Od dnešní půlnoci vám přeji...

Tak jsem vám všem chtěla do nového rou vyrobit pé efko, ale zjistila jsem, že z letošní zimy nemám ani jednu zimní fotku. Nedivím se tomu, protože osobně jsem viděla sníh jenom z vlaku, a pak ještě nějaké zbytky, když jsem přijela na Vánoce domů.

Takže na řadě je přání slovné.

Víte, kdybych měla vyjmenovat, co vám všechno přeji do nového roku, tak to nedočtete do konce.

Přeji vám tedy cosi obecného, něco jako x v libovolné rovnici. Ať si za to x dosadíte právě to, co Vám do té Vaší rovnice sedí a přinese výsledek, pro který se budete radovat a který Vám dá spokojenost.

Ať je to Vaše x cokoli, přeji Vám, abyste ho našli.

A velké finále toho to článku: vyzoomované kačenky z Václavic pro potěchu duše.

Deník cestovatelek do Brna

Prolog aneb o vlacích a nádražích

Bylo něco před jedenáctou dopolední a ďábelsky dlouhá fronta na jízdenky slibovala ten správně bláznivý začátek. A protože se zdražilo vlakové jízdné, prodloužila se i zpoždění, a tak jen valím oči na to, že i slavné Pendolíno skončilo na 60 minutách. Naštěstí moravský rychlík se urychlil a zvládnul to za + deset, takže jsem si stoupla na perón a pozorovala mírně nervózní cestující na trase Praha - Ostrava, kteří už strávili desítky minut na nádraží navíc a ještě nikam neodjeli. Můj ošuňtělý rychlomotorák byl plný tak akorát, abych si sedla a za nějaký ten čas vystoupila v Brně na hlavním nádraží. Ano a překvapení dne! Barča má od Pardubic zpožení 30 minut! Tak čekám.

Brněnské nádraží je bludiště. Zabloudila jsem v jednu chvíli k pasáži "Myší díra". V překladu to znamenalo dva metry širokou uličku plnou asijského oblečení a jeho asijských prodejců, hadříky visely po stěnách, i po stropě, takže průchod pro člověka se zúžil na necelý metr. Trochu děsivé, natočila bych tu třeba nějaký asijský horror.

---

Kapitola 1.: Hledání jídla, nakonec i asijského

"Jdeme lovit jídlo," povídá Barča. "Jo, mám hlad." Ano, naše představa byla hospodský guláš. Jenže je víkend, takže se nevaří polední meníčka, takže za guláš byste dali s naprostým klidem třeba i sto dvacet kaček. Tak jsem si vzpomněla na Myší díru a šly jsme hledat asijské rychlo bistro, kde se člověk nají obstojně vzhledem k žaludku i k peněžence. Někdo asi chtěl, abychom vyhládly úplně dokonale a k tomu jako bonus ověřily své pátrací schopnosti. Jedna ulice - žádné jídlo, druhá ulice - žádné jídlo. Obchoďák! Tam přece bývají WOK občerstvení! A taky že jo. Naše spásné první patro. A nebylo to špatné. Špatné bylo jen to, že Barča je z Čech a obsluha z Brna (obsluhovala tam jedna taková paní v oranžové zástěře a nebyla Asiatka), takže slovo rejže je prostě problematické. "Příloha?" "Rejže" "Prosím?" "Rejže." "Co?" "R-E-J-Ž-E".

Kapitola 2.: Prohlídka města a taky stánků vánočních prodejních

Chodily jsme nazdařbůh centrem města. Brněnský drak na radnici vypadal opravdu jako krokodýl. "Co to je?" "Brněnský drak." "To vypadá jako krokodýl." "To je krokodýl."

Pak jsme vystoupaly na kopec s katedrálou. Tajně jsem si v ní vyfotila svícen na pozadí oltáře a sotva jsme vyšly ven - strhla se vichřice a chumelenice! Pomsta vyšších mocností! Naštěstí je ten hněv rychle přešel. Cestou z Petrova mě zastavil pán (pro to, abyste pochopili následující historku je nutné, abyste věděli, že mám zelenou čepici žábu, která má velké vypoulené oči a že k tomu mám i rukavice palčáky se stejně legračníma očima), který vytřeštil oči a řekl: "Vy jste krásně oblečená!" A musel si na mě sáhnout. "Vy jste krásně oblečená, to byste mohla jít tancovat." "Ale ne, kdybych tancovala, bylo by mi teplo, je z vlny." "Ale vyste krásně oblečená." "Děkuju moc, tak se mějte hezky. Nashledanou!" A zamávala jsem mu žábou a pán byl šťastný.

Několikrát jsme obešly Zelný (byl Zelný?) trh, kde bylo spoustu stánků. Chaoticky jsem pobíhala a nadšeně jsem neustále mlela dokola, jak mají krásné hrnečky a konvičky a mističky. Opravdu, není nad keramický hrnek se srandovní rybou která žere jinou rybu. Nekoupila jsem si ho, alespoň mám důvod se vrátit. :D Pak padlo rozhodnutí, že půjdeme na pečené kaštany (před tím byl ještě teplý svařák - slovo svařák je zřejmě nadregionální, s tím slečna problém neměla), jenže kaštany budou, dle cedule, až za dvacet minut. Nevadí, jdeme dál. Nevím jak, ale najednou jsme se ocitly u vchodu do brněnského podzemí - dnes část zadarmo. Tak jsme šly do těch horoucích hlubin brněnských. Akorát to vyšlo na ty kaštany. U stánku už fronta až nevím kam, no tak co, dnes už jsme se načekaly, tak nás to nezabije. Tři zákazníci nám zbývali k okénku a ozvalo se: "Kaštany nejsou!"

Tak jsme raději šly sehnat jízdenky na MHD. V trafice se Barča pustila do vyjednávání: "Máte lístky na tramvaj?" "Ano, máme. A jakou chcete?" "No nějakou normální. Jedeme k Technickýmu muzeu." "Tak to už vám asi nestačí, mmmm... tak to vám dám hodinou dvouzónovou." Tak jsme tam nechaly nekřesťanské peníze za jednu pitomou jízdenku a šly najít linku číslo 12. Barča opět zasáhla a ptala se paní na zastávce: "Jede to odtud k Technickýmu muzeu?" "Na technický park, ano tam to jede, dvanáctka nebo třináctka. "Ale k Technickýmu muzeu?" "No, jo, teď to jede k technickýmu parku." Mmmm. Tak nic. Alespoň, že bylo z jízdího řádu jasné, že onen technický park je jen konečná na naší lince ve správném směru. A u Technického muzea jsme se sešly s Ivou, tou, která za to může že jsme tady. Šly jsme společně k ní domů a pod nátlakem jazykových bariér a všeho jsme odhlasovaly domácí program.

Kapitola 3.: Víno, ženy, jeden muž a panelákový byt

Statečný Ivin muž v menšině rozdělal víno a čas běžel, až nás všechny nějak předhonil a chtělo se nám spát. V panelákových bytech už spala několikrát, ale tohle byl zážitek. Když jsem usínala, dělali sousedi nahoře divné zvuky, které jsem si pojmenovala Autíčko na dálkové ovládání. Totiž znělo to stejně jako když si hrajete s takovým autem a narážíte s ním do nábytku, pak s ním couváte a znovu narážíte. A ráno? Ráno mě vzbudila nějaké cimbálovka či co, sousedi asi sledovali folklórní pořad v televizi.

Kapitola 4.: Bolavá záda a vůbec všeobecná únava

Když se nám podařilo dát byt do pořádku, vyrazily jsme do města na druhou část stánků. Mmm, cukrovíčko ve stánku, hned jsme musely ochutnat. Je mnohem lepší, když s sebou máte průvodce Brnem zběhlého. Ó naše Iva! Vždycky ukáže to nejlepší.

Dřevěný betlém na "Svoboďáku" v životní velikosti s velbloudem (lamu neměli :( ) a dokonce i slony (ti byli ale v menším měřítku :D). Čas oběda byl naplněnen novým kung pao, ovšem v mnohem horší kvalitě než prve. A protože jsme s Barčou pořád nosily batohy s sebou, bolela nás zádíčka a všeobecně jsme začaly podléhat nějaké cestovní únavě. Tak jsme ještě skočily do express marketu pro housku, a pak na nás čekala krásná šestihodinová jízda napříč zemičkou naší krásnou.

Kapitola 5.: Strom, dům, řeka, strom, strom, pole

Mít pro sebe kupé, je sen každého. A nám se splil! Tak jsme se tam roztáhly, uvelebily a dělaly bugr. :D Spočívající v dání si nohou nahoru, pití Kofoly a pouštění si hudby nahlas. A pak nastaly Pardubice a rychlík narvaný studenty z liberecké univerzity. Ano, oni ještě nemají prádzniny. A my tak naštavně sedíme tři hodiny bez hnutí, protože ty slečny si své barohy narvou mezi naše a svoje nohy.

Epilog aneb máme zase na klid nárok

Jo a tím to končí. Zase jsme se všechny potkaly, teď je na řadě Brno s návštěvami. A tak jsem chytřejší o několik rozhovorů libereckých studentů (chudáci, mají povinnou 50% docházku a testy musí psát na procent šedesát :D :D) a bohatší o další skvělé zážitky po boku té bláznivé osoby, jejíž jméno tu padlo asi miliokrát.

Abrakadabra simsala bim bam bam, Barčo!

Po moravsku, po česku, konec semestru a Vánoce

Člověk si říká, že si nyní může oddechnout. Oficiální konec semestru, jak napsala fakulta na svůj facebookový profil (vtipálci - prý "Zápočty byly rozdány" - já nevím výsledek ještě ani jednoho). Můj malý bratranec mi na Facebooku vynadal, že moje vánoční "volno" není fér, on chudák musí do školy ještě až do středy. Vůbec co říkáte tomu, že desetiletý kluk má Facebook? Osobně s tím zásadně nesouhlasím a svým devítiletým sourozencům vysvětluji, že je to pro starší a oni to berou a působení na počítači omezují na jednoduché internetové hry.

---

Svoje vánoční nadechnutí otevírám dobrodružnou cestou do Brna. Barča zase vymyslela akci. Vzpomínám si na zlaté gymplácké časy, kdy jsme jezdily do Prahy a vůbec, kdy jsme dělaly věci, které vždycky dopadaly dobře... ale než jsme se k tomu konci propracovaly! Tak čekám, co se stane tentokrát, naposledy jsem Barču pašovala přes vrátnici na koleje! Zároveň se však těším, nabila jsem baterky do foťáku, vymyslela si, že nafotím cestovní dokument o dvou Čecháčcích bez česko-brněnského slovníku ztracených v jihomoravské metropoli a čekajících na spásnou duši Ivu, která nás u sebe ubytuje a kvůli které tam vlastně jedeme. Vánoce jsou časem shledávání, a tak hurá směr jih!

Těším se na Vánoce jako malé dítě, i když zaznamenávám posun - už to není těšení se na dárky a na cukroví, už je to těšení se na to, jak (jsem o tom přesvědčena :D) budou mít mí drazí radost z toho, co jsem jim naježíškovala. Zvlášť se letos těším na dárek rodičům (z pochopitelných důvodů pomlčím o konkrétní podobě - agent z Čemeřice to tu sleduje). Taky se vždycky těším na tu přípravu, kterou jsem jako dítě neocenila - dělání věnce na dveře, pečení cukroví, dělání PFek, svícnů, sušení pomeranče, jablek, ořechů... i když letos mi to nějak nevychází a věnec jsem nestihla dodělat, chyběly mu mašličky, a tak to zbylo na mamku, vůbec letos mi to nějak proplulo mezi prsty (podělané víkendové přednášky). A dárky, dárky! Miluju to vybírání dárků, mám radost, když vymyslím něco fakt dobrého a nemůžu se dočkat, až to budou rozbalovat. To obyvkle jde stranou i má částečně vynucená a částečně vrozená šetřivost. A sama při tom nevím, co dostanu... co víc si můžu přát?

Taky jsem zjistila, jak se na mně podepsal roční pobyt na Hané... lidi, já používám divné moravské patvary sloves končících na ou (majou, nechcou, apod.) a ještě častěji zakončuji přídavná jména spisovnou koncovkou (krásné místo krásný...) nemluvě o dalších drobnostech (tož, ju, aj, semka, zkama) a o přízvuku, který je prostě jiný než u nás na nijakém severu. Slyším se, vím o tom, ale ono se mi to do řeči dere jaksi samo a nemohu to ovlivnit, ačkoli hned, jak to vyslovím, vím, že se tak stalo. Tož, děcka, pradon, až se zas rozjedu a budu povídat po moravsku, já Čech jako poleno a ještě k tomu Sudeťák!

Doufám, že se vše vydaří a brzy sem přibude můj brněnský cestovní deník. Zdar a sílu všem, moravským i českým. Mějte se fajn.

Jarret - Za hrany

Rubrika *Hudba* je vážně stagnující a celkem dost děsná. Tak snad to vylepším tím, že se budu snažit psát krátké něco jako recenze na alba, která mi přijdou nově k uchu.

A začnu moc mile, jarettově. Znáte?

---

Shodou okolností je to CD nové. Teprve teď se mi dostalo do sluchátek, plna očekávání jsem začala poslouchat a nezklamalo.

Jarret se usadil v rovině výborných textů, zcela subjektivně říkám, že znám jen málo tak dobře textařsky promyšlených věcí. Navíc mají smysl pro to, aby hudba text podtrhla, vyzdvihla jeho emocionální účinek. A přitom to není hloupě sentimentální. Těm textům já říkám tiché - chytnou vždycky něco hluboko ukrytého a nenápadně to vynesou na povrch - často se člověk dostává na pokraj samoty, zoufalství a smutku, abyste došli k nové naději. Vyberou si z nás vždy něco divokého, surového a předhodí nám to jako reflexi sebe sama. Parádně pracují s mnoha motivy prolínající se celou historií lidstva, archetypy se objevují a zase odcházejí - člověk pak má o čem přemýšlet. O albu Za hrany to platí mnohonásobně, jako by to dozrálo a vyvrcholilo. I když zní možná jen víc vykořeněně, bázlivě.

Hudba, pokud o ní můžu mluvit jako člověk hluchmající, je jako vždycky taková pravidelná, nevykazující žádné velké zvraty. Melodická, temperamentní, v případě potřeby klidná. I přes svou pravidelnost ale není fádní a alespoň mě moc baví, už jen proto, že se drží v chytlavých melodiích, které si lehko zapamatuji, často pak broukám. A když se zaposlouchám, slyším hlas zpěvačky Hanky Slavíčkové, tak už vůbec nepochybuji, že poslouchám něco, co za to stojí.

Kdybych měla jmenovat nejoblíbenější písničku z alba, zvolila bych asi O snu - možná trochu surrealismus, možná jen netradiční vyznání lásky, možná jen výkřik vlastního zoufalství.

A neodpustím si jmenovat ještě jednu: Sudetské črty, vykořeněná, plná zmatku, přesně tak, jaké to u nás v sudetech je - svérázně podivné. Musíte mít na to náturu tady žít, ne všichni to spolknou. (Pro souvislost - Jarret jsou Liberečáci). Stejný tón, i když méně drsný se nese i v písni Chci vědět víc - tramvaje, ospalé ráno spojené s osobním smutkem (pro mě dokonale vyjádřeným slovy "...a oči svítí jak kmeny poražených stromů..."). Ano, přesně tak se občas v ulicích sudetských cítím, když se ptám sama sebe na spoustu otázek, které nemají odpovědi.

A napadá mě ještě spoustu dalších písní, které bych mohla jmenovat, protože každá na mě zapůsobila a nechala ve mně zážitek emocionální, hudební, poetický.

A tak na závěr říkám: Poslouchejte Jarrety a i když někdy padnete na dno nočních ulic, vstaňte a běžte dál, protože vás pak může potkat něco krásného.

(Ukázky z tvorby na www.jarret.cz a píseň Vydržím z alba Za hrany na youtube.com)

Prosincové mraky

Asi tak před deseti minutami jsem vylezla z pokoje a mířila si to chodbou na toaletu, nějak mi to nedalo a ohlédla jsem se směrem k balkónu, který chodbu ukončuje. A nebe bylo temně oranžové.

Přidala jsem do kroku, protože mi bylo jasné, že tohle vydrží tak dvě minuty, pak se setmí a kde je ta poezie prosincová?

Vzala jsem foťák, vyšla na balkón a dřív, než se mi začaly zimou třást ruce jsem si udělala pár fotek. Mračných snímků.

Výbor z díla s lehkou úpravou teď aktuálně:

Třeba mi to nebudete věřit, ale ta barva a vůbec všechno vážně odpovídá skutečnosti.

Vůbec tak nějak moc poslední dobou ulítávám na západech slunce a jiných přírodních slunečních kulišárnách, už bych z toho skoro mohla sestavit monotematickou sérii.

PS.: Taky nesnášíte petroarcheokeramiku? Jedinému slovu, kterému jsem rozumněla, bylo "křemen".