Na konci dubna jsem změnila své povolání z "krotitele dravých turistů" na "chovatele dětí". A ačkoli je začátek mateřské ještě takový dost pracovní (díkybohu za to! Alespoň nemám čas přemýšlet nad tím, co mě bolí, tlačí, kope, hryže a vůbec jak je mi děsně), mám čas taky na nějaké ty nezbytné zbytečnosti.
VYSNILA JSEM SI DOKONALÉ MIMINNÍ ALBUM.
Žádná z běžně prodávaných knih pro miminka mě prostě nezaujala a odhodlaně jsem se rozhodla vytvořit vlastní. Fotky mámy, táty, (pra)babiček, (pra)dědečků a tetiček a strejčků, fotky z ultrazvuku, vtipné hlášky a samozřejmě dokonalé grafické a výtvarné zpracování. HAHA!
Problém začal už v okamžiku, kdy jsem vybírala vhodné fotky rodinných příslušníků. Když jsem vyřadila křečovité obličeje, zbyla mi dokumentace "tajného života našich rodin." Prostě neexistují normální rodinné fotky z dovolených nebo oslav. Tak jsem usoudila, že originální miminí album musí být trošku šílené. A tak už i kreslím (bez ohledu na nedostatek talentu), lepím (bez ohledu na to, že jsem vždycky nejvíc zalepená já) a vymýšlím děsně vtipné komentáře fotek (bez ohledu na to, že synek jednou řekne, že je to fakt trapný).
Ze série máma a táta. Z fotek budou samolepky (abych se vyhla lepidlu, se kterým fakt nejsem kámoška).
Další problém nastal ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že prakticky neexistují žadné moje fotky "s břichem jako balón." Jak sakra může být miminí album bez fotky s břichem? Takže začala honba za dojemnými těhotenskými fotkami, k jejichž vzniku se přimotal můj brácha. Na jedné jsem neměla hlavu, na druhé jsem vypadala spíš jako opuchlá velryba než jako starostlivá skoromaminka, na třetí brácha zase ostřil na bordel kolem a ne na mě a na té čtvrté? Ani nemluvit! Druhý odborný poradce - malá ségra - přišla s geniální radou, ať vyfotím sama sebe před zrcadlem. Z toho jsem začala málem rodit. NIKDY!
Nakonec jsme se byli vyválet v trávě za humny, což byl ze všech nápadů ten nejlepší. A teď ještě budeme doufat, že nikde nemáme nezvané klíštěcí hosty.
Mimochodem, nevím, kde se vzalo přesvědčení, že se vám zvětší jenom břicho. Já mám pocit, že si ze mě ten pidimuž udělal zásobárnu i pro případ, že by se mnou v jednom těle vydržel až do své plnoletosti. :-D
Docela dlouho jsem také řešila do čeho bych všechny ty poznámky měla psát. Nejdřív jsem si říkala, že bych si prostě koupila jen skicák z tvrdšího a neběleného papíru a až by přibyly stránky, nechala bych si to svázat do vlastní originální knížky. A tak, zatímco jsem procházela různá papírnictví a výtvarné potřeby, vzpomněla jsem si na blok, který jsem si koupila na zapisování cest po Polsku. Ano! Chce to jen větší formát a ten správný motiv. TVOŘÍM MŮJ ŽIVOT mi nakonec přišlo nejlepší.
I když jsem původně chtěla něco trošku klučičího (aby jednoho dne hošan neřekl, že je to jako pro holky).
Asi tyhle bloky už znáte, jsou od Lucie Ernestové a kdybych věděla, co s nimi budu dělat, mám je doma všechny. Kromě pěkných motivů je uvnitř i kvalitní pevnější knižní papír, takže se můžete vyřádit. A tak řádím...
Mimochodem, jestli se všichni ti experti pletou a bude to holka, tak je to pěkně blbý, protože už jsem mu to už i podepsala. Přes mírné protesty v rodině (a někteří se ještě pořád nezbavili úšklebku pokaždé, když jméno Florián vysloví), to prostě bude Floriánek. Už je to i na matrice a co je na úřadě psáno, to je dáno.
Vůbec mě dost baví reakce na jméno. Někdo říká (a snad upřímně), že je to hezké, někdo říká, že je to hezké a šklebí se u toho a někdo chvíli mlčí a pak řekne, že je to nezvyklé a ještě se šklebí. :-D A nejvíc nadšený je doktor, který se raduje, že Floriána ještě žádného neměli a mají další jméno do sbírky.
Už před Vánoci mi někdo poslal odkaz na kreslené vtipy s těhotnými, z nichž mi utkvěl v paměti hlavně ten kopací. Dalo mi práci to znovu najít, ale když jsem to pak našla, tak jsem si to musela nakreslit, protože přesně takhle to je. :-D
No, takže takhle já blbnu, protože (asi to fakt bude těmi hormony) na víc mi mozek skoro nestačí. Už poslední týdny v práci jsem měla pocit, že spíš vytvářím chaos, než že bych k něčemu reálně byla a fakt to není lepší. Tuhle jsem si s úplným klidem nechala u doktora celý batoh (což pobavilo celou čekárnu, nakonec mě ale uchlácholili, že krev se mi prostě z mozku přelila jinam a že to bude zase dobrý).
Ať je to zase dobrý přeju i vám všem (a vůbec se u toho nešklebím). ;-)
