Z březnových Jizerek

Před časem jsem slibovala fotky z přejezdu Jizerek. Konečně jsem je vydolovala z mobilu.

Dnes byl krásný den! Přijela za mnou do Olomouce sestra a užily jsme si to tady jako správný ženský...nákupy po městě, kafíčko, vínečko... Je to fajn. Zítra pojedema na Kopeček do ZOO.

Ale k těm fotkám...

Osada Jizerka, mnohokrát zmiňovaná. Prostě kouzelná. Jak vidíte, počasí bylo krásné. Proto také byly hory plné lidí, což trošku kazí atmosféru.

Nejraději mám tu opuštěneckou, která je prostě součástí Jizerských hor... každičký strom je strážce věků, každé stéblo dlouhé ostřice sahá na duši poutníka a bílé sněhové pláně působí jako elixír na všechny neduhy světa. Hory jsou krásné za každého počasí, za neproniknutelných mrholících mlh, za západu slunce, za ledových větrů... žádná vzpomínka na Jizerky není nepříjmená.

---

Takový poněkud jiný úhel pohledu...

Ačkoli je ta smrková monokultura leckdy opravdu smutná, sníh jí dává nový půvab. Proto miluju zimu, pro ta kouzla, která umí. Pro ty obyčejné věci, které umí udělat jedinečné.

A je mi při tom vzpomínání tak teplo na duši, že bych bych se chtěla hned zase koukat do třpytícího se sněhu a poslouchat svoje bušící srdce a zrychleně vdechovat ledový vzduch. Ještě bych si zanadávala na kopce a na fronty u kiosků, a měla bych z toho přitom krásný pocit: To je přesně ono!

Výhoda stoupání do krpálu je, že po pár metrech je netrénovaný člověk nucen zastavit, aby popadl dech. A ty chvíle, kdy člověk vlastně ukazuje svou slabost, se dají skvěle využít. Třeba na koukání kolem.

Při pohledu do širých hor se mě zmocní pocit naprosté titěrnosti. Co vlastně jsem oproti těm věčným velikánům? Ale hned následuje výbuh absolutní svobody... Podívejte se na ty dálky, bože jak krásný je svět, jen se rozletět a být součástí všehomíra. Srdce buší, všude kolem je něžné sněhové ticho přerušené jen občasným zašustěním lyží ostatních běžkařů a měkkým žuchnutím sluncem ztěžklého sněhu, který se už nemohl udržet na větvi. A duše je blažená.

Druhé vzpomínání na Londýn

Neuvěřitelné! Celý den jsem trávila předěláváním tabulkové databáze do textu. A po marném boji s číslováním stránek (OpenOffice to má vážně debilně vymyšlený), kdy mi nefungoval ani jeden návod z oficiálních stránek "Ofisu", jsem přistoupila k vpravdě geniální radě: Prostě tam, kde nechcete mít číslování, udělejte přes číslo bílý objekt a hotovo... v pdfku ani v tisku to nikdo nepozná. Ha, tak jsem to tam takhle trošku "čuníkovsky" naflákala a mám klid. Nicméně den protekl mezi prsty a už jsem grogy.

Tak ještě londýnské pokračování a půjdu se asi projít. Alepoň nějaký chabý odpor tomu počítačovému povalečství... vážně nechápu lidi, kteří sedí (a lituju ty, kteří musí sedět) celý den u počítače. Já bych ho nejraději neviděla...

Nový den začal vysněným pohádkovým výletem do Britského muzea. Ten kus šutru, který je téměř nepřetržitě obležen lidmi, je slavná Rosetská deska.

---

Byla to ta nejhorší návštěva muzea za hodně dlouhou dobu. Bylo totiž plné školních výprav (takže všude buď lítali malé děti, nebo chodili znudění puberťáci a všichni dělali hluk rovný téměř zvuku startujícího letadla). Jakmile jsem se zastavila, abych si přečetla nějaký popisek k exponátu, už do mě vrazila asi triliarda lidí. Zcela znechucená jsem dorazila do hlavní haly (vešla jsem totiž do muzea - zcela omylem - nějakým bočním vchodem), a tu se mi v hlavě zrodil geniální plán. Právě totiž probíhá výstava paleolitického umění (k vidění i exponáty od nás). Vyletěla jsem k pultíku koupit si lístek (protože speciální výstavy jsou placené), ale vzápětí jsem se málem rozbrečela. Vstupenky jsou totiž udělané na určitou dobu a nejbližší volný čas byl půl čtvrté (nyní bylo kolem jedenácté hodiny). Byla bych se do muzea pak i vrátila, ale přeci jenom nejsem tu sama a máme přeci nějaký program. Zklamaně jsem opustila muzeum a pomalu (nohy samý puchýř z těch bot) se šinula zpátky k Národní galerii, kde jsme měli sraz.

Snažila jsem se na tu mojí malou tragédii nemyslet a během čekání před Národní galerií na Trafalgarském náměstí jsem si alespoň udělala nějaké fotky. Tahle je od vstupu do galerie ke kostelu sv. Martina (St. Martin in the Fields). Kromě veverek z parku se vytratili i holuby, asi nejslavnější kulisa Trafalgar Square. Že by se na zimu stahovali někam jinam?

Další program byl jasná volba: China Town, Soho, Oxford Street a Hyde park. Z čínské čtvrtě mám zelený čaj s praženou rýží, chutná trochu jako popcorn. Na pokoji jsem zjistila, že je na obalu napsáno Made in USA, ale byla jsem uklidněna, že je určitě z Asie a v USA ho jen zabalili... budu tomu věřit. Pokud ale máte rádi asijskou kuchyni, v londýnské čínské čtvrti je spoustu čínských restaurací a také specializovaných potravinových obchůdků, kde se dají sehnat nejpodivnější ingredience (byla bych si nakoupila spoustu rýžových nudlí, koření a čajů, ale nevím, jak bych to pak dovezla domů, takže jsem se spokojila se svým popcornovým čajem).

Soho nás zklamalo... jediné, co tam ještě zůstalo byl největší sexshop v Soho (dle nápisu na dvěřích), pár obchodů s knihami a gramofonovými deskami a docela zajímavé uličky. Ale asi je už pryč éra intelektuálně bohémské Soho.

Na Oxford street jsme zašli do pár obchodů (ne, že bychom měli na nějaký nákup v butiku, ale být tam a nezajít si do nich by byla škoda). Ulice byla přecpaná lidmi - většinou spíš cizinci, a tak jsme se celkem těšili do Hyde parku. Bohužel ale byl pod jarní úpravou, takže tam nebylo nic k vidění. A bedýnku, na kterou bychom si stoupli ve Speaker´s Corner, jsme s sebou neměli. Tak jsme prošli skrz a se zapadajícím sluncem jsme klesli do sedaček metra a nechali se dovést do hostelu.

Nohy jsem necítila (nebo cítila až moc), ale protože jsem si už konečně koupila ony růžové vložky do bot, věděla jsem, že zítřek bude lepší. A taky že byl... o nezapomenutelném dni v Londýně vám ale povím příště.

První vzpomínání na Londýn

Tak jsem si řekla, že jestli budu ještě odkládat vyprávění o Londýně, bude nadpis ne Vzpomínání na Londýn, ale Co jsem z Londýna nezapomněla. Naštěstí zapomenout na tak skvělý výlet není lehké.

Ale pěkně popřádku, začíná se část první...

V podstatě první, co jsme viděli byl Buckinghamský palác a St. James park. Davy před sídlem královny mě tedy nijak neoslnily, ale park byl roztomilý. Jen by mě zajímalo, kam zmizely veverky, které jsme krmily, když jsme byli v Londýně se základkou.

---

Parky jsou plné zvěře, tedy většinou ptáků, z nich ponejvíce vodních, a pak havranů a holubů. Dva černí zlověstní ptáci sedí na této odkvétající sakuře (Chápete to? Jim tam už i odkvétá, a tady ještě nezačalo ani kvést). Druhý pohled je přes modrý most k londýnskému vševidoucímu Oku.

Genialita toho obřího ruského kola je v tom, že vás všude vidí, a že je také většinou vidíte i vy. Takže se člověk vždycky najde.

Z parku jsme vyšli přímo na Whitehall. Tak nějak mi do oka ladí ta souhra domů, červených ulic, pískového náměstí, Oka a lidí. A ta lampa to korunuje. Přišlo mi, že tohle je prostě každým coulem londýnská atmosféra.

Protože nás v našem hostelu ubytovali až po 15. hodině, courali jsme městem nazdařbůh i se vší bagáží. Lidé na nás trochu divně koukali, ale my byli jako u vytržení a dřív, než uhodila ona "ubytovací" hodina, doploužili jsme se k westminsterskému opatství, se kterým sousedí parlamentní budovy. Pokud jsem označila přechozí fotku opravdu londýnskou, tak nevím, co vyjadřuje následující obrázek. Víc Londýna už by se tam ani nevešlo: Houses of Parliament, doubledecker, pouliční lampy a proslulá zastávka metra. Nechybí ani ve dne v noci plné ulice a vozidly přecpaná křižovatka.

Na jižní předměstí do hostelu jsme to měli pořádný kus cesty, nakonec z toho byly plné dvě hodiny z centra. Neměli jsme pořádnou mapu, respektive bydleli jsme mimo rozsah té naší, batohy se zdály značně těžší než na začátku, ochladilo se a ke všemu auta všude jezdila vlevo a vůbec jsme nevěděli, jakže se to máme rozhlížet, aby nás něco nepřejelo. Červená na semaforu nic neznamenala a chodci přecházeli pořád. Za celou dobu jsme nepochopili systém britských křižovatek a smířili se s tím.

Cestou k hostelu, byla pekelně dlouhá a vcelku nudná, jsme potkali spoustu těchto typických cihlových baráčků. S parkovištěm na kola.

Jen co jsme dorazili na pokoj, ihned jsme se rozhodli, že půjdeme zpátky do města. Ten nápad byl opravdu zvrhlý. Bolela mě chodidla (Poučení z cesty č.1: Na cesty si berte boty, ve kterých máte vložky... boty bez vložek vám z celodenní chůze udělají peklo. Pozitivní výsledek: Mám růžové vložky do bot z lodýnské lékárny na Piccadily. :-)) a do města to zase byla štreka. Ale šli jsme jinudy - sice stále mimo mapu, ale cesta byla kratší (nebo alespoň do teď žijeme v té iluzi). Došli jsme přímo na břeh Temže a užívali si báječný výhled na parlament. Po nábřeží jsme se dostali až k westminsterskému mostu, a pak postupně mizeli ve stále větším šeru. Najedli jsme se ve West Endu a bylo nám tak krásně (a tak nás všechno bolelo a tak jsme chtěli do postele), že jsme si osedlali první metro, které jelo kolem a nechali se dovést téměř do peřin. :-)

A z poslední fotky vás zdravím osobně, ač se to nezdá, nic jsem nepožila.

Tak pokračování zase příště

Počítačový povaleč

...se ze mě stal už nadobro. Dnešní den je toho důkazem.

Ráno jsem se vstala, hodinu se probírala a rozdýchávala všechny své zalehlé dutiny. Spoustu lidí kolem lehlo v nemoci, jako obyvkle jsem dostala jenom rýmu, která se tranformuje do kašle a do takového toho stavu, kdy nejste nemocní, ale je vám pod psa.

Zapnula jsem počítač s tím, že nad těmi pošahanými grafy vážně vyzraju. Nevím z jakého důvodu mi u všech grafů naskočilo špatně číslování u popisků a zaboha to nešlo ani smazat, ani opravit. Tak jsem se vykašlala na automatické funkce a udělala to celé ručně. Cha, ty jeden pošahaný programe, a máš to! Tím začal počátek konce.

---

Přemlouvat totiž textový editor, aby pracoval jak potřebujete a ne jak ho nastavil někdo, kdo ho stvořil, je práce Sisyfova. Tak jsem udělala i většinu obsahu ručně, protože nevím proč, ale do generovaného obsahu se mi cpou i stránky, které mají formát "úvodní stránka" a neměly by se tam dostat.

Summary je asi největší anglický paskvil, který byl kdy napsán. Nikdy mi moc nešly slohovky v cizím jazyce...

Tak se poslední dobou hnu od počítače pouze, když potřebuju na WC, a když se z kuchyně ozve "JÍDLO!".

Zdar a sílu všemu vašemu snažení.

Velikonoční nadílka pro šimpanze

Již delší dobu, pátek co pátek, jsme se scházeli, abychom si společně zapatlali.

Asi jste to už taky někdy dělali - vezmete si balónek (nebo nějakou jinou věc, jejíž tvar potřebujete) a postupně na něj vrstvíte papír namočený do lepidla (popřípadě sádrové obvazy), nebo jako my nahradíte lepidlo kukuřičným škrobem, aby byl výrobek "jedlý". Tak vznikala naše velká papírová vejce. Do těch vajíček se dala dřevitka, ve které se lehko ukryly různé dobroty pro opice.

A co se dělo, když se vajíčka ocitla ve výběhu??

Úžasná podívaná, v ten okamžik má člověk radost do nebe volající. Na vajíčkách se šimpanzi nejprve vozili, pak s nimi házeli, a když se konečně uklidnili, přešli do fáze vybírání dobrůtek.

Jo, tenhle borec se vyřádil asi nejvíc, a ještě si zabral pro sebe hned tři vejce.

---

Tady vidíte, co z vajec zbylo... a každý ve svém koutě louská ořechy.

Tahle slečna si to užívala v leže.

Už se z vejce cosi klube.

Mňamky všude kolem... to je paráda.

Tak a teď víte, proč mají šimpanzi ve výběhu takový bordel... Doufám, že někdy zavítáte do ZOO, až se bude něco podobného opakovat. Je to nezapomenutelný zážitek. Taková čistá radost.

I přes tu dobu ledovou všude kolem se mějte sluníčkově. :-)