A je tu první díl výpravné ságy Vlakem s miminem. Ačkoli mám řidičák, nemám co řídit, a tak na výlety musíme pěkně veřejnou dopravou. A protože takových pošuků, kteří by jezdili vlakem s malým miminem, kočárkem a bagáží, dneska už moc není, plodí to mnoho úsměvných situací.
Když jsem odcházela na mateřskou, tak jsem si "přepadovku" v práci naplánovala na září. A ono to opravdu vyšlo a hodilo se to nakonec i kolegům, kterým jsem zároveň "píchla" s programem akce. Ve všech ohledech to bylo dokonalé, neboť jsme Mikulov spojili i s cestou do Hranic na Moravě, kde žijí příbuzní z mužovy strany. Takže se z mého soukromého výletu stala opravdová rodinná dovolenka.
Měla jsem snahu lidem předat nějaká moudra z oboru. Flori byl vykázán ze sálu, neboť se mu nelíbilo, že se máma věnuje někomu jinému. Zůstal celou tu dobu s tátou, ale pravda je, že já tam plácala páté přes deváté, neboť jsem byla myšlenkami stále u mimina.
Nakonec si tu návštěvu archeoparku přeci jen užil.
Návrat do Mikulova byl ohromně zvláštní. Najednou jsem tam byla turista spící v penzionu a vysedávající v hospodských zařízeních. A musím přiznat, že jsem těžce bojovala s pocitem, že už tam nepatřím. Naštětí všichni kolegové, přátelé a známí byli ohromní a toho pocitu mě dokázali zbavit.
V Mikulově jsme vlastně vůbec nic nedělali. Doopravdy. Ráno jsme se dlouho všichni tři váleli v posteli, pak jsme třeba vyrazili ven a tradičně to skončilo návštěvou někoho z přátel. A takhle poklidně nám to tam uteklo...
Na penzionu měli tuhle bezva stavebnici a chlapci si spolu vyhráli. Místo auta byla nakonec tříkolka, neboť v soupravě chybělo čtvrté kolo.
Tak jo, nutno konečně přiznat, že... Nejsilnější zážitek z cesty na Moravu byla jízda vlakem s kočárkem, bagáží a miminem.
Pro mě osobně tak dobrodrůžo začalo až v Hranicích na Moravě, kam jsme se přesunuli v polovině našeho výletu. O první legraci se postaraly České dráhy. Osobák z Břeclavi do Přerova nabral bůhví kde zpoždění. Byla jsem smířená s tím, že rychlík v Přerově na nás čekat nebude. Jenže! On čekal. Jenže! Byl přistaven na posledním nástupišti...
Víte, jak dlouho trvá, než přijede výtah, naložíte do něj kočárek, sjedete dolů, vystoupíte z výtahu, projdete tunelem, nastoupíte do výtahu, vyjedete výtahem a vystoupíte z výtahu?
Já to teda nevím. Vím jen, že to trvá tak dlouho, že ten čekající rychlík prostě odjede... Jediné pozitivum následného čekání na další spoj bylo, že jsme si dali alespoň párek v rohlíku (panáky paní ve stánku neprodávala, tak jsem si k tomu dala alespoň velké kafe). Sumasumárum - příjezd do Hranic byl o hodinu později, než jsme plánovali.
Všeobecné poflakování jsme proložili také opravdovým výletem.
Lázně Teplice nad Bečvou - Zbrašovské aragonitové jeskyně - Hranická propast - Hranice
Základní informace k výletu:
- čistá délka (bez návštěvy jeskyní a poflakování se po kolonádě) 5 km
- terén mírně do kopce (k propasti), pak rovinatý
- nevhodné pro kočárky (absolvováno v nosítku)
- na trase mnoho zajímavých cílů (Zbrašovské aragonitové jeskyně, Hranická propast, bývalý hrad Svrčov, vyhlídka u sv. Jána, historické centrum města Hranice)
- Teplice nad Bečou jsou dobře dostupné veřejnou dopravou z Hranic (my jsme využili na cestu tam autobus)
Návštěvy jeskyní mám moc ráda, jsou totiž vždycky zábavné. Ještě se mi nestalo, že by průvodce v jeskyni byl nějaký otrávený brigádník, který se naučil text a jen ho papouškuje návštěvníkům. Ono provázet v jeskyni chce prostě opravdové zaujetí pro věc.
Prohlídka
aragonitových jeskyní na Zbrašově trvá necelou hodinu, ale uteče to tak rychle, že to člověku ani nepřijde. A děti se tam ani nestihly začít nudit (Flori spal v nosítku, tomu to ještě bylo jedno). Fascinující jsou rozhodně jezírka oxidu uhličitého, na trase jsou občas při vchodu do nějaké vedlejší chodby cedule s nápisem "zamořeno plynem". To samozřejmě celé záležitosti dodává nádech dobrodružství. Každý si asi představí první objevitele, kteří ještě neměli ponětí o tom, že dna jeskynních prostor mohou být smrtící pastí... Jak všichni víme, oxid uhličitý je bez barvy a zápachu, a proto na jednom místě průvodkyně spouští malou lanovkou zapálený kahan a všichni s napětím pozorujeme, kdy světýlko zhasne nedostatkem kyslíku. Jinde zase kapala ze stropu voda a průvodkyně se zapřísáhla, že kam na člověka kápne, tam zkrásní. Kápla Florimu na hlavu. A je to oficiální! Mám nejkrásnější miminko!
Bezpečnostní vsuvka:
Třeba vás napadlo, že kvůli koncentraci oxidu uhličitého by návštěva jeskyně s miminem nemusela být bezpečná. Na prohlídce vás však ujistí, že obsah plynu ve vzduchu je elektronicky hlídán a pokud je překročena norma, automaticky se zapne odsávání. Trasa se nikde nedostává pod hladinu plynových jezírek.
A Flori opravdu (v nosítku navíc s hlavou v úrovni mého hrudníku) k úhoně nepřišel.
A přežily to i všechny přítomné děti, které šly po svých. :-)
Když jsme po hodině vylezli z jeskyně, napustili jsme si místní minerálku do připravených lahví a šli obsadit lavičku. Flori se vzbudil a žádal svůj příděl mlíka. Nezapomněli jsme ani na lázeňské oplatky. A ještě na druhou porci minerálky (a mně vůbec nedošlo, že přírodní nasycení oxidem uhličitým, má fakt grády a že se minerálka stane i z mlíka a že si to Flori později užije).
Nad Hranickou propastí
Vyhlídka u sv. Jána. Jan dostává pěkně zabrat, ať už povětrnostními vlivy, nebo od turistů...
Pěšky jsme pak vyrazili k Hranické propasti - nejhlubší suchozemské díře na světě. Jen to její ústí končící hladinou jezírka je opravdu impozantní. Cesta kolem propasti do Hranic byla velmi příjemná. Kromě samotné propasti vede přes zaniklý hrad Svrčov (nezbylo z něj vůbec nic, jen pozorný turista si v lese všimne terénních nerovností) a přes vyhlídku u sv. Jána, ze které je vidět jak lázeňské údolí, tak i město Hranice.
A ještě k tomu, proč je cesta nevhodná pro kočárky:
Moje mamka to okomentovala slovy "To vychováváš kaskadéra, nebo co?" Tak nevím, jestli kaskadéra, ale dobrodruha určitě. ;-)
Dobrodružství s Českými dráhami pokračovalo při návratu domů. Musím říct, že jsem se na tu cestu zodpovědně připravovala, měla jsem zajištěné místenky do oddílu pro cestující s dětmi do deseti let a byla jsem se na nádraží ptát, jaké podmínky platí pro přepravu kočárků ve vlacích intercity a eurocity. Vycházela jsem totiž z teorie, že když potřebuji do těchto vlaků rezervaci pro kolo, potřebuji ji i pro kočárek, který také zabírá nějaké místo navíc. Paní se mému dotazu velmi divila, ale po chvíli odpověděla, že kočárků se to netýká. A tak jsem to neřešila. Asi už tušíte, že všechno bylo jinak...
Cesta tam byla v pohodě, neboť vlaky na Brno a Břeclav jsou vybaveny dětskými oddíly, kde je místo pro kočárek vyhrazeno. Ale vlaky na Olomouc a Ostravu už takto vybavené nejsou. A tak přijel intercity, samozřejmě naprosto plný, a to včetně všech míst na kola. Buď zde byla rezervace pro kolo, nebo zde měli jiní cestující narovnaná svá zavazadla. A kočárek nebylo kam dát. Věřte mi, že jsem byla opravdu naštvaná (průvodčí, která to ode mě, chudinka, slízla, by vám to asi potvrdila). Jenže, když člověk věnuje spoustu času přípravě, a pak to skončí zmatkem na nástupišti, dohadováním s průvodčí a tím, že jeden člen rodiny musí dvě hodiny stát na chodbě vedle kočárku a v každé stanici ho přemisťovat podle toho, kde se nastupuje a vystupuje, tak to jednoho prostě naštve.
Takže pozor na to! Opravdu si to místo na kočárek v těchto dálkových spojích zajistěte. Nebo alespoň mějte nervy z ocele a dědečky s sebou, aby celou cestu stěhovali kočárek.
Ale znáte to, konec dobrý, všechno dobré.
Po týdnu jsme dorazili domů. Nenaplnila se žádná z mých obav o tom, jak Flori zvládne změny prostředí i zvyklostí. Na cestě se bez problémů přizpůsobil jinému rytmu a doma se vrátil do starých kolejí, jako kdybychom snad ani nikde nebyli. A tak se už teď těším na listopadový svátek, kdy mám naplánovaný další vícedenní výlet.
