Můj milý čtenáři, nechci ti tu psát strašidelnou povídku, detektivní románek či snad dobrodružnou zkazku. Chci ti jen sdělit, co jsem všechno stihla zažít za ten čas, to jsem tu nebyla. Buď tedy trpělivý a čti:
V pátek jsem odpoledne vyrazila na oslavu osmnáctin mé kamarádky Týny. Začalo hustě sněžit a v celém Libeci se tak zbláznila doprava - a nejen tam, i já jsem se měla problém vyhrabat z Chrastavy. Dohodla jsem se předem s Terkou, že pojedeme do Vratislavic, na místo oslavy, spolu. Jenže Terka mi za chvilku volá, že jí přestaly jezdit autobusy, a tak že dorazí později, protože jde pěšky. Dorazila po půl hodině. Konečně tedy nastupujeme do tramvaje číslo 5 a jedeme do Vratislavic. Vystoupily jsme na konečné a Terka rozhodla, že půjdeme zkratkou. Tak jsem ji nechala jít první - zatím co kolegyňka hbitě seběhla kopeček, já si nandavala rukavice. Vůbec mě ale nenapadlo, že tramvaj, která se otáčí, neprojede, když někdo stojí na okraji silnice, takže jsem tak stála a trmavaj mi zastavila doslova za zadkem. Otočila jsem se a děsně jsem se lekla, srdce a možná i něco jiného v kalhotech. (:-D) Zakřičela jsem jenom : "Jde po mně tramvaj!" a ve snaze utýct jsem se skutálela z toho kopečka dolů. V křeči smíchu jsem se zvedla a horlivě se oprašovala, zatímco se řidič tramvaje poděšeně ptá, jestli jsem v pořádku.
Dorazily jsem do chatky, kde byla oslava - už tam na nás čekali Týna, TreSKA, Pepa, Martina a Filip. Postupem večera dorazila ještě Magda a po ní se z vánice přihnal i Kuba. Tak to máme celkem devět lidí. Hráli jsme spoustu her, třeba Citadelu, Activity, Poker, v němž jsem všechny obrala o jejich bombóny. Bavili jsme se skvěle. Trošku se napili, dali vodnici a ve dvě v noci hráli kouličkovanou a myší cestičky v nádherném prašanu....úžasné odreagování.
Jenže pak se dostavilo to, co bylo na spadnutí již x týdnů - stresující dopad našeho ústavu. Pondělí se dalo ještě přežít, ale úterý..... Ráno se opět nedostavila třídní, takže jsme měli nesmyslné suply a to člověka umlátí nejvíc, když se nic neděje. Přišla jsem domů, a padla na gauč jak podťatá a usnula. Spala tak půl hodiny, když se vzbudila máma, která spala po noční a hned začala zjišťovat, proč spím. Každopádně jsem pak zas usnula, tak na dvě hodiny, kdy mě zdvihla mandle až sestra, která zase táhla na celý večer za svým chalánem a mně nechala na krku dvojčata, drahé moje sourozence. Tak fajn, když se mi podařilo oba uklidit do postelí, šla jsem spát. Ani tentokrát mi nebylo dopřáno - setřička si přijde domů, sedne k počítači, nasadí si sluchátka a nevidí, neslyší. Takže je opět na mně, když chce bráška utřít prdelku, protože kakal. Myslela jsem, že budu vraždit.
Druhého dne, tedy vlastně dnes, jsem opravdu neměla síly cokoli dělat, ale žel, nejsem má sestra, která s rýmou zůstane doma, a tak jsem musela ráno pěkně v půl šesté vstát a jít do školičky. Bylo to snad ještě horší než v úterý, člověku padá hlava celý seminář, celou matematiku i angličtinu a probere se teprve ve chvíli, kdy píše písemku z něčeho, co nikdy neviděl, protože předešlého dne spal.
Zbývají tak asi dvě pomyslné minuty do úplného konce, kdy padnu na hubu a už nevstanu, nevím, co mě skolí dřív, jestli touha po spánku nebo ponorková nemoc z vlasní rodiny.
