Páni profesoři (vzhledem k tomu, že se nepředstavili, nemohu je nazývat jejich opravdovými tituly) se v Plzni opravdu moc divili, když jsem si na přijímací zkoušku přinesla foťák. Hned na mě začali, ať to ani nezkouším a okamžitě ho schovám (a to byl ve své brašničce, ani náznak jeho používání). Koukala jsem na ně jak puk a nechápala jsem, co to do nich vjelo. Pak mi došlo, že jen mají strach, abych jim neofotila test. Tak jsem jim začala vysvětlovat, že se pak jdu podívat po městě a že třeba narazím na něco zaznamenáníhodného. A páni profesoři se ironicky uchechtli a řekli: "Jo, přijímačková turistika, jo?" Omluvně jsem se usmála a odkráčela pryč.
Do teď nevím, byl-li to upřímný vtip, jen taková slovní hříčka, či pichlavá narážka, která maskuje myšlenku, že jsem snad přijela jen kvůli tomu si prohlédnou město. Za chvíli jsem si ale tak připadala, ten jejich test byl nemožný a ačkoli si myslím, že nejsem úplně dutá, po dvaceti minutách vyplňování šílených otázek jsem se dostala do hluboké existenční krize svého já.
Bylo mi smutno, vedro (teplota už byla vysoko nad třicítkou) a ve sv. Bartoloměji něco připravovali, tak jsem mohla jen koukat přes mříž. Tak moc mě lákaly ty vysoké klenby... nemohla jsem k nim. Neměla jsem ani chuť zkoumat roztodivnosti plzeňských uliček, a tak jsem si koupila housku a vydala se k synagoze. Největší u nás a třetí největší na světě (prý).
Na hlavním balkoně jsem seděla dobrou půlhodinu. V katolickém kostele prostě takovou atmosféru nenačerpáte. A absolutním tichu jsem tak mohla přemýšlet, srovnat si myšlenky v hlavě a zapomenout na všechny ty blbosti, které pořád řeším.
A čím déle jsem tam seděla a pozorovala staré zdi zachráněné od své zkázy za pět minut dvanáct, tím víc jsem si připadala malichernější. Do tohoto svatostánku totiž už lidé nechodí vzát dík bohu. Ti lidé nežijí, ti lidé zmizeli v propadlišti dějin. Tiše jsem tak vzdávala hold těm lidem, kteří už se nevrátili, jejichž potomci se nikdy nenarodili a jejichž rodiče dali vystavět toto velkolepé dílo.
Ačkoli jsem se snažila srovnat si v hlavě všechno, co jsem si potřebovala ujasnit, zejména všechno kolem hradu a kolem jakési mlhavé budoucnosti, měla jsem v duši zmatek. Nedokázala jsem se soustředit, přemýšlet. Možná na to bylo moc vedro (i když přesně 120 let staré zdi synagogy příjemně chladily), možná jsem byla moc unavená (přeci jen dostat se od nás do Plzně před devátou hodinou, znamená obětovat tu ranní část spánku).
Ale nechtělo se mi odejít. A tak jsem se vrátila na hlavní balkón, sedla asi jako posledně a bezmyšlenkovitě se rozhlížela kolem.
Je ta synagoga ale krásná!
Byla dostavěna v roce 1893. A před zkázou v předvečer Druhé světové války ji zachránilo to, že je napasována mezi dvě další budovy a že do ní nacisté sestěhovali zabavený židovský nábytek. Ze svatostánku se stal prodejní sklad. Později se tu šili uniformy pro Wehrmacht. I když se po válce synagoga vrátila židovské obci, neměl ji prakticky kdo navštěvovat. Většina z těch, kteří přežili nacistickou zvůli, emigorvala do USA a Izraele. Komunisté měli plán, jak ze synagogy udělat lázně či tržiště, ale zůstalo jen u plánů a zdivo chátralo a chátralo. Až konec 20. století přinesl záchranu. To praví letáček, který mi paní na pokladně dala ke vstupence.
Poděkovala jsem těm, kteří to tu nenechali spadnout.
A byl čas jít zpátky na autobus. Okamžitě jsem v něm usnula. Nezdálo se mi nic.
