Wednesday, November 29, 2006

Anabáze

Trochu reklamy, že...

Úplně náhodou jsem objevila kapelu Anabáze, která začínala jako rocková, ale po rozpadu a zmrtvýchvstání se orientuje spíše na akustickou hudbu.
Koncertuje po Liberci a nejbližším okolí, občas vyjede dál hostovat spřízněné kapele.

Hraje stále svůj starý dobrý repertoár, který maličko upravila a obohatila novými skladbami. Na tuhle hudbu si asi "nezapaříte", ale potěší duši. Což není nikdy k zahození, zvlášť, když je na hoších vidět, že hrají s chutí a elánem.

Právě díky nim se mi zalíbily malé hospůdkové a klubové koncerty, na které nedám dopustit do dnes. Takže jim patří velký dík.

Zbývá uveřejnit odkazy:
www.anabaze.wz.cz
www.bandzone.cz/anabaze

Wednesday, November 22, 2006

Strom

Je škoda, že trampské písničky upadají tak trochu v nemilost, oni v sobě ukrývají něco zvláštního. Sama jsem ještě nepřišla na to co. Skrývají v sobě kouzlo pravdy. Lidé, kteří je psali měli mnohem blíže k přírodě než kdokoli jiný a věděli o čem píší. Tahle písnička vznikla podle opravdové události, je smutná, plná paradoxů a omylů. Když jsem jí slyšela poprvé, rozplakala mě. Má opravdu hluboký smysl, varuje, aby se podobné věci nestávaly.

Pro všechny hudby chtivé tady si ji poslechněte: Strom k poslechu*
* pouze odkaz na stránku


1. Polní cestou kráčeli šumaři do vísky hrát,
svatby, pohřby tahle cesta poznala mnohokrát,
po jedné svatbě se chudým lidem synek narodil
a táta mu u prašný cesty života strom zasadil.

R: A on tam stál, a on tam stál,
a koukal do polí, a koukal do polí,
a byl jak král, a byl jak král, sám v celém okolí,
korunu měl, korunu měl, i když ne ze zlata,
a jeho pokladem byla tráva střapatá.

2. Léta běží a na ten příběh si už nikdo nevzpomnělm
jen košatý strom se u cesty ve větru tiše chvěl,
a z vísky bylo město a to město začlo chtít
asfaltový koberec až na náměstí mít.

R:

3. Že strom v cestě plánované, to malý problém byl,
ostrou pilou se ten problém snadno vyřešil,
tak naposled se do nebe náš strom pak podíval
a tupou ránu do větvoví už snad ani nevnímal.

R:

4. Při stavbě se objevilo, že silnice bude dál,
a tak kousek od nové cesty smutný pařez stál,
dětem a výletníkům z výšky nikdo nemával
a jen přítel vítr si o něm píseň na strništích z nouze hrál.

R: Jak tam stál, stál tam sám,
a koukal do polí, a koukal do polí,
a byl jak král, a byl jak král, sám v celém okolí,
korunu měl, korunu měl, i když ne ze zlata,
a jeho pokladem byla tráva střapatá ...

Písnička, která v sobě skrývá poezii

Tahle písnička je o staré trampské osadě Island v Jizerských horách na Olivetské hoře. nevím, co bych k ní řekla, protože kouzlo téhle písničky musí objevit každý sám. Musí přemýšlet a snít.

Má zem je krásná jako stín
červených borovic
tam, kde je Island, hoří den
jako knot voskovic
Hřímá zemí fjordů severák
má země zpívá jako pták
Vím, že je příliš vzdálená
vzdálená, vzdálená

Můj starý kompas na mou zem
dávno už zapomněl
jít za modrou střelkou nikdy jsem
v pravý čas neuměl
když září na obloze Velký vůz
zpívám o své zemi smutné blues
o zemi, kde roste jen lišejník
jenom mech a lišejník

Tam, kde můj otec míval dům
z červených borovic
vítr už rozvál všechen dým
ze starých voskovic
O tom kde jsou lidé, co jsem znal
o dívce kterou jsem nikdy nepoznal
jen staré ságy zpívají
zpívají, zpívají

Sunday, November 19, 2006

Místo parku supermoderní skleník?

Opět jsem ve zprávách viděla reportáž, která se pro tentokrát zabývala libereckým Šaldovým náměstím. Již dlouhá léta je na tomto náměstí tzv. "Labutí jezírko", které není ničím jiným než jámou po zbouraném domu, do které napršela dešťová voda. Magistrát pozemek svěřil firmě, která by na místě jezírka měla vybudovat budovu krabicového typu s nákupní a zábavnou zónou. Tentokráte v honbě za obřími zisky nestojí v cestě žádný strom, ale občané sami. Upřímně řečeno se jim ani nedivím a naopak soucítím se všemi těmi, kteří podepisovali petici. No považte, na každé volné ploše v Liberci roste nebo bude růst zábavné centrum - prosklená "krabice" s eskalátory, multikinem, předraženými Mc Donaldy a ještě vším možným. Lidé vědí, narozdíl od firem a magistrátu, že je takovéto "havěti" v Liberci již více než dost. A tak podepisují petice, že by měli na Šaldově náměstí raději park s vodotrysky, zelenou trávou, lavičkami, stromy a záhony. Taky bych raději rovnou z radnice vešla do rozkvetlého parku, než do skleníku s obchody. Jenže firma je chladnokrevná a magistrát se příliš bojí sankcí, kdyby smlouvu s firmou rozvázal. Na jednu stranu magistrát docela chápu, nemají to jednoduché, stojí nad otázkou: " Co teď? Smlouva s firmou uzavřená, lidé chtějí park, když tam necháme postavit multifunkční palác, lidé nás roznesou na kopytech a když zrušíme smlouvy a bude park, zaplatíme firmě miliony…" Nechápu zákonitosti vyšších sfér (tím myslím politiku), jsou divné a zdají se mi nesmyslné, ale vím, že všechno na světě má svůj smysl i ty zákonitosti. Přeji pánům z radnice, aby jim smysl těchto zákonitostí neunikal tak jako mně.
Pevně doufám, že ve vedení našeho krásného města jsou lidé bělé mysli, zdravého rozumu a šlechetného srdce, kteří pro ozelenění města udělají všechno. Alespoň by to tak mělo být.

Strom, který bojuje se svým osudem

V televizi jsem viděla reportáž, krátkou, regionální reportáž, která informovala lidi, že 150 let starý jírovec maďal z liberecké Fügnerovy ulice by měl ustoupit novému, nadčasovému a přehnaně modernímu multifunkčnímu obchodně - zábavnému centru. Chráněný strom (který tu byl dřív než nejstarší zaměstnanec firmy, která by měla centrum postavit) se po dohadech s úřady prý pouze přesune, což není nic jiného než se přesadí. Už jste někdy slyšeli takovou blbost? Přesadit 150 let starý strom? Zničit něco tak krásného jako je tento strom umí každý, ale jen opravdu šlechetný člověk to dokáže zachovat. Bohužel firma je ziskuchtivá a tudíž nešlechetná. Osud tohoto stromu mi není lhostejný, chodím kolem něj denně, strom tam stojí od nepaměti. Je mi do pláče nad jeho osudem. Vždyť je to úplně to samé jako kdyby někdo starému a vitálnímu dědečkovi řekl: " Dědo, mi už tě nechceme, vyšel jsi z módy. Lepší by bylo, kdybychom místo tebe měli Billa z Tokio Hotel." Lidé neví o co přichází. Jejich předci vysadili strom, aby se lidé i po 100 letech měli kde schovat před letním vedrem, aby měli uprostřed města oázu zeleně, aby měli děti pod čím sbírat kaštany a z čeho dělat paňďuláčky. Dnes děti sedí u počítače, před žárem se lidé schovají pod pestrobarevné slunečníky a oáza zeleně dávno vyšla z módy. Občas mívám pocit, že člověk je na světě jen proto, aby ničil. Jen si to vyjmenujme: teroristické útoky, kácení deštných pralesů, úmyslné založení požáru, vandalismus, vraždy, války, týrání zvířat, hubení ohrožených druhů rostli a zvířat, pytláctví,…. Svět je postavený na hlavu, držím ti palečky, krásný strome z Fügnerovy ulice!


Jarmila Loukotková - Není římského lidu

Román se odehrává ve Starověkém Římě na začátku vlády císaře Nerona. Hlavním hrdinou je básník s vytříbeným vkusem Titus Gaius Petronius, zvaný Arbiter (Soudce).

Petronius se při jedné z večeří na dvoře císaře Claudia stal svědkem jeho vraždy. Claudiova mocichtivá manželka Agrippina otrávila svého manžela jen proto, aby dosadila na trůn svého syna Nerona. Jedinou překážkou byl Claudiův vlastní syn Britannicus. Britannicus ale nebyl plnoletý a tak se novým císařem stal Nero. Neronovi se časem přestalo líbit matčino věčné poručníkování a rozhodl se, že se ujme vlády sám. Postupně se zbavil všech svých příbuzných, včetně manželky Octávie a bratra Britannica. Znovu se oženil s nejkrásnější ženou v Římě. Nastolil hrůzovládu a římský lid se začal bouřit. Petronius se Nerona snažil dovést k odpovědnosti za své činy a vůdce vzbouřenců nutil k trpělivosti. Nero se zpočátku snažil poslouchat Petroniovy rady, ale vzbouřenci si dále vedli svou.
Když jednou na večerní projížďce obyvatelé Říma nepozdravili svého císaře, Nero usoudil, že není-li římského lidu, nebude ani Říma a nechal ho vypálit. Sám se svým dvorem odjel z Říma k moři. Na večerní hostinu dorazil i Petronius. Nero, když se setmělo, slavnostně odhalil závěsy od terasy, z které byl Řím jako na dlani. Ohromná záře prostoupila sál a všichni s údivem zjistili, že Řím hoří! Petronius se chtěl okamžitě vrátit mezi lid pomáhat jim při hašení, ale Nero mu zastoupil cestu. Petronius se však hrdinně pustil z terasy a pěšky doběhl k Římu, aby s lidem sdílel jejich osud. Řím se podařilo uhasit, ale Nero už věděl, že má proti sobě všechen lid. Začal tedy podezírat všechny kolem. Petroniem začínaje a jeho vychovatelem Senekou konče.
Seneka si svůj život vzal dobrovolně a následovali ho další. Nero ve vzteku zabil svou nynější těhotnou manželku. Když se Petronius dověděl,j k Nero řádí, podřezal si tepny a s úsměvem na líci, pohárem vína v ruce a láskou v srdci pomalu vykrvácel, zemřel.

Friday, November 17, 2006

Outro

Tak to vypadá, že ještě žijete! I když v jaké stavu, že? Stejně Vám však gratuluji, že jste tuhle bláznivou jízdu přežili.

Jsem moc ráda, že jste prošli Kamrlíkem. A budu ještě raději, když se vrátíte.

Než zabouchnete dveře od této komnaty, zkuste tu zanechat vzkaz. Třeba o tom, co se vám líbilo a co nikoli.

Tuesday, November 14, 2006

Jarmila Loukotková - Pod maskou smích

Historický román se odehrává v Římě mezi 2.a 3. punskou válkou. Jejím hlavním hrdinou je Publius Terentius Afer, jehož komedie,psané podle řeckých vzorů, ovlivnily spolu s díly Plautovými a Aristofanovými vývoj světového dramatického umění.

Afer byl v útlém dětství byl spolu se synky nejbohatších rodin Kartága poslán vítězným Římanům jako otrok a jeho jediným štěstím bylo, že si jej vybral senátor Terentius Lucanus, jenž nejen že mu umožnil stejné vzdělání jako vlastnímu synovi, ale před smrtí jej propustil na svobodu. Život v domě Spicionově, kde našel po Terentiově smrti útočiště, v kruhu nejvzdělanějších mužů Říma pak ještě více vytříbil chlapcův talent, takže z malého kartáginckého otroka vyrostl nakonec jeden z nejslavnějších autorů římských komedií.
To byl stručný obsah vynikajícího a poutavého historického románu. Doporučuji všem bláznům do historie, jako jsem já. I když je nutné brát historické údaje s rezervou, ostatně jako u každého podobného historického románu.