Kamrlík: August 2010

Tuesday, August 17, 2010

Na chvilku

I o tomto článku platí předmluva k tomu minulému. Jen bych doplnila, že lepší než brečet je psát, respektive psát a brečet. Prostě jenom myšlenky skládat a rozvíjet se. Nevadí, že je to neduchaplné, bez děje a bez jakýchkoli ambic. Ale pomůže to.

Tohle teplo věští zase jenom bouřku a zase jenom déšť. Ten cynický déšť. A nemám snad pravdu? Ano, už hřmí, už létají blesky.

Tímhle teplem šla jsem pro květiny. Pro květiny, po tu nejlepší Haničku na světě, pro gladioly, protože ty má Hanička nejraději. Krásné květiny, vezmu jich pět, ne sedm, ne devět,...

Proč je všude kolem tak ošklivo, i to slunce je ošklivé. Na chvíli snad pocítím svobodu. Jakou pak ale svobodu? Mezi ruinami, bagry, prachem, kouřem a kalnou vodou. Svoboda... nevím proč, ale rychlá chůze a sledování špiček svých bot je nejúčinnější. Vidím jistotu. Jistotu svých bot, které mi ani řeka nevezme, proč se dívat kolem, když kolem je jen smutně veselá ulice děravá víc než jindy?

Na ulice trčí hadice a z hadic teče voda, ta hnusná kapalina. Dobře, tak hnusná být nemůže, když už tak půl roku nepiju skoro nic jiného, ale není voda jako voda. Člověk taky není jako člověk a kočka jako kočka. Voda...

Miluju, když šumí řeka. Je to krásná symfonie, pravidelná a chlácholivá. Třeba je to sadomasochismus, ale vždycky jsem měla ráda vodu - řeky, rybníky, potoky, vodopády. A ta voda, jak nevděčná je za moji lásku.

Tak těch gladiol vezmu hodně moc... růžové a červené... sedm a sedm. Je to sice dohromady sudé číslo, ale... Ale to se nějak udělá. Teta přinesla Haničce taky gladiol, jeden červený. Ha! A je to, teď jich je patnáct.

A blesky létají. "Už je ti líp?" "Jo" Co jiného taky máte vyprávět? "Máme pro tebe dárek!" "Jo? A vážně ti je líp?" "Jo." Co jiného taky chcete vyprávět. "Tak se měj, přijedeme osmičkou." "Ahoj"

A ty kecy kolem mě taky rozčilují. Oni to myslí dobře. "A jak to zvládá mamka a jak děti a jak táta..." jak? Dobře, co taky jinýho lidem vyprávět. Jo, nic děsivého, všechno v pohodě, jen už aby bylo úterý. Prostě se mi líbí úterý. Pondělí bylo hnusný odjakživa. Dlouhá škola, brzo vstávat, přijde statik, ... prostě pondělky jsou na prd.

Sněhově bílý pták si sedl na torzo mostu, vypadá to jako u moře, tihle ptáci byli ve Skotsku u moře. Chudák pták, měl by se tam líp. Co tady na torzu mostu pod našimi okny, snad jen výsměch hloupým lidem.

Už aby přišla Hanička, chtěla bych jí dát gladioly. Chtěla bych, aby měla radost. Chtěla bych, aby se mnou každou noc spala v posteli, abych tam nemusela být sama. Chtěla bych, aby sem někdo přijel a nemusela tady být sama. Chtěla bych, aby nebyly večery, ty dlouhé a ubrečené večery.

Na tomto světě

Ono to ve vás prostě hnije. Jako vlhkost ve zdech. Únava z fyzické práce, a pak ty hrůzné výjevy kolem. A nejvíc tomu pomůže, když vám téměř před očima umírají roubené domy. Až na pár drobností podobné tomu, ve kterém je váš domov. Ale o tom až jindy....

Hnije to až tak, že pak brečíte tetě půl hodiny do telefonu a chcete strašně moc pryč. Hnije to až tak, že probdíte noc a ptáte se proč.

Nevím, jestli to Kamrlík unese, nejdřív jsem to napsala jako poznámku na Facebook, tam to čte méně udivenců než tady a celkově tam lidi spíš rozebírají s kým chodí, s kým se rozešli a kde včera večer kalili. Tak snad se Kamrlík nerozpustí pod tíhou té vyhnilé depky.

Na tomhle světě tolik malicherností, že je to k pláči. Jo, spousta věcí mi došla až teď a s pocitem krále Šalamouna odsuzuji všechny ty přízemnosti. Ale bez těch přízemností by člověk nemohl existovat, vážně. Za pár dní jste z toho úplně na mol bez kapky alkoholu, za pár dní jen blbě civíte do nikam a nemyslíte na nic. Na naprosté nic a když už začnete myslet na něco, je vám z toho do pláče. No jo no, někdo bulí, někdo křičí a někdo mlčí.

Vždycky se mi vybaví povídka od pana Balabána o paní, která se několikrát denně naložila do vany, aby se uvolnila a smyla ze sebe všechen ten prach nehodné reality. Taky bych se naložila jako okurky do láku, pěkně pryč s tou únavnou realitou.

Taky se mi znechutila všechna mokrá přísloví. Tichá voda břehy mele. Poslední kapka do mého poháru. Nemusí pršet, jen když kape. Duté sudy nepotopíš. Většinově totiž neplatí - voda vám potopí úplně všechno, břehy se melou taky pořád a čím vody více, tím jsou břehy více semleté.

Mám pocit převozníka přes řeku Zapomnění. Pluji na druhý břeh pro dušei a převážím je k sobě do toho pustého světa mezi čtyři holé zdi. Všichni ti poutníci se pak diví, zvedají ruce k nebesům (která tady vidět nejsou) a maří čas žvástáním o tom, jaké to bylo a jaké to bude. Jenže teď je teď.

Obdivuji Sysifa. Když někdo vydrží tu nekonečně marnou snahu, je pro mne hrdina.

Vím, jak to vypadalo v době kamenné. Lidé s kladívkem s ostrou hranou tloukli do kamene, aby ho opracovali. Tloukla jsem dva dny a nemůžu pohnout zápěstím na levé ruce a prsty na ruce pravé. Asi třicet metrů čtverečních kladívkem. Obdivuji pravěké lidi.

Jedno přísloví přeci jen ale platí. V nouzi poznáš přítele. Najednou prostě u dveří zazvoní dvě neznámé paní a řeknou, že jdou pomoct. A dva dny ťukají kladívky, přenášejí věci, spí na betonu a zaplatí vám kremroli, když vidí, že se plazíte po zemi. Stydím se za sebe, jak malý jsem člověk proti nim, když jedou přes sto třicet kilometrů kvůli malému městečku kdes u Liberce. A pak taky, když se objeví maminka sousedky ve dveřích a přinese krabici skvělých makových buchet... Lidé jsou naštěstí ještě občas i lidmi.

A někteří jsou hyeny i když musíte plavat. Nejraději vám ty mrchožrouti seberou i klacek, který vás drží nad vodou. Nebo vás přiotráví výroky o tom, že jste zloději a že jste si do své nory nahrabali. To je krása, po celodenní práci a sedmi pytlech bordelu z cizí hnusné rozpadlé boudy. Hyena neumí počítat, aby si do posledního zrna polystyrenu spočítala, že je to všechno a nic není v cizí noře. Cizí nora má svého dost, ještě aby se zásobila hnusným olezlým igelitem, starou klecí na papouchy, rozmoklými autosedačkami nebo dávno netekutou barvou na kdoví co. Zhýralé hyeny!

Na tomhle světě je tolik hodných lidí, že je to k radosti. Jo, spousta věcí mi došla až teď a s pocitem krále Šalamouna děkuji všem těm dobrodruhům, kteří klepají na cizí dveře a místo "Dobrý den!" řeknou: "Potřebujete pomoct?"

Wednesday, August 11, 2010

Povodňový aktualizovaný

Když jsem v sobotu psala, že se voda zastavila neměla jsem tušení, že to už za půl hodiny nebude pravda.

Voda stoupala a stoupala a brala s sebou všechno.

Nevím co k tomu psát jsou toho plné noviny, televize a radia - úplně z nich stříká voda, jak o tom pořád píší. Víte, ono je to všechno moc fajn, ty tuny informací a drásající fotky, ale realita je realita. Syrová, drsná, studená a mokrá realita.

Copak těch několik centimetrů vody v obýváku, pokoji a na záchodě, to je k s míchu, ale všechno TO kolem je k uzoufání. Tak moc, že si večer pobrečíte, že když s dobrou náladou projdete ulicí, je vám na jejím konci úzko. Tak moc, že máte chuť sázet květiny podél cest, aby TO všechno nebylo tak smutné, mokré a rozbourané.

Můžeme to všechno brát tak, že se nic nestalo. Jen v sousedství zmizelo pár domů a lidem nezbylo nic, jen jako by nic zmizely mosty, jen se ulice změnily v bahno.

Můžete klidně věřit tomu, že řeka je Jiřice, ačkoli její jméno je Jeřice, že Fojtka je v Liberci, když je v Mníšku a že je to všechno děsný a kovbojka.

Dík, který se nevejde do celého širého vesmíru patří úplně všem, kteří pomáhají, podporují, přispívají, pracují, dobrovolničí a vůbec dělají cokoli, co může alespoň malinko pomoci. Děkuji. A vykřičím do celého světa.

Tyhle večery jsou nejhorší.... sedíte doma, čucháte vlhkost a přemýšlíte, jestli se už blíží ten konec světa. A je vám z toho nějak dusno, nějak vám to svírá hruď a chcete NĚCO udělat,a by tenhle svět byl hezčí.

A pak si vzpomenete na ty nelidi, kteří využívají toho, že někoho kdesi spláchla voda. Těm vzkazuji snad jen to, aby přišli, vzali lopatu a šli makat.

Jo, fotila jsem něco málo jen tak, abych nemusela sedět a koukat a přemýšlet o tom, jestli z Chrastavy něco zbylo, nebo jestli je to jen zlý sen a probudím se, nebo jestli .... co když ...

A na ty fotky se nedívám zpětně, nechci. Proč taky? Viděla jsem to jednou, dvakrát, třikrát,... na živo a je mi z toho ještě teď špatně.

Tak alespoň pro vás, povodňoví turisté, ať si ušetříte cestu a neblokujete provoz po tom jediném statečném mostě... http://vekousek.rajce.idnes.cz/2010-08-07_-_rychle_povodne_Chrastava/

Saturday, August 7, 2010

Povodňový

Vzpomínáte na fotky Rozvodněné? Zapomeňte na to.

Ráno vás vzbudí táta, jak telefonuje s mámou a tvrdí ji, že voda je na zahradě pod námi. Tak to mi můj rozespalý mozek nebere. Co? Kde je voda? Vždyť řeka teče ve vydlážděném a stráááášně hlubokém korytě.

No, stačí jeden pohled z okna a vidím hnědou hladinu, zpěněnou vlnami, jak voda utíká zběsile a nese všechno: sudy, klády, pneumatiky, ...

Vyletěla jsem z postele jako když střelí, ještě není ani sedm hodin ráno. Celkem hořce jsem si vzpomněla na to, jak jsme si dělali včera srandu, že děsivé to všechno začne být, až se na svět začne valit přívalový déšť a přijdou povodně.

A voda stoupá a stoupá, soused už nemá zahrádku s bramborami a jahodami.

A stále prší a prší.