23. května jsem měla jít na kontrolu na ambulanci do porodnice a dělala jsem legraci, že si mě tam už nechají. Otekla mi noha (fakt jen jedna - levá), na moje poměry mi vylezl nahoru tlak a vůbec jsem zvládla být k něčemu jen několik málo hodin denně. Takže mi bylo jasné, že se malý narodí rozhodně dřív, než 7. června, ale že ještě téhož dne, kdy jsem tenhle svůj žert pronesla, budu podepisovat přijímací papíry v porodnici, to jsem teda netušila.
Mám z porodnice několik postřehů.
Za prvé, absolutně nechápu, jak někdo může chtít rodit doma. Představa, že to, co se odehrávalo v porodnici, by se mělo odehrávat doma, mě fakt děsí. Pravda je, že se tak asi ženské rozhodují na základě negativní zkušenosti a já musím říct, že personál byl skvělý. Za druhé, jak skvělý byl personál pro dospělé, tak o to víc jsem měla problém s personálem pro děti. V porodnici se vytváří strašný stres (obecně se to tam táhne celým oddělením) kvůli tomu, aby vaše dítě splnilo všechny body v tabulce. A pokud je nesplní, tak se najdou jedinci, kteří vám dají sakra najevo, že jste fakt dost pochybná matka. Naštěstí každá směna jde někdy domů... na druhou stranu jsme si to možná moc braly, člověk je po porodu trošku mimo. Za třetí, ta mateřská solidarita je naprosto úžasná. Člověk potkává po chodbách a v jídelně cizí lidi a přesto se s nimi dává do hovoru (a občas se mluví o něčem jiném, než o mlíku a miminech). A za čtvrté, pobyt v porodnici je skvělá terapie. Klidně se můžete se spolubydlícími bavit o tom, co vás kde bolí a "jaké to bylo" a tím ze sebe dostat všechno, co byste jinak možná vstřebávali ještě nějakou dobu.
Sraz mimin před jídelnou
A k tomu našemu pokladu. Fascinuje mě, jak se mění ze dne na den. Fotila jsem si ho v porodnici každý den, abych pak měla to srovnání. A strašně ráda si ty fotky znova a znova prohlížím.
Jinak v papírech má napsáno, že je nezralý, neboť se narodil na 37. týdnu. Ale posuďte sami: 3,7 kg a 52 cm. Kam by dorostl, kdyby se narodil v termínu? Dneska je Floriánkovi 14 dní, snědl by nejraději všechno co teče a vůbec na nedonošence nevypadá.
Den druhý
Den druhý (čepička pro novorozence je mu prostě malá, má opravdu hlavu jako starosta)
Den pátý: mám dítě do zásuvky :-D
Byl to roztomiloučký kluk. Až do pátku. To jsme byli na děstké kardiologii na vyšetření a tam se naučil řvát z plných plic. Tam si uvědomil, jakou moc mají jeho hlasivky a že když řve, tak se kolem něj skáče. A tak přešel z takového toho kníkání a kňourání na vyšší level.
Naštěstí je ale pořád víc těch chvil, kdy je k sežrání. A k sežrání je i plína, když na to přijde.
I druhá čapka je mu malá... už aby se mu hlava srovnala do nějaké konfekční velikosti. :-D
No a to je vše, co bychom vám teď chtěli říct (a už zase ten plurál - už prostě není já nebo on, ale my... aniž bych chtěla, mluvím a píšu v plurálu. Přišlo mi to vždycky strašně vtipné, ale teď už vím, že vás to pohltí, aniž byste si to uvědomovali).
A nesmím zapomenout dát vyvolat fotky do miminího alba!
