Mám nějakou všeobecnou krizi úplně ve všem. Chtěla bych se do něčeho pustit, ale pořád ne a ne... sice jsem dohnala nějaké ty resty, ale spíš z nudy a nedostatku jiné práce.
Nejvíc mě ale fascinuje, že se ke mě některé staré věci vrací obloukem. Někdy si myslíte, že jste se už přes to přenesli, že je to stará záležitost... ale někteří lidé mají i po letech stále dost drzosti využívat vašich vzpomínek k vlastnímu prospěchu. No, ale rozhodla jsem se zamést před vlastním prahem. Ze zklamání a naštvanosti dodnes dlužím rozdělanou práci, přesně vím, kde je uložená... takže jsem ji vzala, dám to do pucu a pošlu. Snad tím konečně bude ta stará kapitola ukončená.
Promiňte za ten povzdech, chtěla jsem se vrátit ještě k jedinému týdnu opravdového volna, kdy jsme jeli do Chorvatska. A možná mi to nebudete věřit, ale až na jednu jedinou bouřku nám nepršelo a bylo teplíčko.
Po ránu byly pláže prázdné... a musím se přiznat, že jsem letovisek nabažená zase až moc... těch lidí, podfukářů, aut, motorkářů, nafukovacích lehátek... ufff. Ještě teď se mi z toho ježí hřbet.
Západy slunce... kdo by je u moře nefotil. Mě moc bavilo nechat si do záběru někoho vlést.
Procházka podél pobřeží byla krásná... už jen proto, že lidí ubývalo a ak už zbylo jen kamení... třeba všichni ti lidé na slunci zkameněli a teď tam leží, rozpukaní sluncem.
Cílem šnorchlování bylo najít zajímavé tvory a věci... a musím říct, že v tomhle nejsem moc dobrá... neumím se totiž pořádně potopit. A tak jsem alespoň fotila krabíky na břehu, kteří mi byli nošeni k nohám.
Na pláži to večer hýřilo barvami a zvuky. Tohle je fotka vyfocená speciálně pro Barču, které nemohla jet s námi. Paradoxě ji ani skoro dva měsíce po dovče neviděla. Takže premiéra fotky, kterou důvěrně nazývám Psychomalibu.
To není moře, ale Vranské jezero, prý největší sladkovodní plocha v Chorvatsku, ale protože je spojeno úzkým umělým kanálem s mořem, je prý taky tak trochu slané. Jeli jsme tam na takový výlet do neznáma a zpátky nás stoplo auto, že nás sveze, a tak jsme se svezli... a myslím, že to byl nej zážitek z celé dovolené. Mám podezření, že příště jedeme na dovolenou stopem.
Na tohle jsem přišla díky jedné paní, která fotila tuhle ruinu. Když jsem zkoumala, co ta ženská fotí, hned jsem to uviděla. Ještě kdybych udržela i na fotce tu dokonalou symetrii orušenou jen třetí holubem na okenní římse, byla bych spokojená. Největší gól bylo, když jsme zjistilo, co je to za dům. Katastrální úřad!
Kotviště lodí s výhledem na ostrov Pašman. Tam jsme seděli na zemi a pozorovali lodě. Fascinující pro suchozemce.
Mamka se mě ptala: "Co to je." "Dvře, prostě dveře." Prostě mě opravdu fascinovalo, jak ta úzká ulička vede přímo do zelených dveří.
Přeji pěkné alespoň to babí léto. A mějte se krásně.
