Mňága a Žďorp

Stoprocentně pohodová hudba. Měla jsem tušení, že Mňága existuje, ale nikdy jsem je neposlouchala. Teď je všechno jinak.

Za všechno může festival Benátská noc, kde zaváleli. Bomba. Při každé písničce jsem měla pocit, že je o mně. To je ta síla dobrých a stále aktuálních textů. A pak ten saxofon...miluju dechové nástroje!

Tak lehce a taktně upozorňovat na životní reality moderního a uspěchaného světa, to je téměř geniální. Hoši, jen tak dál.

A další plus: často hrají v Liberci neb okolí. Na rozdíl od jiných kapel, které se obloukem vyhýbají Libereckému kraji. Asi vás tu ukousneme!!

Link:

www.mnaga.cz

Geoexkurze do polských Krkonoš 8.9.

Nedivím se těm, kdo exkurzi vzdali - to ponuré ráno se ani mně něchtělo z postele. Zvědavost ale přemohla ospalé tělo a tak jsem se teda nakonec dostavila na Rybníček, kde byl sraz.

---

Bylo za deset minut sedm ráno a nikde ani noha, zmocnily se mě pochybnosti, že jsem na špatném místě ve špatnou hodinu. Naštěstí na mě už zdáli mává Péťa, která se žene od nádraží. Jupí! Jsem tu správně. Na malém parkovišti se to začíná hemžit lidmi, kteří jedou také - několik lidí ze správy CHKO a z Kraje.

Cesta nám utekla docela rychle, v Tanvaldě přistoupila ještě Jíťa (jedeme tak jen 4: Šárka, Péťa, Jíťa a já). Na hranicích pak měli Poláci trochu důkladnější prohlídku našich dokladů a pak tadá do Kowar. Autobus nás vyplivnul asi kilometr od vstupu do uranového dolu v Kowarech. Koupili jsme si vstupenky a už se na nás hrne jakýsi permoník (náš průvodce ve stylovém oblečení), který drmolíl tak rychle, že chytáme každé desáté slovo, a to ještě kdoví jestli. Časem jsem si ale zvykli a porozumněli jeho polskému výkladu. Nejvíc se nám líbilo slovo "gornik".

Prohlídka byla více než zajímavá, při představě, že bych se v tom podivném podzemí měla lopotit celý den kvůli něčemu tak nebezpečnému, mě děsí. Po neuvěřitelné hodině a půl (!) jsme opět vyšli na světlo světa - páni, to je ale šok! Utíkame zpět k autobusu a jedeme do Jelenie Góry omrknout panorama Krkonoš a Jizerských hor, které bylo vyrobeno z hornin, přesně podle toho, kde jaká kterou horu tvoří. Přiznám se, že jsem se tu a tam ztrácela ve výčtu všech možných trias, jur a kříd. :-/

Protože prší, tak měníme plán naší trasy a jedeme autobusem až do Harrachova, kde jsme útulné teplíčko vrnícího stroje opustili a vydali se vzhůru k Mumlavě a jejím překrásným vodopádům. Vody bylo neobvykle mnoho, valila se hučevně přes kameny a padala dolů - úchvatná podívaná. Cestou zpět jsme se stavili v hospodě. Podle některých, to byla nejdůležitější část sobotního programu :-D.

To bylo ale už úpně všechno, teď nás čeká cesta do našich domovů. Loučíme se nejprve s Jíťou, v Liberci pak se všemi ostatními. Bylo to přinejmenším zajímavé, o to víc, že jsme zjistili, že i "ti velcí" ochranáři jsou moc fajn.

Hola! Buenos Días!

Je tu zase školní rok (kdo to ještě nepostřehl) a zase frmol. Už nic nestíhám, potřebuju se vyspat a něco udělat s mojí příšernou rýmou...

---

Kdo by si nepostěžoval na tohle bláznivý období!

Hnedka ze začátku mě (a celou třídu) doslova "rozsekala" naše milovaná paní ředitelka, krycím názvem Cívka. Máme totiž zbrusu nové skříňky a tak přišla šmírovat, jestli jsme je ještě nezničili. Naneštěstí jsem byla v šatně a vyndavala si ze své skříňky učebnice, které je zbytečné tahat domů, protože se z nich skoro neučíme ani ve škole, natož doma. Ona udeřila: " Hávová, vy tu máte učebnice?" Lekla jsem se: " Ano, mám, já je doma nepotřebuji a mám pak zbytečně těžkou tašku." Netušila jsem, co těmi slovy způsobím. Cívka zuřila a šla za třídní, kterou spolíčkovala za to, že si ve skříňkách necháváme učebnice. Vyznělo to nakonec tak, že jsem drzý chuligán, který naší paní ředitelku div neurdousil na místě...Třídní naštěstí věřila mojí verzi celého ranního příběhu.

Přibyl nám třetí cizý jazyk, v mém případě španělština. Téda, takovou rychlost jsem ještě nezažila, už jsme dokončili první lekci a umím víc, než to, co jsem se naučila za jeden rok v němčině. Občas toho mám plný zuby, ale když to tak vezmu, tak je to vlatně jenom dobře. Čím přísnější učitel, tím větší úrověň jazyka. Moc mě to těší, že jsem (skoro) znalá tolika jazyků :-D.

Hasta maňana!

Tak to je asi vše...ono toho je vlastně mnohem víc, ale už se mi nechce dál psát, takže: "Myšlenku je třeba přistihnout in flagranti.". Krásný den ;-).

Poslední prázdninový víkend 31.8 - 2.9.

Poslední prázdninový víkend a ono prší! Je to ale nespravedlnost. Je zima jako v Rusku, pochybný, spíše studený vítr se válí po úbočích - jedeme vlakem do Hejnic.

---

Ani tady se nic nezměnilo, snad jen dýcháme vzduch ještě studenější. Stoupáme Štolpichem - pomalu a dýchavičně. Hučí dravá říčka, vítr šumí. Konečně! Jsme nahoře, k Tetřevkám je to už jen pár metříků.

Na plotně voní večeře a v chatě je útulně teplo - Tomáš se Smetákem nás vítají na prahu. Večeříme v kamarádském kruhu, ve stejném duchu usedáme i do setmělé klubovny a oba naši vedoucí zahajují první a předposlední večer této výpravy. Tomáš musí odjet v neodlakladné věci a Smeták nám vypráví sám. Jak ráda ho poslouchám! Má hlas moudrého člověka, rozumný úsudek a usměvavou tvář. Už dlouho sklízí můj obdiv...

Když jsme si ujasnili všechny věci kolem příštího tábora (aneb Tetřevky 2008), šli jsme na kutě. Venku mžilo, po hvězdnaté obloze ani památky - ticho se rozlilo kolem Tetřeví boudy.

Budíme se do mlhy, která je předzvěstí deště a zimy.Vynikající snídaně nás ovšem hodila do pohody a tak můžeme s úsměvem vyrazit do Kristiánova na pouť. Opět mží. Chvílemi jsem pochybovla, jestli to, co na nás padá, je déšť. Už už jsme měla pocit, že mezi drobounkými kapkami skotačí ještě drobnější sněhové vločky. Jak to bylo ve skutečnosti, nevím.

Překročili jsme Sedlo Holubníku a klesáme do údolíčka, ve kterém odpočívá zapadlý Kristiánov. Je tu ale stejně krásně, nic nevadí, že prší. To ticho, ta voda, ta zeleň, ty hory - ten zázrak. Blížíme se k cíly - ticho se rozplývá a už je slyšet veselý cvrkot oživlého Kristiánova. Stánečky, koláčky, písničky, cinkrlátka, tance,... Nastává čas návratu, bohužel. Jak krátká se zdá cesta zpět a jak dlouhá se zdála sem. Počasí nám pořád pořád nepřeje, a tak bylo rozhodnuto uklidit chatu. Máme nově přestavěnou kuchyňku, je teď prostornější, přehlednější a prosvětlenější.

Nastává večer, který se nápadně podobá tomu včerejšímu, jen Tomáš nikam nejede. Sedíme opět v klubovně v záři aladinky. Zní tklivý tón kytary, bubnování kapek deště do oken a voní dřevo, které dohořívá v kamnech. Jsou úžasné tyhle večery, kdy se povídá a hraje do noci.

Je zase neděle a nám nezbývá nic jiného, než jet domů a připravit se na škoní povinnosti. Trochu deštivě jsme letos začali, ale nic to nemění na tom, že pokračujeme a jdeme vstříc novým zítřkům. Uvidí se, jaké budou.