Navazuji na slíbené...
V polovině prosince jsem se vydala na obhlídku do Wroclawi. Základním úkolem bylo získat nějakou základní orietaci po městě, zjistit, kde je škola, zkrátka jak to tam funguje.
Už příprava na cestu se ukázala velmi dobrodružnou. Za prvé jsme si vybrali víkend, kdy se mění jízdní řády, a tak jsem jízdenky na vlak kupovala hned na dva krát... naštvaná sama na sebe a taky trochu na paní u mezinárodní pokladny v Hradci, která mi jízdenku prodala bez jakéhokoli upozornění, že se jednak mění jízdní řád a jednak, že část trasy je provozována dopravcem, který neuznává právě prodanou jízdenku a tudíž bychom za kus cesty platili dvakrát. Nakonec jsem se však dopídila toho, jak se vlastně dostaneme zpět do vlasti.
Nastal den D... cesta tam byla naplánována autobusem, který jel z Prahy až kamsi na Ukrajinu. Nikdy více!! Řidiči oba Ukrajinci, ani slovo česky a rozumět jim kloudně nebylo. Autobus plný Ukrajinců - podivně vyhlížejících chlápků. Hodina čekání na česko-polských hranicích, která vyústila v nepuštění dvou Ukrajinců do Polska. Ukrajinský film plný zpěvů za doprovodu harmoniky, copů a módy alá JZD. Cestou jsme zastavovali několikrát třeba na benzínce (nebo i jen tak na krajnici) a vždy někdo přistoupil. Nějaké podivné autobusové zastávky...
Ale... konečně jsme stanuli na půdě slavného města Vratislavi. První dojem byl asi takový, jako kdybyste se ocitli ve filmu z počátku 90. let a někdo do něj zakomponoval trošku vynálezů budoucnosti (třeba nízkopodlažní moderní tramvaj).
Postupem času se ale ukázalo, že je ta splácanina starého a nového kouzelná a vytváří strašně příjemnou a domáckou atmosféru. Wroclaw je město hrdých Poláků, na každém kroku je něco, co ji připomíná. Bronzoví trpaslíci (vzniklí snad údajně z tradice trpasličích čepiček Solidarity), bronzoví lidé schovávající se před nálety do podzemí, věže kostelů zkrácené válkou, výstavné staré paláce a kostely dávné slávy Piastovců, ...
Jedno z bronzových sousoší: Lidé vcházejí do podzemí. Na druhé straně ulice z něj zase vycházejí. Mezi sochami můžete chodit, chytit je za ruku, dívat se jim do tváře... a lehko se tak stanete součástí scény.
Jelikož jsme ve Vratislavi strávili téměř přesně 24 hodin, bylo to jen prolétnutí. Toto je nejspíš hlavní katedrála na jednom z ostrovů.
Většinu města jsme zvládli vlastně jen z tramvaje. Na hlavním rynku a v přilehlých ulicích byl vánoční trh (a mraky lidí), město bylo slavnostně nasvíceno, na každém rohu byl vánoční strom (co bylo nezvyklé, že většina z nich byly umělohmotné kužele pokryté umělým jehličím a tisícemi žároviček) - zase ta hudba modernity.
Jeden ze skřítků. Jsou všude, každý je jiný a má své jméno. Tohle je Prezentusz (tedy někdo, kdo dává dárky).
Prý jich je už kolem tří tisíc a pořád přibývají. Prý existuje i mapa skřítků. A prý jsou lidé, co bloumají po městě a skřítky hledají a sbírají. Prý jich má jedna Erasmačka asi stovku. Myslím, že budu bloumat a hledat skřítky... takové kešky trošku jinak...
Vrcholem pomyslným i doslovným celého našeho výletu byl výstup (tedy spíše výjezd) na mrakodrap, na nejvyšší budovu v celé širé polské zemi.
Označení mrakodrap byl obzvláště příznačný, jak můžete vidět. Počasí nebylo úchvatné, propršel celý víkend, ale nešlo odolat tomu ocitnout se tak vysoko nad mraky.
Sice nebylo vidět až do Prahy (vlastně nebylo vidět skoro ani do Wroclawi), ale i tak to byl silný zážitek. Pod námi pluly mraky, nad námi pluly mraky a my byly v jakémsi meziprostoru. A pod námi a mraky plynul zmoklý prosincový život tisíců Vratislavanů.
Zpátky jsme jeli vlakem. Měla jsem informace o příhraniční jízdence, která by nám platila až do Liberce, pečlivě jsem vše vytiskla, opatřila polskými popisky a po půl hodinové frontě u mezinárodních pokladen došla k absolutnímu nepochopení toho, co vlastně chci. Vlak měl odjíždět asi za pět minut. Paní za přepážkou nechápala, šla se ptát někam kolegů. Já jsem nechápala, jestli mi rozumí a neví, co s tou jízdenkou, a nebo jestli mi nerozumí a shání někoho, kdo mi bude rozumět, nebo bude umět anglicky. Asi to první byla pravda... za chvilku (která mi v tom stresu, že nám ujede poslední spoj domů, trvala asi jako hodina) přišla a říkala, že mi to může prodat jen do Szklarske Poreby. Upřímně bylo mi to jedno...hlavně, že neudeje ten vlak a dá mi proboha nějakou jízdenku. Trpce jsem si uvědomila, že jsem nemusela čekat fontu na mezinárodní pokladně, když jsem nakonec dostala vnitrostátní jízdenku, ale seděli jsme ve vlaku a pomalu se šinuli ku státní hranici, a to bylo hlavní. O zpoždění, běhání v Porebě po nádraží a dobíhání spoje do Harrachova se už raději rozepisovat nebudu.
Útěchou nám bylo, že i když jsme si nakonec koupili během cesty 3 jízdenky, vyšlo nás to levněji, než ona příhraniční záhadná jízdenka.
Myslím, že ohledně cestování po Polsku jsem opravdu vyškolená. Takže... Polsko, čekej, v únoru jsem tam jako na koni!
Wroclaw se mi bude líbit, moc útulné místo na Zemi.
