Poslední den dovolené v Černé Hoře skončil tak, jak začal o den dřív. Když jsme dorazili do sedla Trešnjevik, nebylo přes mlhu vidět na krok a začínalo pršet. Chvatně jsme postavili stany, přioblékli se a šli do hospůdky u silnice.
Jak jsme neviděli Komovi
Večerní posezení v hospůdce bylo veselé, ostatně všechno bylo příjemnější než chladná noc v chladném stanu prostřed lijáku a obcházející bouřky. Jídelníček sice nenabízel kdovíjakou nabídku, ale kde je pivo, tam si Čech vystačí. :-)
Nakonec jsme do toho studeného stanu zalezli a byla to noc! Zuřivé bubnování kapek na stanovou plachtu nebyla moc pozitivní ukolébavka. Usnula jsem až nad ránem, když se déšť trošku uklidnil a asi teprve ve chvíli, kdy už jsem přes veškerý strach, že ten stan ulétne a promokne, nebyla schopná bdít.
Ráno bylo stejně mokré. I když jsme vcelku dlouho zevlovali na kryté verandě hospody, déšť nepřestal. A tak jsme tábor sbalili v dešti (a ještě ve vlaku z Brna mi ze stanu kapala voda).
Výstup na Komovi nebyl reálný. Ačkoli to prý nebylo tak moc náročné, určitě by nebylo moc moudré se v tomto počasí pouštět na několikahodinovou tůru do hor. Ale nedaleko je prý velká salaš, kde je útulna a starý veselý bača, který vaří dobré kafe a nalívá silnou pálenku. Pláštěnky nasadit a vzhůru na Štavnu!
Mně foťák ve vysoké vlhkosti zase stávkoval, ale šťastnější kolegové něco málo vyfotili, a tak zůstala atmosféra tohoto krátkého výletu zachována. Na salaši Štavna jsme si kromě kávy a pálenky koupili i pohledy a jiné drobnosti. Místo výstupu na Kom Vasojevički jsme si tak užili malou domáckou návštěvu u za-každého-počasí veselého Černohorce.
V nějakém záchvatu nadšení jsme původně vyrazili bez pláštěnek. No, netrvalo dlouho a rádi jsme je oblékali (foto: Standa Kadlčík).
V útulně bylo útulno. Pan domácí sbíral různé dárky od turistů a měl jich plnou zeď. Zřejmě právě ty dary zaujaly pozornost. Až na mě, já zase umírám. :-D Foto: Standa Kadlčík.
Po návratu do sedla Trešnjevik jsme se pomalu, ale jistě dobalili, nastoupili do autobusu a vyrazili na cestu domů. A ačkoli jsme se rozhodně těšili na naši středoevropskou civilizaci, bylo nám tak trochu líto, že po neděli se budeme vracet z téhle pohody do středoevropského stresu našich zaměstnání.
A tak si myslím, že čas od času bychom měli odjet někam, kde lidé ten život zase tak moc neřeší. Kde se žije tak, jak to přichází a raduje se z toho mála, co je. Asi to není jednodušší, ale řekněte, kdy naposledy jste se radovali z toho, že jste partě zmoklých lidí uvařili kafe? A kdy naposledy se vás zmocnil pocit absolutní radosti prostě jen z toho, že jste a že se můžete dívat na svět kolem sebe?
A možná by člověk tohle všechno neprožíval, kdyby nebyl turistou ze "západu" a byl to pro něj každodenní chléb. Ale ono je to asi národními povahami. Pro Černohorce prostě platí heslo hlavně pomalu, pro nás? Čím se vlastně řídíme my?
