Měla bych zas sdílet své blažené pocity, ať se tu alespoň něco děje.
V tyhle krásné dny je radost pohledět ven. A i ten náš pochroumaný zapadákov je krásný. Všude leží sníh a slunce pálí do očí. Nechcete někdo na běžky? Moje sestra tvrdí, že je nesnáší. Kdysi strašlivě toužila po tom mít vlastní běžky a když je dostala, stála na nich dvakrát, tak třikrát, abych jí nekřivdila. A proč to vlastně zmiňuji, od těch dob nemám s kým jet na běžky. Občas jedeme s dědou a to bývá moc fajn.
Zase se začínám doplácet na to, že neumím říkat ne, když někdo něco potřebuje. Lidé i strašně rychle zvykají na to, že si ze mě mohou udělat své zodpovědnější já. A pak, když už jim u zadku nehoří koudel, protože jsem ji polila vodou, nepokrytě dělají, že jsou prostě borci, protože to nakonec všechno zvládli. No, můžu si za to sama, protože jsem rovnou mohla říct, že takové věci prostě nedělám, jelikož jsem se taky ten zápočet musela naučit sama a nikdo mi neradil. Ovšem říci ne znamená udělat si nepřátele a to za to "hrdinství" nestojí. I když na druhou stranu je asi důležitější obstát sám před sebou než před několika málo jedinci s rozumem všude jen ne v hlavě.
Nejvíc člověka překvapí, že i lidé za půlkou svého života se umí chovat v duchu hesla: "K lidem o hodně mladším se můžu chovat jako k dojné krávě." Jenže tentokrát jsem sebrala odvahu a ačkoli mám ke starším lidem určitou úctu a považuji je za autoritu (i když s nimi třeba nesouhlasím), prostě jsem napsala smsku s obsahem revoltujícím. Odpověď ještě nepřišla.
Táta prohlásil, že bych měla vařit častěji, protože vařím samá neokoukaná jídla a že mu to chutná. No to je pokrok, obvykle si do všeho nalil litr sojové a worchestrové omáčky. No, tak já jdu vytáhnout oběd z trouby.
Mějte se fajn a pokud ještě děláte zkoušky, tak hodně štěstí a pro ty, kteří dostanou výzo, tak ať je jedničkový ;).
