Rozhodla jsem se bojovat trošku proti pocitu, že moje práce mi víc bere než dává a že nezvládnu dodělat diplomku do prvního termínu. Zjistila jsem totiž, že deprimovaný člověk není moc motivovaný a že si můžu pomoct jedině tím, že se vrátím k věcem, které jsem ze života během honby za povinnostmi vypustila. Že prostě není možné myslet si, že se dá všechno zahodit a vybudovat zbrusu nový skvělý krásný život složený jen z pracovních a studijních povinností. Ačkoli si to jeden z mých nadřízených myslí a neustále mi nepřímo říká, že není možné při mé práci mít ještě nějaké koníčky. Blbec.
Zkrátka můj šílený úprk za tím, abych všechno zvládla skončil tím, že státnice stejně musím ještě o kousek posunout. A celý ten zimní stres byl úplně k ničemu. Čili: asi muselo přijít jaro, aby mi otevřelo oči a srdce.
Takže se alespoň čas od času vracím o víkendu na Grabštejn. Je mi tam dobře. S lidmi, s hradem i s těmi staletími.
Ačkoli vážně nechápu smysl fotosoutěží, kde vyhraje ten, kdo má nejvíc lajků (a falešných profilů), tak jsem se do jedné přihlásila. Strašně mě baví sledovat, jak na žebříčku lezu níž a níž, protože na mé fotce je jenom Pálava, ne šklebící se roztomilé děcko nebo psík. Ale každopádně, pokud by si někdo myslel, že ani Pálava není k zahocení, může hlasovat zde: Econea fotosoutěž, Téma: příroda. Jsem fakt zvědavá, jak to dopadne. V druhé fázi soutěže bude vybírat i komise, takže i my lajkovací lůzři máme šanci. :-D
8. května je státní svátek. Což je letos z hlediska volna úplně jedno, neboť to vyjde na víkend. Možná ještě někteří z vás pamatují moji bláznivou výpravu pěšo z Olomouce do Liberce. Udála se shodou okolností taky kolem květnových státních svátků. Nazvala jsem to tenkrát Kam až se dá dojít z Olomouce a počíst si můžete v rubrice Putování. Letos jsem se rozhodla, že je na čase zase obout botky šplapalky a někam vyrazit. Padla mi do rány organizovaná akce - dálkový pochod z Ještědu na Kozákov, tedy z Děda Ještěda na Horu drahokamů, jak jsem si to nazvala pro blogové účely. Ještě nemám kumpána, ale věřím, že do té doby nějakého šíleného vytrvalce přemluvím.
A v pokročilejším květnu se ještě vydáváme se na malou mořskou výpravu spojenou s šílenou jízdou na koloběžkách. Abyste tomu tedy lépe rozumněli. Pojedeme na koloběžkách z Kopaniny dolů k řece Jizeře, kde se nalodíme a poplujeme po proudu dál až do Dolánek. Můj neohrožený pirát se kasal, že umí řídit kanoi, tak doufám, že je to pravda. Já jsem totiž mnohem lepší háček než kormidelník.
Na závěr se musím po podělit o to, jak mě sousedka povzbuzovala ohledně řízení auta. "Já jsem kolikrát zastavila, vystoupila, brečela a začala křičet, že stejně jako jsou dislektici a disgrafici, tak já jsem prostě disřidič. Ale dobrý, nejsem."
Tak se těším, že s vámi budu sdílet všechny krásné zážitky. A nezapomeňte, že nejen prací živ je člověk.
Krásné jarní dny.
