Cesta do Věčného města a zpět II.

Hon na Kapitolskou vlčici. To mi přijde jako nejvýstižnější pojmenování úterý. Byl to nejvíc vyčerpávající den, několik nachozených kilometrů v teplém slunečném dnu, davy lidí a zatracená římská doprava.

---

Kde jsme včera skončili, tam jsme dnes začali. První zastávka Kolosseum. Prorvali jsme se dovnitř a umluvili vedoucí na delší rozchod. Potloukali jsme se po Kolosseu, po vršku i spodku a osobně jsem si vůbec nedokázala představit, že tohle divadelní monstrum bylo nědy celé. Neuvěřitelné rozměry, výška a masivnost stěn. Kam se hrabou všechny Tipsport a jiné arény.

Poté, co jsme se nabažili Kolossea, (nenabažila bych se ani po třech hodinách, klidně bych si tam mohla sednout a sledovat to všechno kolem mne) vyrazili jsme k nejslavnějšímu náměstí všech dob, k Foru Romanu.

Jestli že jsem tu teď vychvalovala Kolosseum do nebe, tak pro něco takového nemám slov. Palatinské zahrady skvostné a Forum naprosto impozantní. Měli jsme tři hodiny na prohlídku celého komplexu Palatinu a Fora Romana, jak rychle ten čas letí.

Jen škoda, že Maxentiova basilika byla zavřená a nedalo se projít pod Septimiem Severem Ale zase jsme se dostali i do Romulovy svatyně a do Kurie.

Člověk by mohl být unaven po těch všech troskách a všude se válejících šutrech. Taky že si chtěl zájezd odlasovat vynechání kapitolských muzeí! Můj demokratický hlas se postavil proti! Chci na Kapitolskou vlčici, Kapitolskou venuši, Chlapce vytahujícího si z paty trn, Umírajícího kelta a Medúzu!

A tak se šlo. Vydrželi jsme pouze čtyři, všichni ostatní to zabalili. Cestou na Kapitol jsme zvládli velmi zběžně prohlédnou císařská fora (ano, jen velmi, velmi zběžně, jsou na mém seznamu věcí na příště :D) a pak do muzeí. Bylo hodinu a půl před zavíračkou, takže v nich nikdo nebyl a my jsme se mohli nerušeně procházet, fotit, kochat, obdivovat, vykřikovat úžasem a omdlívat nadšením.

Všechny slavné sochy jsem nakonec našla. Blažený pocit, že něco takového člověk viděl na vlastní oči! Když jsem se většinu toho, co jsem viděla za jeden jediný den učila na dějiny starověku v zimním semestru, tiše jsem proklínala všechny antické sochaře. Můj chvilkový nával vzteku však pominul a nyní jim přeji lehkou zem.

Na závěr Trajánovo Forum.

A dneska to bylo zcela legální, učit se musím zas až tak od pondělka. :)

Cesta do Věčného města a zpět I.

Právě v tuto chvíli se mám učit, místo toho se opájím probíráním fotek z minulého týdne, fotek z Říma.

Ano, těch pět dní nestačilo na to, abych viděla všechno... seznam věcí, které musím vidět příště je delší než těch, které jsem viděla. Ale to, co jsem viděla bylo něco tak úžasného, že na to stejně nemám slova. Na vlastní kůži jsem si ověřila tezi, že člověk archeologii (či chcete-li historii, výtvarné umění či hudbu) nepotřebuje, ale že ji prostě chce. Ten pocit naplnění z toho, že jsem se právě na vlastní oči stala součástí počátků evropské civilizace, mi vystačí zase na hodně dlouho.

---

Den první, pondělí večer. Poté co jsme si prošli všechny ty zdlouhavé formality na letišti a na recepci v kempu, jsme se konečně ubytovali. No, v mém případě to znamenalo hodit batoh na postel, vyndat foťák, malý batoh, do kterého sbalit několik důležitých věcí a donutit ostatní z chatky, aby jsme vyrazili do Města.

Najít cestu na metro bylo stejně dobrodružné jako utíkat pralesem snažit se vymotat z lián. Římané pořád troubí, vylézají z aut, nadávají si, přejíždějí chodce na přechodu a zásadně se všude cpou. Metro jsme nakonec nalezli.

A jedem. Prossima fermata Barberini, tak jsme vystoupili. Jenom kvůli tomu, že u stanice byla poznámka Fontana di Trévi. Jenže jsme to vzali špatným směrem... bohudík jsme to vzali špatným směrem! Zapadalo slunce a my se úzkými uličkami ubíráme dál, spíš podle intuice, než městské navigace. A náhle jsme se objevili nad Španělskými schody zalitými zapadajícím sluncem.

Chtěla jsem si sednout na schody jako všichni kolem a čekat, až slunce úplně zapadne, leč byla jsem demokraticky přehlasována, a tak jsme se šinuli dále. Po nějakém čase jsme dorazili k osvětlené fontáně di Trévi. Všude se tetelilo spousty lidí, všichni se chtěli fotit a všichni chtěli stát v první řadě. A tak jsem si vylezla na poslední schůdek a koukala se z výšky na vodu stékající z jednotlivých soch. Pak mi došlo, že jsem od ruzyňského letiště nic nejedla. Pizza! MMM... Itálie.

Už ani nevím kudy, náhle jsme stáli před pomníkem Viktora Emanuela a o pár chvil později na Kapitolském náměstí, tentokrát už byla tma, celkem zima, ale to, co nás čekalo mělo vynahradit všechno příkoří světa. Sešli jsme na vyhlídku na Forum Romanum! Úchvatně nasvícené a jako malinký bonus měsíc skoro v úplňku. No, stáli jsme tam v absolutní němotě asi půl hodiny, než jsme sešli o vyhlídku níž.

Výlet skončil u Kolossea, kde Vítek vytáhl lahev červeného a v italském stylu jsme oslavili náš příjezd a krásu Města měst.

Když jsme na Termini chtěli přestoupit na linku A, nikdo z nás si nevšiml, že linka A jezdí jen do deváté hodiny večerní - bylo jedenáct. Nějaký pán nám italsky cosi vysvětloval, my na něj anglicky a nakonec jsme z toho všeho pochopili, že náhradní autobusová doprava stojí "před palácem". Přijel jakýsi autobus označený MA1 (ano, to by odpovídalo výkřikům našeho domorodého dobrodince "M" "A" "VAN"). Nastoupili jsme a čekali co se stane, za několik zastávek k nám přistoupila další skupina zájezdu (repektive ta nejpovolanější - hlavní šéfové), a tak jsme šťastně po hodině a půl cestování městskými autobusy dorazili do kempu.

Ke každému dni jsem vybrala tři fotky, které by nejvíce vystihovaly atmosféru dne. Doufám, že se podařilo, alespoň co se pondělku týče. Další fotky (fotky s divně se tvářícími a pózujícími lidmi) naleznete na http://vekousek.rajce.idnes.cz/Rim_Rome_16.-20.5.2011/.

A příště se dozvíte, jak vypadá hon na Kapitolskou vlčici.

Dilthey: Dějiny jsou teprve to, co bude

Filosofie je tak krásná, že pláču nad tím, že ji nejsem schopna pochopit. A nyní, nyní se za to proklínám, protože pondělí 9:00 je příliš blízko a dějiny evropského myšlení jsou moc obsáhlé. A do toho ještě doba středověká a její mory, války, bohové a papežové.

A tohle dělám místo toho, abych si to cpala do hlavy... jestli mě v pondělí vyhodí, tak budu chodit kanály. A jestli nedám ty středověky, tak z nich už nevylezu. A to ještě nezačala memorovací epidemie. Řím! Řím, to světlo na konci.

A teď už ironicko - pesimistické pojednání o smyslu našich jsoucen v rozprostraněném kosmu v jednotě universa.

---

Na začátku byl apeiron, pak číslo a oheň se svým neustálým pohybem. Člověk však není nikdy spokojen (což je základní vlastnost jeho bytí), a tak pro změnu vymyslel, že pohyb je vlastně klam. Nehledě na to, že Achilleus želvu nikdy nedohoní. Někteří za svou pravdu skáčí do sopky, jiní zase žijí v sudu.

Nikdy není na škodu někoho učit přemýšlet, poměrně težký úkol nemyslíte, nevím, jak by pořídili dnes. Stejně všichni sedíme v jeskyni, pozorujeme stíny a rozpomínáme se na to, co bylo před tím, než jsme spatřili světlo světa (tedy vlastně tmu jeskyně).

Svět se začal ukazovat padlým, je nutno kázat morálku! Běžte, lidé, běžte a žijte v souladu s přírodou, ve cnosti a pravdě. A náhle přijde vystřízlivění a skepse.

Pak se naše maličkosti začaly překonávat a plodily myšlenky o jednotě esence a existence, jsoucnu a bytí. Bůh je či není a proč je na světě tolik zla? Možná proto, že jsou na světě lidé, moji milí předci, Bůh to myslel dobře. Koneckonců, abychom věděli, co je dobré, musíme poznat zlo.

A je čas se vrátit na začátek a hledat v něm nové moudrosti, bořit předsudky a věnovat se vědě. Může věda vůbec existovat? Snad ani ne, když nás smysly tak šálí. Chudák věda, kdo ji teď zachrání, vždy ona vlastně není!

Ale je, kam bychom jinak došli, kdyby nebyla.

Všechno musíme vysvětlit, dokázat a prozkoumat. Rozložíme všechno na elementární částice. Metafyzika je plná nesmyslných slov. (Konečně to někdo vyslovil. Nesmíte se na mě zlobit, ale já to vážně nemohu nějak vstřebat). Přes fenomény, daseiny a many jsme došli až k eixstenční krizi, abychom se s nádechem mohli ptát co teď, jak žít mezi betonem a sklem? Opustit velká vyprávění, najít odcizené emoce a zkusit být tolerantní.

A pamatujme si, že "Osud člověka je v něm samotném." Sartre