Kamrlík: January 2009

Monday, January 26, 2009

Osmdesát miliónů pro Ještěd?

No a je to tu. České radiokumunikace se snaží prodat hotel a vysílač Ještěd Libereckému kraji. "Analogu odzvonilo, tak už Ještěd nepotřebujeme," říká strana jedna, tedy ta komunikační. Strana druhá odvětí: "Nelíbí se nám podmínky smlouvy - musíme se dohodnout jinak."

Milovnící Ještědu a zarputilí příznivci této ojedinělé stavby zděšeně hledí na ciferník, kde se ručička hodin zastavila na hodnotě za pět minut dvanáct. S každých syrovým vichrem se neposedná ručička posune o vteřinku blíže k pravému poledni (nebo také k půlnoci, chcete-li).

"Tak horké to zase není," hlásá Kraj.

Ani si už nevzpomínám, kdy začala ta tahanice o horský hotel na Ještědu. Možná je to problém starý jako Ještěd sám.

České radiokomunikace tvrdí, že jen pro základní opravy je potřeba plných osmdesát miliónů korun, které by spolknul nejen vrchní plášť, ale také kanalizace a jiné nezbytnosti. Své by nám mohl povědět původní interiér....(Viděli jste film Grandhotel? Ty houpací křesíka jsou prostě boží!).

Ještěde, Ještěde, jak jsi to dopadnul? Ty, takové kultovní místo každého Liberečana, ty, který dáváš logo obrovskému množství libereckých firem (a školám, třeba ta naše - nikdo už to nezahraje do autu tvrzením, že "je to jenom plachta lodi, která pluje vstříc vzdělání.") ty, který jsi tak nádherným a ojedinělým jevem?

A víš, že je to možná záměr? Vždyť budovu obchodního domu, kde v posledních letech sídlilo Tesco, která byla postavena spolu s tebou, aby jste se doplňovali, ty nahoře, ona dole, zmizí v propasti času a nového nákupního centra. Třeba si myslí, že by jsi tak zůstal sám, sám nahoře na hoře a že by jsi tak možná ztratil na kráse. Tu ale stejně pomalu odnáší vítr, bouře a déšť a lidé, kteří se neumí rozhodnout jestli ano nebo ne.

Drž se!

Saturday, January 24, 2009

Ken Kesey - Vyhoďme ho z kola ven

Když jsem začala číst tuto knihu, literární předlohu k filmu Přelet nad kukaččím hnízdem, měla jsem strach, že to snad ani nedočtu. Zmatený výčet myšlenek, které se prolínají se skutečností. Pomoc!.

Pár stránek mě ale pohltilo a už jsem nemohla přestat....příběh mě sežral. Celou.

Ve státní psychyatrické léčebně panuje přísný řád. Řád hlavní Velké sestry, slečny Ratchedové. Terorista a anděl stážný v jedné osobě. Na jednom odělení se tu setkává hned několik zlomených duší. Poloindián Bromden - chlap jako hora, který se bojí vlastního stínu, koktavý Billy Bibit, který si nevěří, je tu také filozof Harding, který rád používá vzletná slova, pak jsou tu také ostatní akuťáci a vegeťáci - jedni jsou ještě čilí, druzí už jen leží, popřípadě sedí na kolečkovýcch křeslech.

O Bromdenovi, kterému tu všichni říkají náčelníku, se všeobecně tvrdí, že hluchý a němý. jenže to není tak úplně pravda. Už nechce mlčet, a tak začne vyprávět příběh. Příběh o tom, co se děje na oddělení a co se stane, když se naruší pevný řád slečny Ratchedové.

Jednoho dne na příjem přijde nový pacient, je tu ze soudního rozhodnutí. Jmenuje se Randall Patrick McMurphy, tulák, hazardní hráč a flákač. Nedělá si z toho velkou hlavu, vždyť dostane najíst, měkkou postel a je tu i sranda. Tedy, začala tu být sranda. Už léta se tu nikdo neusmál, čemu také?

McMurphy začne vést soukromou válku s Velkou sestrou. Spolčí se s doktorem oddělení a prosadí několik novinek. Třeba starou koupenu jako hernu.

McMurphy se celé dny směje na celé kolo a vnáší mezi potemnělou atmosféru oddělení spousty světla. Billy si začíná věřit a náčelník promluví. Jediný Mc Murphy totiž poznal hned, že tenhle člověk není hluchý, ani němý.

McMurphy uspořádá výlet k moři i basketbalový zápas. Všem je mnohem lépe.

Velká sestra nařídí všem důkladnou sprchu a černí hoši (dozorci) se rozhodli, že potrápí Geogre, který nesnáší, když se musí umýt mýdlem. Dozorci však nedají Georgovi pokoj a McMurphy se do nich pustí, když mu to přerůstá přes hlavu, pustí se do trapičů i náčelník.

Po tomto incidentu skončí McMurphy i náčelník u narušenejch, což je oddělení pro agresivní a nezvladatelné pacienty. Pošlou je na šokárnu, kde dostanou elektošoky. jenže se tato léčba poněkud mine účinkem.

McMurphy jednoho večera uspořádá mejdan, pozve své dvě kamarádky, které přinesou pití a začne náramná noční pařba. Billy Bibit, zamilován do jedné z dívek se s ní vyspí na samotce a Mc Murphy má v plánu prchnout. Jenže ráno zaspí - oddělení je vzhůtu nohama a Billy Bibit na mol s holkou v posteli. Velká sestra začne s kázáním. "Co by tomu asi tak řekla maminka, Billy." A zavře ho, by se uklidnil, do doktorovi kanceláře. Jenže Billy spáchá sebevraždu - podřeže si žíly.

McMurphy je nepříčetný. Vrhne se na Velkou sestru a snaží se ji uškrtit.

Po několika dnech ho přivezou po operaci mozku - McMurphy leží, už nikdy z něj nebude veselý a svérázný muž. Zůstane bezvládně ležet na lůžku a Velká sestra bude mít v ruce triumf svého vítezství. Jenže to Bromden nikdy nedopustí. Vezme polštář a McMurphyho udusí. Mrtvý bude pro všechny mučedníkem a zůstane v myslích všech.

Jenže je jasné, že po vraždě nenůže na oddělení zůstat. Dopadnul by přinejmenším stejně jako přítel McMurphy. Rozvodným blokem vyráží mříž a utíká. Vrátí se domů k vodopádům na řece Columbii a tohle všechno zůstane jen vzpomínkou.

Wednesday, January 21, 2009

Friedrich Dürrematt - Fyzikové

Když jsem si v krátkém přehledu přečetla, že tato divadelní hra je "komedie o důležitých věcech", moc mě to pobavilo. Avšak postupné odhalování příběhu mě spíše děsilo, než bavilo. Každopádně mi to celé přišlo úderné, úderné jako vtip na současné politiky.

V sanatoriu pro duševně choré na kraji jednoho města, se jako pacienti sejdou tři podivné existence. Jeden si o sobě myslí, že je Newton, známý to fyzik. Druhý je postižen velice podobně, neustále o sobě mluví jako o Einsteinovi. Třetí pacient je geniální fyzik Johann Wilhelm Möbius, který se díky svému fenomenálnímu objevu, který by ovšem mohl způsobit celosvětovou katastrofu, ocitl právě zde, v blázinci. Zjevuje se mu totiž král Šalamoun. V čele sanatoria stojí slečna doktorka Mathilde von Zahnd, milosrdná psychiatrička starající se o své pacienty.

Jenže není nic takové, jak vypadá. Jednoho dne pacient Ernst Heinrich Ernesti, tedy Einstein, spáchá vraždu, zabije mladičkou ošetřovatelku Irenu Straubovou. Když už se zadá, že nastal opět klid, zabije i Newton, pacient Herbert Georg Beutler. Podlehne mu také jedna z ošetřovatelek, tentokráte Dorothea Noserová. Jenže vraždy jsou odloženy, protože duševně choří pánové jsou nesvéprávní a tudíž je zákon nemůže trestat.

Děj sepřesune k třetímu, k Möbiovi, kterému vyzná lásku jeho pečovatelka Monika Stettlerová. Pozná, že Möbius není blázen a přemlouvá ho, aby s ní odešel pryč. Möbius ji zabije - uškrtí. To se také stalo u předešlých případů - než odhalení, raději vražda.

Všichni tři fyzikové se sejdou v jedné místnosti a my se dozvídáme, proč zemřely tři mladé ženy a že věci mohou být jiné, než se zdá.

Newton najednou není Newtonem, dokonce ani Beutlerem, ale je skutečný fyzik Kilton, zakladatel teorie vztahů.

Správně! Ani Einstein není tím, za koho ho všichni považovali, ale je také fyzikem, objevitelem Eislerova efektu, jmenuje se Joseph Eisler.

Každý zastupuje jinou stranu. Oba zastupují tajné služby, ale každý má jiné poslání: jeden zastává názor, že jediným úkolem vědce je objevovat fakta a jen svět je zodpovědný za to, jak s nimi naloží a druhý je názoru, že se vědci musí podílet na politickém životě a rozhodovat o využití objevu.

Kilton i Eisler se snaži přemluvit Möbia, který cítí zodpovědnost za následky zneužití nového objevu, aby jim vydal své výzkumy. Jenže Möbius už vše spálil a hodlá raději do konce svého života předstírat, že se mu zjevuje král Šalamoun.

Když si je Möbius jistý, že všechny materiály zničil, že je lidstvo nezneužije, vyjde najevo, že "milosrdná" doktorka von Zahnd již všechno okopírovala a vybudovala továrnu na výrobu zničujících zbraní. To vše pod vlivem krále Šalamouna, který si ji vybral jako vyvolenou. Kdo je tu blázen?

Pánové se opět stávají Newtonem, Einsteinem a Möbiem, kterému se zjevuje král Šalamoun a jako tři nebezpečné vraždící blázny si je pamatuje i veřejnost. Nikdo doktorku nezastaví.

Sunday, January 18, 2009

Jak jsem byla ve sloním zadku 16. - 18.1.09

První výprava v letošním devítkovém roce. Z pochoptelných důvodů jsme raději nejeli na Tetřevky. Víte, ono v devítistech metrech nad mořem je poněkud nedostupno. Díky jisté paní, který se stará o jitravský kostel, jsme mohli spát na místní faře. Slovem my, rozumějte mě a Jitku. Zbytek drsných, neomylných, jizerskohorských, mladých ochranářů dostalo nemoc jménem škola, extrémně nebezpečný druh vysvědčení.

Ale pro dvě plus vedoucího by asi neměla akce moc cenu. Jel s námi oddíl z Osečné, malí Zbojníci. Děti z prvního stupně základky. Svatá půda fary byla nejdnou plná živých tvorečků, kteří teprve nastoupili cestu dobrobrodružného poznávání přírody.

Všude bylo dosti sněhu. Malá obec, která snad ani není samostatná, tiše odpočívá pod bílou čepicí. Lidové domy, pískovcové portály, břidlicové štíty, štěkající hafan, vylekaná kočka a ticho.....hluboké ticho zapadákova, kde lišky už dávno dobrou noc nedávají.

Vyrazili jsme na procházku. Přes vesnici, pak do lesa a strmou cestičkou až do lomu Velký Vápenný, kde je kromě rezervace také krasová jeskyně (jak literatura říká, jedna z nejvýznamnější v severních Čechách) s příznačným jménem Západní. Celou zimu tam spí netopýři. Malincí okřídlení myšáci s chlupatými bříšky.

Pohádkové stromky v Velkém Vápenném

Začalo sněžit...za neslyšitelného šumění vloček jsme dopochodovali zpět do červené budovy fary. Zatímco Zbojníčci rozmrzali a schli, Jitka a já jsme běžely do kuchyně. Prostřeno, čaj hotov, děti u stolu, kolínka, guláš. Potom? Nádobí, voda, jar a naštěstí také myčka nádobí, která alespoň talíře a hrnky statečně umyla.

Procházka číslo dvě. U Jitravy (A vlastně jsem ani nezjistila, jestli je to Jítrava nebo Jitava - na ceduli oznamující začátek obce mají Jítrava, ale na autobusové zastávce Jitrava.) je minipidi skalní vesnička, oficiálně nazvaná Bílé kameny, ale lidé jim říkají Sloní kameny. Z dálky totiž vypadají jako hřbety slonů. Někdo je také nazývá Sloní prdelky. Proč jsem pochopila teprve při prozkoumání těchto pískovcových skal. Jeden z těch impozantních bílých šutrů vypadá jako zadek slona, slona, který právě odchází. Vážně.

Jitka hned vymyslela, že mě vyfotí "v prdeli", takže od teďka je to nezvratný fakt. Byla jsem tam a vůbec tam není přelidněno, nepotřebovala jsem ani baterku.

Sloní prdelka

Jsme na faře, a tak jsme v neděli absolvovali mši v místním kostele. Jsem ateista až za hrob, Bůh je pro mě pojem z dějepisu a raději věřím na osud než v něj. Zjistila jsem, že porušuji tolik přikázání, pravidel, dogmat a bůhví čeho ještě, že jsem svou účastí na mši urazila ty nahoře.

Bylo mi to nějak všechno k smíchu. Poklekněte před vínem a chlebem, vlastně jenom sušenkou, všichni jste dobří a Bůh vás miluje, Ježíš vás spasil, spoléhejte na svého pána a on vám pomůže....

Proč se ve jménu Boha lidi od nepaměti perou? Protože jim Bůh nechce brát jejich svobodu? Ach, snad má pan kněz pravdu.

Po celou dobu vstáváni, klekání, křižování se mi hlavou honila Píseň kostelní od mých drahých chlapců z Mňágy a Žďorpa.

Píseň kostelní

Ráno mě zastihlo před kostelem

zbožní lidé už dávno brouzdali kolem

zívl jsem a z lavičky vstal

žízeň uhasil zbylím krabicovým vínem

tričko jsem zastrčil do kalhot

a vyrazil zdolat první kamenný schod

težko říct, co bude dál

snad i já nakonec přijdu Pánu Bohu vhod.

Vešel jsem dovnitř a obklopil mě chlad

raději jsem zůstal vzadu u zdi stát

malí ministranti sepjali ruce

a pod klenbou zaduněl knězův hlas

zdvojené lampy klesly ještě níž

strnulé postavy strnuly ještě víc

vonělo kadidlo a hořeli svíce

mí drazí spoluobčaní vsákli do lavic

Ref.: A vzduchem zní

podivná píseň kostelní

v kulhajícím chorálu

to slabí a malomocní

spojí své síly poslední

v milostné písni z bordelu.

Strhaní důchodci z okolních vesnic

po těch se život povozil nejvíc

chlápci v oblecích z padesátej let

a tetky s úzkou čárkou tam, kde bývá ret

osamělé staré pany v zimnících

přežívající na dobročinných piknicích

Místní honorace v čele s místo starostou

a všichni očekávají zprávu radostnou.

Dál jsem pozoroval známé tváře

zahýbače, fifleny a notorické lháře

jak se pod vysokou klenbou zmenšují

a jak o svý místo v nebi modlitbou bojují

a přišlo mi to najednou celý k smíchu

kněz mlel o hříchu a mně už kručelo v břichu

tak jsem vzal z pokladničky nějaké drobné

otevřelo se nebe a Bůh řek: "Ale klidně, proč ne."

Ref.:

Tuesday, January 6, 2009

Světový rekord v běhu do dalšího roku

Tak člověk spadnul po hlavě do školy. Skočil nepovedenou šipku do pětimetrové hloubky. Diář, již značně plný, se vlivem pádu zaplnil ještě víc a nad dlouhou dobu do předu. Alespoň do 21. ledna, kdy pedagogové zasednou za jednací stůl a zpečení naše osudy.

Jak tak plavu tou hlubinou, napadne mě se vynořit. Nad hladinou je totiž mnohem víc světla. A je to! Ať si v hlubině plavou všechny kompozice, prověrky, procenta, body a známky. Bojí se světla, narozdíl od mé maličkosti. Vždyť světlo je nádherné! Veselé zvonění rolničky na batohu, vtipné hlášky profesorů a veselých spolužáků a za měsíc prodloužený víkend. Prosím Vás, co je to měsíc? Jen šplouchnutí vlny v moři.

Měsíc není nic oproti roku, i když i ten kolem proběhne jako sprinterovi odolávající světový rekord. Tak třeba ten rok loňský, proslavený zejména českou superstar, známou Osudovou osmičkou. Že ji neznáte? Oj, to jste zaspali, musíte si počkat dalších 10 let.

A tenhle rok i s tou důstojnou dámou prosvištěl kolem, že ani nevím jak. Ani si nevzpomínám, co se všechno událo. Tak postupně, pěkně pomalu....

Leden - slavíme druhý měsíc našeho nového bydlení v Chrastavě. V domě je celkem teplo a spím ve vlastní posteli. Kočka si stále ještě moc nezvykla a bojí se chodit do poschodí. V koupelně je díra v podlaze. Umírám z písemek. Sestra má lážo plážo, pololetí devítky a už se začínají flákat.

Únor - třetí měsíc v Chrastavě. Začínám poznávat toto malé město, zejména pastviny, obchoďák, hřbitov a vlakové nádraží. Sestra už se fláká úplně. Já se neflákám. Musím pořád něco dělat - začalo druhé pololetí a to je důvod k oslavě. Víno, zpěv a písemky.

Březen - kujeme pikle, co z naším sídlem - jaký materiál a za kolik, taky jsme vyseli první zeleninu na záhony. Bylo mi sedmnáct, jsem v nejlepších letech, jak říká maminka. Odpočítávám dny do letních prázdnin.

Duben - tuším, že jsem byla na mé první schůzce Společnosti přátel historie města Chrastavy. Super. Miluju prázdniny!

Květen - a už se nám to blíží. Sestra se fláká ještě víc, skoro ji z toho bolí tělo. Šílím. Všichni tvrdí, že v červnu to do nás naperou a nebudeme nic stíhat, tak nám to raději dají napsat hned. Takže jsem na pokraji zhroucení.n V koupelně už není díra.

Červen- černý měsíc každého školáka. Konečně vidina volna. Dostaneme lejstro a sbohem!

Červenec - když je konečně volno, tak zjišťuju, že to není tak fajn. Rozbourali jsme celé poschodí. A vynesli asi jedenáct pytlů s drceným polystyrénem (to jsem ještě nevěděla, že za pár měsíců se budu muset naučit, jak se vyrábí). Taky se projevila ta osudovost letošního roku. Sešla se celá rodina, bohužel při pohřbu. Na konci letím porvé v životě letadlem, poprvé v životě do Skotska. ožele jsem kvůli němu Benátskou noc.

Srpen - spím na rozkládacím gauči a je tu děsná zima, celé podkroví je totiž rozpárané. Objednali jsme okna a firmu na izolaci střechy. Sklízíme plodynaší zahrady. Vitamíny pro všechny.

Září - tak už zase škola. Třetí ročník. tak jsem se těšila a rychle mě to přešlo. Přestavují nám školu, takže máme trošku volnější program. Doma stále spím na gauči, už je to děs. A taky makám v pokroví.

Říjen - jeleni jsou v říji a doma začíná být zima - dům bez izolace je jako když vám studená voda přeteče vrchem do holínek.

Listopad - listí už opadlo. Zima je stále větší. Na gauči se spí stále hůř a psaychycký stav mé osobnosti se dostal do bodu nula a nemůže se vyhrabat ven.

Prosinec - prosím o teplo! Kláda je všude, i ve škole, kde máme okna zalepena izolepou. Dělám si čárky do prázdnin. Prosadila jsem si, že budeme píct perníčky - bože, co jsem to vymyslela? Na Vánoce u nás byla babička, která zakázala Ježíškovi, aby jí něco nadělil. A on neuposlechl, dítko jedno zlobivé. Začalo moc sněžit a je všude bílo. Konečně. Bohužel až prvního ledna, takže krásné počasí člověk prosedí v lavici.

A teď stojí na startu rok nový. Čerstvý, nevěda nic o tom, jak rychle poběží a jak kvalitně přeskáče všechny překážky. Uvidíme.

Saturday, January 3, 2009

Výhledy převlékly kabát

Druhá návštěva kopečku nad Horním Vítkovem - opět nezapomenutelné. Dlouho jsem čekala na ten vhodný den. Jednou nebyl sníh, podruhé moc mrzlo a po třetí chumelilo. Dnes konečně byl sníh, moc nemrzlo a svítilo slunce.

Když jsem četla o výjimečné poloze Výhledů, nějak mi to nepřišlo zvláštní. Až teprve cestou, kdy byl vzduch křišťálově čistý, mi to pomalu došlo. Svůj zrak obrátím sem a vidím Jizerské hory, mé oči sklouznou tam a vidím Ještědské hory. Stoupne mlžný opar a jsou vidět náznaky hor Lužických.

Výhledy na samém počátku cesty.

Cestou jsem potkala spoustu lidí - dokonce i jednoho pána přímo na vrcholu. Přišel odněkud z lesa - snad od hranic s Polskem a zmizel v polích. Zvláštní pán.

Zpět jsem vyrazila po poli a po louce. Skoro jsem srazila se srnou, která úprekem pádila proti mně. Když mě však zpatřila, zastavila a velkými skoky upalovala pryč. Polem nepolem a loukou neloukou jsem dorazila do Chrastavy.

Sluníčko se klonilo k západu a mně začala být zima. Zrychlila jsem krok a po chvilce byla doma.