Tak jsem dnes ve vlaku málem zešílela nad genialitou dalšího ruského klasika. Asi se z nich jednou rozplynu. Neumím ani slovo rusky, azbuka jsou pro mě nečitelné hieroglyfy, ale řeknu vám, že to ruské 19. poč. 20. století má něco do sebe.
Už od gymplu jsem si chtěla přečíst Višňový sad, došlo na něj až dnes a takovým kopancem bylo nové album od Kluse s názvem Racek - aniž bych věděla, že něco takového Čechov napsal, přišlo mi to prostě ruské a krásné. A tak jsem běžela do knihovny. :)
Anton Pavlovič Čechov - Racek
Jsem unešená a nadšená! Přečetla jsem to dvakrát a chtěla bych to číst znovu a znovu.
Na Sorinovo panství na břehu jezera přijíždí na léto jeho sestra, slavná herečka Irina Arkadinová se svým synem Konstantinem Treplevem a doprovodem, spisovatelem Borisem Trigorinem. Kdyby na návštěvu nepřišla dcera sousedního statkáře Nina Zarečná, bylo by všechno zcela jinak...
Konstantin Treplev, dle mého skutečná hlavní postava dramatu, je naprosto neuvěřitelný. Snaží si udržet svou "železnou masku", ale... Je citlivý a hlavně neustále zraňován. Ale je i bezohledný, podléhající svým patologickým emocím, ve stavu nepříčetnosti schopen všeho. A tak on sám zastřelí racka a odsoudí ho k zániku, a s ním i sebe. Na konci hry je z toho energického mladíka toužícího to někam dotáhnout jen potácející se postavička, která si našla malinké místečko mezi spisovateli, osoba, která se plácá mezi samotou, zoufalstvím a rezignací.
Nina Zarečná je snílek - obdivuje slávu a oslnivý úspěch hereckých hvězd a po ničem jiném netouží. Je jednoduchá, prostá, někdy až naivní, neumí si za tím pozlátkem představit i odvrácenu stranu věci - špínu, bídu, tvrdý boj,... Jenže je přemožena a utíká za snem střemhlav, aby dopadla tvrdě, aby vystřízlivěla. Věří fešáckému, kultivovanému a příjemnému pisálkovi Borisovi, kterému to vlastně zbaštíte i vy sami. On je snad doopravdy poblázněn, unečen a okouzlen, jenže nestálý a vlastně neustále hledá jen náměty na své povídky. Nina je jen námět, jen figurka s bonusem milé společnosti.
A tak vlastně jeden racka zastřelí a druhý si ho nechá vycpat. Ovšem ne na každého to má tak zdrcující dopad. A kdo je racek? Jen čtěte a symbol snění a nebezpečné volnosti se vám spojí s... ubohou Ninou Zarečnou.
Neodpustím si pár lehce dokonalých ukázek. Anton Pavlovič Čechov: Dramata. Brno, 1981.
str. 274: Sorin Treplevovi:
"Včera jsem v deset ulehl a probudil jsem se dnes ráno v devět s takovým pocitem, jako že se mi od dlouhého spaní přilepil mozek k lebce."
str. 276: Treplev Sorinovi:
"...když se zvedá opona a při umělém osvětlení v místnosti se třemi stěnami ty velké talenty, kněží svatého umění, zahrají, jak lidé jedí, pijí, milují, chodí, jak nosí svá saka, a když se z těch banálních obrázků a frází snaží vydojit morálku - morálku přízemní, lehce nesrozumitelnou a užitečnou (...) když mi v tisící variantě předkládají jedno a totéž, jedno a totéž a pořád jedno a totéž - pak utíkám a utíkám jako Maupassant utíkal před Eiffelovou věží, z jejíž banality se mohl zbláznit."
str. 285: Dorn Treplevovi:
"... ale kdybych mohl okusit ten zápal, který mají umělci v okamžiku tvorby, tak se mi zdá, že bych pohrdal svou fyzickou existencí a vším, co je této existenci vlastní, a odlítal od země trochu do výšky."
str. 295 Trigorin Nině:
"Nikdy se mi nelíbilo co píšu. Jako spisovatel se nemám rád. Nejhorší je, že jsem jaksi omámen a často nechápu, co píšu."
str. 296 Trigorin Nině (oba stojí nad mrtvým rackem, kterého zastřelil Treplev)
"Námět na krátkou povídku: na břehu jezera žila od dětství dívka, taková, jako jste vy; má ráda jezero jako racek, je šťastná a volná jako racek. Ale náhodou se objeví člověk, spatří ji, a nemaje nic jiného na práci, přivede ji do záhuby, jako tady toho racka."
str. 310: Dorn o městě Janov:
"Když večer vyjdeš z hotelu, tak je celá ulice zaplavená lidmi. Pohybuješ se potom v tom davu bez cíle, sem a tam, klikatou cestou, žiješ s tím davem, duševně s ním splýváš a začínáš věřit, že je skutečně možná jedna světová duše."
str. 318: Nina Treplevovi:
"A teď, co jsem tady, chodím hodně pěšky, pořád chodím a přemýšlím, přemýšlím a cítím, že každým dnem jsem trochu silnější... Teď vím, Kosťo, už jsem pochopila - to je jedno jestli člověk hraje divadlo nebo píše - že hlavní není sláva, není oslnivost, prostě to, po čem jsem toužila. Hlavní je naučit se trpět. Umět nést svůj kříž a věřit. Já věřím - a už mi není tak těžko - a když myslím na své poslání, nebojím se života."
A na závěr jen malá vzpomínka na Tomáše Kluse a jeho Racka... v mnohém inspirován Čechovem, myslím, že Kluse musel ten příběh hodně oslovit, musel si ho jaksi prožít, aby ho dokázal tak skvěle uchopit. Vystihl jednotlivé charaktery, dal jim nový rozměr a při tom nevybočil z hranic dramatu. Domýšlel Čechovem jen naťuknuté epizodky a vlastně tak dotáhl čtenářovu fantazii.
A zbytek je tak na samostatný článek o Klusovi a Rackovi.
), tak se nakonec moc těším. Už jen proto, že jsem si byla koupit nové šaty, naprosto dokonale dokonalé. Róba z dob mého maturitního plesu je ve stavu bez tíže - několikrát politá alkoholem, několikrát přišlápnutá a natrhnutá a několikrát zaprášená z půdy. Navíc jsou mi ty šaty už poněkud velké a nesedí mi. Tak, to jsou ty "zcela legitimní a racionální důvody", proč si koupit šaty.
