Jo, trestuhodně to tu zanedbávám. Ale nějak se večer uspím dřív, než bych chtěla a když už se neuspím, tak vyřídím jen to nejnutnější. A taky mám takovou existenční (nebo spíš mateřkou) krizi, takže bych se nejraději někam zavřela a byla SAMA. No, moje krize se týká věcí, o kterých bych si sice chtěla povídat, vyřvat se někomu, kdo mě nebude soudit, ale je to moc kontroverzní na to, abych si poplakala na blogu. Prostě bych neměla na to, se pak obhajovat. Protože, jak jsem zjistila, jsem mimozemšťan mezi matkami, jsem mimozemšťan doma a mám pocit, že i sama před sebou.
Ale obraťme list. Celou věčnost jsem nenapsala nic o tom, jak trávíme (skoro)zimu. I když moje mamka to napravuje a kdo čtete její blog, tak jste něco pochytili.
Po polovině prosince napadl první pořádný sníh. Musím konstatovat, že Floriána to moc nevzrušilo. Mě to vzrušovalo velmi, protože Liberec se rozhodl sníh bojkotovat a absolutně nikdo ve městě sníh neuklízel (respektive ho tak akorát rozsolili a tím to skončilo), takže vzít ven kočárek bylo stejné, jako zkoušet dobýt severní pól v plavkách.
Ale já mám sníh ráda a vždy, když napadne, mívám takovou dětskou radost. Vydržel jen pár dní, ale i tak jsme si ho užili.
A pak přišly Vánoce, na blátě, jako vždy (3 dny před Štědrým dnem přišla obleva a sníh podlehl neustálému pršení a jarním teplotám). Strávili jsme je sami, bez prarodičů a musím říct, že to bylo dobře. S miminem to prostě nenaplánujete. Prozíravě jsem si vše pěkně připravila, takže polévka byla skoro hotová, salát dělal děda (bez jeho salátu by to nešlo), vánočky pekla mamka (bez jejích vánoček by se vesmír zhroutil sám do sebe) a cukroví jsem pilně pekla celý prosinec.
Aby nedošlo k mýlce typu "Ty se asi hodně nudíš, co, když máš napečíno?": byl to boj. Pečení probíhalo tempem max. 2 plechy za den, zdobení perníků znamenalo několik dlouuuuhých večerů. Ale bez cukroví by to prostě nešlo a popravdě ta trocha cukroví bylo to jediné, co jsem pro letošní Vánoce opravdu udělala.
Jo, vlastně jsem udělala ještě něco: vánoční pohledy s Floriánkem. Babičky byly nadšené, těm vzdáleným jsme je poslali poštou, těm blízkým dali osobně a pár jich vzniklo i jako magnetky na ledničku.
Hlavní náplní večera mezi večeří a dárky bylo foto. Prudila jsem s tím chlapy fakt pekelně. Nakonec se na žádné fotce nedívají všichni, ale nějak to vyšlo a chlapeček bude mít obrázek z prvních Vánoc. Z dárků ho pochopitelně vždy zajímaly hlavně obaly, neboť papír šustí a mašle jsou... prostě mašle. A žárovky na našem opelichaném umělém stromku, to byl hit.
Mrně bylo asi moc hodné, Ježíšek nadělil spoustu úžasných věcí. Rozšířili jsme arzenál mechových puzzlí, abychom zvětšili hrací plochu (OK, Ježíšek nedomyslel dvě věci: 1. mimino záhy z koberečku uteče, 2. mimino se naučí puzzlový koberec rozebírat. No, alespoň je doma větší legrace), dostal také tunel na prolézání, který mu ještě schováme, neboť se toho zatím bojí (hlavně neumí prolézat :-D), taky dostal oblečení a spoustu praktických drobností.
A pro všechny, kteří by se snad ptali, co vše se naše akční mimino naučilo, přináším malý souhrn:
Od koníčků ke koním... a pryč
- Pustil se rukama a začal dělat letadlo a u toho sebou mrskat, až se jeden bojí, že snad opravdu vzlétne.
- Začal pást velké koně: to je takový ten vzpor na rukách. My tomu doma říkáme, že dělá surikatu, neboť ve snaze vidět co nejdál, vytáhne ještě krk a vyvalí oči.
- A touha po hračce, která je moc daleko, ho dovedla k vyvinutí speciálního plížícího manévru, který zdokonalil natolik, že opustil obývák a vydal se plížením plazením vpřed i do kuchyně. (A já nevím, jestli se mám radovat, nebo zda mám zoufat. Tak jako tak, konečně bude někdo pravidelně vytírat podlahy. A taky luxovat, neboť prtě posbírá z koberce vše, co potká.)
Nové možnosti hadího muže
- Za posledních pár týdnů přišel na další nové pohyby. Předně se naučil otáčet zpět z bříška na záda, aniž by si u toho pokoušel přivodit otřes mozku.
- Na co je ale líný, to je pobyt na všech čtyřech a na ono povětstné pérování na kolínkách. Občas to udělá, směje se, a pak sebou plácne zpátky. Plazení je zkrátka pro něj pořád bezpečnější.
- Naučil se také dělat něco, čemu říkám šikmý sed, ale asi to nesplňuje přesně to, co si pod tímto termínem lidi představí. On totiž nedělá šikmý sed z kleku, ale z lehu. Prostě si lehne na bok a podepře se jednou rukou do polosedu.
- Hitem posledních pár dní je doplazení se k překážce (ideálně k ležící mámě), zapření se o překážku rukama a kleknout si. Chtěla jsem to vyfotit, ale protože jsem skoro vždy já ta ležící překážka - opora, tak bohužel. Když se mu chce, tak mi takhle vyleze i na klín.
Něco jako osmiměsíční úzkost?
Moudré knihy píšou, že kolem osmého měsíce se projevuje u dětí něco jako separační úzkost a že se od nich máma nehne, neboť její odchod (třeba na záchod) spustí šílený nářek. Já bych řekla, že k nám na scénu přišel spíš vztek ve chvíli, kdy malého omezíme v pohybu. Při přebalování, dávání do kočárku, krmení, ... odchody na wc, čištění zubů atd. si většinou nechá vysvětlit, i když to někdy trvá ("Floriáne, neštvi mě, nebo se počůrám!")
Kde máš zuby?
Nemám. Zuby nikde. Má to své výhody, když je protivný, dá se na ně svalit vina.
"Tak že by už ty zuby?"
"Uáááá!"
"Chceš kousátko?"
"Uáááááá"
"Ale no tak, to bude dobrý, ššššš."
"Uáááááá"
Ticho.
"Co, už je to dobrý?"
Krk, prd, škyt. Smích.
"Hmmm, tak jo, chtěl jsi mě poblejt? Díííky!"
On papá. Nepapá. On se nacpává!
Tak jo, mlíko je fajn věc, jenže miláček se v 5 měsících zastavil na váze a rozhodl se prostě, že potřebuje objevovat nejen pohyby, ale i chutě.
Žádných 5 lžiček příkrmu! Plnou misku, pak ještě něco ožužlávat, pak ještě mlíko... pak nemá řádit jak pošuk, když do sebe narve tolik energie, že by to raketu vyneslo do kosmu.
Chutná mu všechno, potraviny nasládlé chuti samozřejmě víc, ale neodmítá ani zeleninu. Zkrátka, ten kluk žere jak mlejn.
Kromě toho aktivně praktikujeme mámasutru. Mlíko nejlíp chutná hlavou dolů, nebo když mám vykloubené ruce. Aktivně prso vyhledává, umí svlíkat trička a noční košile, případně významně strkat hlavu do výstřihu.
Převzato z FB stránky Mámou S Láskou
Ra, ra, ra, ra, randáááál
Čím větší hluk to chrastítko dělá, tím líp! Miluje mlátit chrastítkem do podlahy (a když jsem v dosahu, klidně mlátí do mě), miluje, když po něm opakuju jeho podivné hrdelní zvuky. Takže na sebe vrčíme, chrčíme, mlaskáme...
A čím větší bordel u toho v obýváku vznikne, tím líp.
A konec. A doufám, že v dohledné době sepíšu ještě výlety. :-)
Krásné dny!
