Wednesday, December 28, 2016

Z cestovního deníku Černá Hora - Prokletije VI

Tuším, že další pokračování má být o téměř sebevražedné jízdě balkánským taxíkem a nebeském klidu horských samot. Tak do toho!

Od doby, kdy jsme se ubytovali v kempu na břehu Plavského jezera nás čekal už jen pohodový rekreační program. Hrozivě vypadal jen masiv Visitor, na který jsme každé ráno po probuzení zírali a který na nás ještě čekal. Hory kolem Plavu jsou pěkně zakulacené a travnaté, žádné ostré a zle vypadající štíty jako na Karanfilu.

Dnes nás čekala cesta ze sedla Čakor zpět do Plavu. A na Čakor nás mělo vyvést místní taxi. První podezřelá věc byla, že taxi meškalo a nikdo nevěděl, kdy má přijet. Ale jak už jsem psala, v Černé Hoře se nikdo nehoní a heslo každého dne zní "polako". Ostatně výraz taxi je sám o sobě zavádějící. Taxi je tu kdokoli, kdo je ochotný vás za úplatu svézt kam potřebujete.




Přijel. Nasedli jsme. Po evropském způsobu jsme se připoutali a snažili se udržovat zdvořilostní konverzaci s poněkud svérázným řidičem. Svérázným... veselým. V jedné ruce držel cigaretu, v druhé telefon, ve třetí... počkat, přeci vážně nemá tři ruce! A sakra, kterou rukou jako řadí a kterou vlastně ovládá volant? A proč se ten chlap neudrží na pravé straně silnice? Na všechny otázky přišla záhy odpověď.
Mistr taxikář blábolivou srbštinou vyprávěl něco o své hrozné ženě, která je evidentně děsná stíhačka, pak přešel o povídání o "zlatíčku", od kterého jsme ho evidentně vytáhli. Auto se plnilo směsí pachu cigaret a alkoholu. Byl úplně na šrot.
Řidič pochopil, že jsme mírně vyděšení, a tak nás ujistil, že jede opatrně a pomalu... ale když všechny serpentiny na silničce široké asi tak 4 m jezdil zásadně v protisměru nebo naopak tak, že kola téměř dřela o svodidla, která jediná nás dělila od pěkného sešupu dolů do údolí, nebyli jsme si tím moc jistí.
Každopádně legrace byla. "A kam jako vlastně jedete?" "Do hor a do lesa." "DO LESA???? Tam nechoďte! Já tam byl jednou před 15 lety a bylo to hrozné. Žijou tam nebezpečná zvířata!" "A co jste tam potkal?" "Žáby, hady a skakavce." Co je skakavec jsme nevěděli, ale muselo to být něco hrozného, když vás to v lese může sežrat.

Sedlo Čakor se nachází blízko hranic s Kosovem. A to nemohl náš milý přítel zkousnout. "A nepojedeme až do Kosova, že ne?" "Ne, jenom na Čakor." "V Kosovu jsou strašný lidi, klidně vás tam zastřelí, tam bych nejel ani za milion." "Ale my nechceme jet do Kosova." "Jak říkám, do Kosova vás teda nepovezu, tam jsou strašný lidi." Sotva jsme na Čakoru vysedli z auta, vyditelně se mu ulevilo, že do toho prokletého Kosova nemusí.

Pak už jsme nechali taxikáře svému osudu a vyrazili po svých do mračné krajiny.

Mraky se převalovaly z jedné strany kopců na druhou. Cestou se vyjasnilo, mraky odpluly někam pryč a nás čekalo i příjemné válení ve vyhřáté trávě.


Pohled k sedlu Čakor


Po hřebenu jsme šli pořád dál


Oblačnost pomalu mizela a my začali mít výhled do krajiny. Tráva byla teplá, voněla bylinkami a borůvky všude kolem velmé jako palce. Kdo by někam pospíchal?



Asi na půl cesty se nacházela salaš. Zajímavé bylo, že cesta vedla přímo přes jejich dvorek a přes ohradu, takže jsme si museli otevřít vrátka. Musím říct, že jsem tomu moc nevěřila. Ozýval se odtud zuřivý štěkot. A už vím, že ti jejich psi, nejsou žádní mazlíci, ale ostří hlídači. Nicméně šli jsme dál. Na prahu domu nás čekala stařenka, která se na nás smála a nabídla nám čerstvou vodu.


Poté, co jsme dorazili do Plavu, dali jsme si ještě v čevabčičárně čevaby a nakoupili na trhu ovoce a v obchodě nějaké dobroty. Další krásný den byl za námi. Dalšího dne nás čekalo vysokohorské pleso a noc na salaši.

Tuesday, November 15, 2016

Vzhůru do oblak!

Svatomartinský víkend jsem si opravdu užila. Přijela mě navštívit kamarádka, přičemž jsme se sešly ještě s další společnou kamarádkou a udělaly si tak takový holčičí den. Venku byla zima, ale kavárna poskytovala dostatek pohodlí, aby nám to zatracené počasí nekazilo náladu.

V neděli se udělalo krásně (ano, ve chvíli, kdy všechna návštěva odjede... zákon schválnosti prostě funguje). Sluníčko hřálo, už nefoukal studený vítr - zkrátka ideální den na vycházku. Z okna vidím na Svatý kopeček a pozoruji malinkaté postavičky, které šplhají na jeho vrchol ke kapli sv. Šebestiána. A tak jsem se oblékla a vyběhla za nimi, abych byla na chvíli taky tak malinká.

Od úpatí až na vrchol vede křížová cesta, která původně obsahovala jen sedm pašijových zastavení. Spolu s kaplí sv. Šebestiána, zvonicí a kaplí Božího hrobu byla založena roku 1623, a je tak jedou z nejstarších křížových cest u nás. Otcem proměny kopečku nad Mikulovem je tehdejší majitel panství olomoucký biskup kardinál František Dietrichstein. Do té doby se kopec jmenoval Taneční hora (Tanzberg) a teprve kardinál z něj udělal místo Svaté dokonce s velkým S. Jak ale tato původní cesta vypadala není prokázáno. Prošla si později mnohými úpravami a chátráním.
V 18. století byla křížová cesta doplněna o dalších sedm zastavení, tzv. skalních kaplí, a cesta tak dostala typických 14 zastavení. Josefinské reformy však způsobily, že celý komplex budov byl odsvěcen, kaple sv. Šebestiána na vrcholu byla využívána jako sklad materiálu a prachárna a ze zvonice se stala strážní vížka. Definitivní zkáze zabránili Dietrichsteinové, neboť stavby zůstaly v jejich osobním majetku. Přibližně v polovině 19. století bylo poutní místo obnoveno, a to díky činnosti mikulovského probošta Augustina Bartensteina. 20. století znamenalo nové výrazné chátrání, a to především během 2. světové války, kdy byl komplex poškozen odstřelováním. Poslední obnova areálu proběhla po roce 2009 a fotky z rekonstrukce jsou k nahlédnutí zde.
Text dle www.mikulov.cz a informačních tabulí v terénu.


Z kopečku je krásný výhled na město Mikulov. Je krásný v každou denní dobu, ale za podvečerního měkkého světla je prostě neobyčejně malebný.


Cesta vede nejprve příjemným listnatým lesíkem. U jednotlivých skalních kapliček jsou lavičky pro odpočinek nebo rozjímání. Kapličky jsou zase zpátky vybaveny barokní sochařskou výzdobou a musím říct, že ty sochy mě prostě neuvěřitelně baví. Jejich výrazy jsou místy až komické a kromě jasného náboženského motivu si v tom najdete ještě tisíc dalších vlastních příběhů.




Postupně z lesa vystoupíte na travnatý vrchol. Je zde unikátní stepní ekosystém s rostlinami, které se jen tak někde v republice nenacházejí. Teď na podzim jsou ale trávy už žluté a mezi nimi občas ještě zbytky svatomartinského sněhu.


Sluníčko klesá níž a níž a po obloze se začaly honit mraky. Začíná královská podívaná, divadlo zdarma pro všechny, kteří se chtějí dívat.


Pohled ku Pavlovských vrchům - Turold, Stolová hora a Děvín.



Jedno z posledních zastavení, zvonice a kaple sv. Šebestiána.


Od Šebestiána ku Mikulovu.


Za kaplí sv. Šebestiána


Za nedlouho nastal ten opravdový západ slunce. Ale to už jsem od kaple Božího hrobu spěchala dolů kouzelným listnatým lesem zpět do města.


A přivítal mě opět ten nádherný pohled na Mikulov.


Ještě se mi někdo divíte, že chci žít právě tady?


A proč vzhůru do oblak? To kvůli tomuto pohledu, kdy jsem opravdu měla pocit, že obloha líže střechy drobných stavbiček a že se jí snad budu moci dotknout, jen co tam dojdu.


Krásné poslední podzimní dny všem do všech koutů světa. Ať se vás při cestách krajinou taky zmocňuje ten nepopsatelný pocit údivu a všeobjímající krásy a ladu.

Monday, November 14, 2016

Z cestovního deníku Černá Hora - Prokletije V

Tak to zase chvíli trvalo... mám skvělou výmluvu: na ubytovačce byla taková zima, že jsem nevydržela sedět u stolu a psát. Ale už jsem se přestěhovala. A na bytě ještě pořád není internet. To vše je pravda svatosvatá!

Jak nás hory nechtěly propustit...
Probudili jsme se do listopadového rána. Do listopadového rána na začátku srpna. Všichni víme, že na horách se počasí někdy chová jako urtžené ze řetězu. A tak jsme poprvé museli sáhnout do batohu i pro bundy a pláštěnky. Byla mlha. Hustá tak, že by se dala krájet. Jen ten Křemílek a Vochomůrka tam chyběli. Sbalili jsme tábor a vydali se do hor. Skupinu borců čekal výstup na nejvyšší horu Černé Hory, která má zlověstný název Zla Kolata (2 534 m) - v překladu to prý znamená Špatná Hromada (viz wiki). Naše skupina se v sedle oddělila a šla přes pláně (respektive hřeben Maja Borit) do Gusinje. Odtamtud nás měl autobus transportovat do Plavu.


Pak už foťák kvůli vysoké vlhkosti přestal fotit, takže vlastně vůbec nemůžu doložit, že následující vyprávění se opravdu stalo... taky to mohl být jen divový sen.


Co se dělo na Kolatě, budiž tajemstvím druhé skupiny. Co se dělo s námi, na to do smrti nezapomenu. (Podle fotek, které nám ukazovali, se jim na vrcholu mlha protrhala a přeci jen něco viděli.)



Až do sedla pod Kolatu byl výstup vcelku pohodový (odtamtud jsou fotky s pasoucím se dobytkem). Nahoře jsme na salaši nabrali vodu, dali si něco k snědku a pokračovali dál. Mlha zhoustla. Viděla jsem vždy tak akorát záda toho přede mnou. Něco jako turistická značka nebylo vidět a co se týče cesty, byla to spíš kozí pěšina. A žádné tyčové značení jako v Krkonoších.
Všimli jste si někdy jaké je v mlze ticho? Strašné! Špendlík by bylo slyšet padat.
A všimli jste si někdy jak strašně rychle ztratíte v mlze pojem o čase? Po chvíli nevíte, zda jdete hodinu nebo dvě... Za nějakou (nikdo neví jak dlouhou) dobu jsme uslyšeli hlasy. Byli to místní pasáčci krav. A běhali to pohorách jako kdyby svítilo slunce a nic se nedělo. Poradili nám cestu.
Všimli jste si někdy jak snadno ztratíte v mlze orientaci? Cesta nás sice vedla správným směrem (alespoň si to myslíme), ale na vršku Vrh Bora (2 106 m) jsme měli odbočit. Jenže značky nebylo vidět a někdy se prostě kozí cesty různě křižovaly, takže bylo nesnadné odhadnout co je odbočka a co není. Za nějakou (nikdo neví jak dlouhou) dobu jsme poznali, že jdeme špatně. Naději nám dával štěkot psa, který se ozýval nedaleko. "Jenže pokud jsme tady, tak tady žádná salaš široko daleko být nemá!" Rozhodli jsme se najít správnou cestu. Průvodce se vydal na výzvědy, jenže se nám ztratil, protože v mlze rychle zapomněl odkud vyšel. A tak jsme na sebe volali, aby nás po hlase zase našel. Fakt jsem myslela, že budeme muset přežít noc v tomhle podělaném počasí a jíst syrové hřiby, které jsme nasbírali cestou do sedla.
Rozhodli jsme jít dál, společně.
A víte, že zákon chození dokola fakt platí? Po nějaké (nikdo neví...) době jsme došli opět na místo, odkud jsme vyrazili (poznali jsme ho podle červené igelitky zapomenuté pod stromem).


Trasa oranžová je asi ta, kterou jsme reálně prošli. Žlutá ta, kterou jsme měli jít.

A dost! Uplynulo několik hodin, mlha se pořád valila, nechtěla se rozpustit, neměli jsme ponětí kterým směrem je slunce, kde jsme a jak daleko to je do vesnice. Jediná správná věc tedy byla jít po štěkotu. Kde je pes, jsou lidé. Buď salaš, nebo pasáčci. Sešli jsme několik metrů dolů po úbočí a dostali se pod mlhu. Ta mrška si to seděla jen na vrcholcích! Mlha zůstala za zády a my měli krásný výhled do údolí, na jehož svahu pobíhaly děti, pásl se kůň a cinkaly ovce. Rukama nohama jsme se dozvěděli, kde to vlastně jsme. Byli jsme jen o jedno údolí vedle. Na Katun Kukića (salaš pana Kukići). Ufff. Domorodci nás pozvali na kávu, rakii a burek. Kromě toho jsme dostali čerstvé ovčí mléko a domácí borůvkovou šťávu. Bože, to byla dobrota! Pod talířkem jsme jim pak nechali nějaké to euro. Jinak jsme se v tu chvíli revanžovat nemohli. A od nás, od turistů, se to i očekává. Oni si o peníze nikdy neřeknou přímo, ale myslím, že kdybychom jim nic nedali, asi by na nás pustili toho obřího pasteveckého hafana. :-D Hospodář nás pak doprovodil až na okraj svých pastvin a ukázal nám kudy dolů. Ale to už svítilo slunce, mlha zůstala nad námi a i tam se začala rozpouštět. Svítilo slunce, vesele hřálo a my měli tááááááákhle velkou radost ze života.


Cesta ze salaše byla radostná prosycená vůní bylin a slunce.


Z lesa jsme vyšli nad nějakou vesnicí. A protože jsme neměli kam spěchat, lehli jsme si pod stoh sena a váleli se tam jako ty nejlínější kůže na celém světě. Cestou k silnici, kam pro nás přijel autobus, jsme našli dva obrovské pravé hřiby. Večer byla ešusová smaženice.


Tomuhle by neodolal opravdu nikdo...


Masiv Visitor (na ten jsme taky vyšplhali) a Plavské jezero

A protože jsme teď poprvé spali v opravdovém kempu se sociálkami (rozumějte turecký zapáchající záchod a rozbitý sprchový kout bez dveří), obsadili jsme okamžitě TEPLOU sprchu. Lepší konec dnešního dne jsme si přát nemohli. Kdo by si byl před pár hodinami pomyslel, že se večer osprchuje v teplé vodě?

Přístě budu vyprávět o šíleném taxikáři a horské jízdě smrti.

Wednesday, October 5, 2016

Z cestovního deníku Černá Hora - Prokletije IV

Jak jsme se flákali

Byla jsem překvapena z toho, že mě druhý den po výstupu na Karanfily nic nebolelo (jak naivní jsem byla, únava všeho svalstva je plíživá). A moc jsem se těšila na flákací den. Ne kvůli tomu flákání, ale kvůli tomu, že uvidíme také něco jiného než ty kopce. Ony jsou ty výšky krásné, ale svým způsobem jsou ty výhledy pořád stejné. Což mi v terénu ani nepřišlo, ale když jsem doma prohlížela fotky, říkala jsem si: "Proboha, vždyť jsou všechny skoro stejné!"

Čekaly nás magické vyvěračky. Samozřejmě tak nějak vím, co to je. Ale ve chvíli, kdy člověk stojí před obřím jezerem, ze kterého vytéká řeka (ne potok, ale rovnou řeka), přestává pak chápat ty nekonečné zázraky přírody.


Spoustu vodních toků zde existuje jen na jaře, kdy v horách taje sníh. Přesto, že jsme pořád v tisíci metrech nad mořem, je tu sucho. Jsme na jihu Evropy a středomořské slunce o sobě dává vědět i zde v horách. Kamenná řeka. Bohužel také plná odpadků.


Z města Gusinje to je jen pár kroků k vyvěračce Alipašiny Izvory. Voda zde vyvěrá do velkého jezera, ze kterého vytéká změť vodních toků bohatých na vodu i v létě. Nad jezerem stojí bývalý mlýn a pod jezerem moderní restauračky pro turisty (ano, ano zase si tu postupně kazí genia loci).


Celkový pohled na vyvěračku v klínu hor.


Mlýn nad jezerem. Vidíte takové ty vlnky na jezeře? To jsou bublinky vyvěrající vody.


A v jezírku žije zelená obluda, která se rozpíná do všech stran. :-)

Potom, aby toho flákání se nebylo málo, nás autobus odvezl do nového tábora - malé vesnice Vusanje, která se nacházela o jedno údolí vedle, než dosud hostitelská Grebaja. Náš tábor se nacházel přímo vedle vodopádu na řece Grlje. Jak bych vám to jen popsala. Zkrátka vodopád byla vlastně taková díra do skály. Voda hukotem padala dolů a mizela někde v hloubi hor. Prý (a to vážně nevím) někde na druhé straně vytékala zase na povrch. Taková ponorná řeka.

Kousek dál asi kilometr proti proudu byla další silná vyvěračka. Savino Oko, nebo též Oko Skakavice. Je to jezírko hluboké až 8 m. Čistá voda průzračně modré barvy nás v tom vedru lákala ke koupání. Takže do plavek a...


A z vody jsme vystřelili snad rychleji, než jsme do ní vlezli. Nikdo nám neřekl, že i v parném létě má při hladině jen 5 °C, v hloubce pak dokonce je 4,3°C!

Ale nebyla by to zábava, kdybychom se vzájemně nepodpořili. Postupně jsme se jeden po druhém osmělili a přeci jen udělali v jezírku pár temp. Je to fakt divný pocit. Strašně se vám smrsknou plíce. Po překonání prvního šoku si uvědomíte, že povrch těla se stává necitlivým a i kdyby vám nějaká (hodně studenomilná) ryba ukousla palec, tak to nepoznáte.


Nemohla jsem se nabažit té barvy!

Naštěstí se člověk zase rychle prohřál, neboť slunko pálilo jako někde u moře. Ostatně, ono to k tomu moři zase není tak daleko.
Dali jsme si karimatky na louku a opět jsme se flákali. Z našeho klidu nás vyrušili potulní přežvýkavci. Z lesíka se vynořilo několik krav. Považuji krávy za docela chytrá zvířata, takže mi vůbec nejde na rozum, proč chtěly ochutnávat naše sušící se plavky. Kráva je ale zároveň docela velká, a tak jsme ta stvoření chvíli s respektem pozorovali. Najednou se zvedla kamarádka, vzala do ruky ručník a s válečným pokřikem vyběhla proti vetřelcům. Rozhodla se plavky zachránit. Zcela nekolegiálně jsme jí vůbec nepomohli. Smáli jsme se tak, že jsme nebyli schopní akce. Kamarádka je totiž velmi drobná a hubená, z přítomných asi nejdrobnější postavy. Kráva proti ní vypadala jako monstrum z Jurského parku.


Cestou k Savině oku.


Na cestách kolem Vusanje je šílený provoz! Pořád se musíte vyhýbat nějakým krávám nebo volům. Nebo nějakému teleti, které nechápe přednost zprava.

Večer došla i druhá skupina, která (protože to byli samí rychlí a zdatní borci) šla pěšky přes hřeben. Ve studené vodě se celý den chladila bečka českého piva. A tu bečku bylo potřeba vypít, aby nám to nezvětralo. A ještě štěstí, že jsme se ten večer trošku radovali ze života. Dalšího dne nás duch hor opravdu neměl rád.

Monday, September 26, 2016

Z cestovního deníku Černá Hora - Prokletije III

Jak jsem vylezla nejvýš ve svém životě:
Vím, že se najdou tací, kteří vylezli do 4 nebo 5 tisíc metrů, popřípadě ještě výše. Já ale byla nejvýš tak akorát na Smrku, 1 124 m n.m. Představa, že budu dýchat vzduch ve výšce 2 460 m, mi vlila do krve spousty adrenalinu. A musela jsem si to vybojovat stůj co stůj.


Výřez z turistické mapy s vyznačenou (alespoň přibližnou) trasou výstupu na Karanfily.

Jenom stoupání do sedla pod vrchol mi dalo fakt zabrat. Za poslední rok v práci, kdy jsem se nehnula z kanceláře, si moje tělo zvyklo tak akorát nic nedělat. No, ale znáte mě, já jsem taková pomalá, vytrvalá želva. A tak jsem sice chodila neustále poslední, ale vzdát se, ani nápad!


Konec úzkého údolí, na jehož konci začínal výstup na vrchol, který bylo nutné na mnoha místech absolvovat za pomoci všech čtyřech končetin.



Vyrazila jsem nahoru. První část vedla po kamenné suti (vidíte výše). Dolů se po ní skvěle lyžuje, ale nahoru... nahoru se drolí pod nohama a jeden krok vzhůru znamená někdy i dva zase zpátky. I když jsem si chvílemi připadala jako Sisyfos, nakonec jsem stanula pod malou skalkou, na kterou bylo nutné vylézt a odkud pokračovala cesta dál. No, cesta. Dál vedlo lano, aby dole nemuseli Albánci sbírat popadané turisty. Naštěstí úsek s lanem nebyl dlouhý. Cesta na vrchol však připomínala opičí dráhu pro kamzíky. Stačil by jeden špatný krok a člověk letěl ty dva tisíce metrů zase dolů. I proto jsem nespěchala. Já jsem totiž na tyhle věci strašpytel.


Cesta vzhůru (toto je jeden z těch lepších úseků).


Cesta vzhůru (jeden z těch horších úseků - těsně pod vrcholem).


A pohled dolů, kde se rozkládala Albánie.


Jako se zdá nekonečný oceán, tak stejně nekonečný je i pohled na vrcholky hor.

Stanula jsem na vrcholu Karanfil, který je v mapě zapsaný jako Veliky Vrh. Místní však tomuto masívu říkají Karanfily a asi nikdo přesně neví, který z těch špičatě vyhlížejících velikánů je ten správný Karanfil. Tady žádné davy nebyly. Mohli jsme si to tu užívat, takový privátní kopec. A tak byl čas i na vrcholovou knížku, vrcholové foto a vrcholovou euforii. A ta byla! Dechberoucí pohled. Nepochopitelná výška. Vážně jsem tak vysoko? Neuvřetitelné, to jsem nemohla dokázat!


Důkaz hned 3x. :-)


Vrcholové foto celé skupiny. Fotil Pitel, teda jeho foťák na samospoušť.

A právě tady se ukázalo jak moc velká pravda je to o těch návratech do tábora. Když jsem byla zase dole v sedle, myslela jsem, že padnu a pojdu. Jak jsem byla pořád poslední a pořád skupinu doháněla, tak jsem vlastně za celý výstup nahoru nejedla a ani pořádně nepila. Doslova jsem se dovlekla ke skalní bráně Šuplja Vrata, neboli Líbající se kočky. Až tam se mi udělalo po přestávce, jídle a pití, lépe.


Pohled na vrcholek skalní brány


Pohled skrz skalní bránu na druhou stranu údolí. (Tam jsme byli včera na výletě. Je vidět i Talijanka.)


A průlez bránou lehce horolezecký. Lezu jako o život a zuřivá reportérka Káťa fotí!

Únava se ve mně ale naskládala a brzy se zase ozvala. Sestup byl šílený. Pořád střemhlav dolů. Bylo vedro. Slunce pálilo a voda došla. Když jsme konečně zalezli do lesa, začalo bahno. Smekající se klouzava hnědá hmota. Pak zase listí překrývající zrádné kameny. A pořád přímo rovně dolů. Bylo to nekonečné. Dole v Grbaji začínal nějaký festival, hrála hudba. Zřetelně ji bylo slyšet, vesnice se přibližovala, ale cesta pořád ne a ne skončit... jediné, za co mi v tu chvíli stálo jít, byla vidina studánky s čerstvou studenou vodou.

A nakonec mě ta studánka skutečně přivítala. Vypila jsem tolik vody, že jsem do teď nepochopila, jak jsem to mohla přežít. Až do usnutí jsem měla nutkavou potřebu pít a nemohla jsem se zbavit pocitu žízně. Asi jsem byla taky trochu přehřátá. Ale chladná noc a dlouhý odpočinek to všechno napravil. A navíc! Další den byl odpočinkový!




Wednesday, September 21, 2016

Z cestovního deníku Černá Hora - Prokletije II

2. Přes Albánii zase zpátky

Druhý den nás čekal výlet na travnaté vrcholy hřebenu Valušnica. Celkové převýšení bylo cca 900 m. Cesta po dlouhém stoupání vyšla z lesa a nám se odhalil malý ráj všech milovníků borůvek a drobných lesních jahůdek. Všechna morálka byla ta tam, skupina se rozpadla na stádečka pasoucích se turistů. Borůvky velké jako palec, jahody přezrálé, sami padaly do dlaní. Ó, to je pochoutka!


Výřez z turistické mapy s vyznačenou trasou výletu. Je třeba to brát trochu s rezervou, neboť se v terénu může stát, že značka ve skutečnosti vede jinudy. Zkrátka v Černé hoře nemají přepečlivý Klub českých turistů.



Na hranici lesa se nám otevřel pohled na travnaté vrcholky hor.



Po travnaté pláni jsme pokračovali dál ještě výš a na každé z vyhlídek jsme si dali takový odpočinek. Komu by se chtělo pospíchat... Mám z hor vždycky takový posvátný pocit, zvlášť, když stojím na vrcholu. Čím jsem výše, tím si připadám menší a stejně jako se zmenšuji já, zmenšují se i všechny starosti. Tady je člověk svobodný. Jenom sám se sebou.


Naším cílem byl ten špičatý kopec na obzoru - Talijanka (2 057 m n. m.)

Trefily jsme se termínem dost nešťastně. Místní tu zrovna pořádali jakýsi memoriál, jehož cílem byla také Talijanka. Čím víc lidí se tísnilo na tom špičatém vrcholu, tím méně jsem věřila tomu, že se tam ještě někdo vejde... vypadalo to, že lidé začnou "přetýkat" a padat dolů. Přes zácpu na vrcholu jsme se ani nedostali k vrcholové knížce, a tak je Talijanka jediný vrchol, kde nejsme zapsaní. Mě to docela mrzí. Vrcholová knížka je prostě taková odměna za výstup. Tak příště.


Z Talijanky přímo dolů do Albánie

Každé stoupání bylo opravdu namáhavé. Několik hodin člověk supěl do kopce... ale cesty dolů, bývaly mnohem, mnohem náročnější. Bolela kolena, záda, ruce. Při "lyžování" po suťových polích nám nohy sedřely letící kameny. Taky si dolů člověk nese všechnu únavu z výstupu. Ne nadarmo se říká, že člověk musí myslet na to, že cíl není na vrcholu, ale až zpátky v táboře.


Turistické značení a pohled zpátky nahoru pod vrchol Talijanky. Absolutně jsem nechápala, jak jsem se dostala dolů.




Když jsme sešli zpátky do Grbaji a podívala jsem se nahoru do štítů, myslela jsem, že je to zázrak, že jsme byli až tam nahoře. Že se tam snad ani nedá dostat, že je to prostě nemožné. A s tímto ohromujícím pocitem se krásně usínvalo. No, možná, že to nebyl ten pocit, ale obyčejná únava...
... v tu chvíli jsem ještě nevěděla, že dalšího dne nás čeká 1500 m nahoru a 1500 m dolů. A taky ještě mnohem větší euforie. O tom ale příště.