S hradní partou vyrazila jsem do skanzenu v Zubrnicích. Pokračovali jsme odkrývání starého mlýna, aby se do krajiny vrátil zašlý mlynářský duch.
Tento mlýn už stojí! Stavení bylo usazeno na původní vykopané a vyspravené základy. Dokonce se postupně obnovuje celý ten mlýnský mechanismus. Vedle mlýna stála ještě lisovna oleje a pila, kde chlapi dozdívali různé ďůry, které tam vyhlodal zub času a počasí. A my ženské jsme začaly vykopávat zasypanou studnu.
A na dně bude poklad!
Kéž bychom už byly na dně... za víkend necelé dva metry... kdo ví, kolik těch metrů ještě je.
Cesta od mlýna vedla k dalšímu mlýnu (ten už je zprovozněný a dá se do něj jít podívat) a k dalšímu mlýnu a k dalšímu mlýnu... na tom prťavém potoce jich bylo tuším asi dvě desítky. A všechny padly s odchodem Němců. Češi zde zůstat nechtěli, a tak bylo nařízeno domy strhnout a bagrem vše zarovnat. A dnes lidé zase všechno dávají do kupy. Několik generací to buduje, aby to jedna generace zničila a dalších x generací obnovalo.
Monumentální pohled z lednice do štítu mlýna.
Ku mlýnu od rybníčka, který je dnes zarostlý, ale jednou, jednou se v něm bude odrážet slunce
a modrá obloha.
Od křížku ku mlýnu. A ty zvláštní topoly.
Okno na rychtě. Nejvíc se mi líbilo, že v Zubrnicích překonali bílo - černý stereotyp roubených domů... tady jsou roubenky vymazávány modrou šmolkou.
Rychta stojí na svém původním místě ve své původní kráse, i když to tak dlouho nevypadalo. Byla to hromada trámů zachráněná před svou definitivní demolicí.
Přednádherná bylinková zahrádka za rychtou... někdy v životě bych se chtěla k něčemu tak krásnému dopracovat. No, zatím budu ráda, když někdy začne fungovat náš bylinko-šnek.
Dýchnutí starých časů. Sednice na rychtě.
Sednice na rychtě a pec. V podobné jsme pekli buchty. A byly...no, hádejte! No mňááááám!
A na závěr jedna k zamyšlení... z návštěvy zubrnického kostela mrazí. Dopadnul totiž skoro stejně jako mlýny. I přes gotické fresky na stěnách, i přes nádherné kované kříže v zahradě i přes ten apoštolský klid. A to měl zubrnický kostel ještě štěstí, byl pět minut po dvanáctné zachráněn, jen holé stěny, ale stojí. Pro mě se stal symbolem celého skanzenu - symbolem uchování (ani ne tak zcela) dávných časů, našich kořenů, života našich předků. Stojí to za to... i těch pět minut po dvanácté. Stojí to za to, abychom nezapomněli.
