Nikdy bych nevěřila, že se za tak krátkou dobu, jakou představují čtyři dny dá projet velký kus naší republiky. Ve čtvrtek ráno jsem vyjela z Hradce Králové směr Dolní Věstonice, kde se konala naše první zkouška (stejně jako před 3 lety, kdy byla opravdu ta první). Nemohla jsem se dočkat, opět Věstonice!!! Bylo mi tam krásně, Pavlovské vrchy by uhranuly i satanáše.
Z Věstonic jsem to vzala rychlíkem Tour de Moravia rovnou do Olomouce. Ó, Olomouci, Olomouci!
Na nebi se houpal ostrý srpek měsíce, jen se o něj říznout. Byl tak zářivý a tak čistý. A měla jsem pocit, že nikde jinde na zemi by takový nebyl... ale to byl jen sentiment a nostalgie.
Myslím, že Hradec tohle nikdy nedokáže...
Ukázalo se to hned druhého dne. Spala jsem ve skautské klubovně, kde byl Brotosauří sraz a před tím, než jsme společně vyrazili do Sudet jsem měla sladkých pár hodin na olomoucké toulání. Dala jsem si punč na Dolním náměstí, na Horním si sedla na lavičku s kebabem, prošla jsem všechny ty zapomenuté uličky stvořené přímo k tomu, aby se v nich odehrál zločin a bylo mi krásně. Taky jsem nezapomněla podívat se na to nóbl nové dílo na hyper super obchoďák Šantovku... celé dny jsem pozorovala různé stroje jak staví, bourají a přemisťují - no a je to tu.
Nadešel večer a konečně jsme vyrazili do Rychlebských hor (ještě před tím jsem potkala kuriózního bezdomovce s rozbitou lyrou, který tvrdil, že až ji opraví, prodá ji za osm tisíc). Vláček se táhnul stále více na sever, až konečně zastavil v Lipové - Lázních a nás čekal velmi tmavý výstup na chatu Smrčník. Byl to potábrový sraz Ukrajina a Srbsko, z čehož Srbsko jsme reprezenatovaly jen dvě a tři organizátoři... ale potkala jsem tam spostu super lidí a ujistila se, že bych běla s Brontosaurem péct třeba trochu víc.
V sobotu byl výlet. Takový ten pohodový vycházkový, jehož první část končila v kavárně v Lázních Jeseník a druhá byla taková lehce degustační, protože jsme zkoušeli chutě všech pramenů v okolí. Vrcholem byl Medvědí kámen - nádherná vyhlídka do kraje.
Sudety tady z toho přímo sálaly. Dramatická obloha. Zaniklé vsi. Státní hranice. Polorozpadlé fabriky. Bylo to všechno důvěrně známé a přece úplně jiné. Každé ty Sudety jsou jiné... ty u nás, ty v západních Čechách, kde jsem byla před lety, i tyhle slezské, ale pokaždé mají tu silnou atmosféru, toho ducha, který zde (ač se kdo chtěl snažil sebe víc) prostě zůstal.
Pravda, musím říct, že k té sudetské náladě přispěl taky jeden pán (jehož jméno jsem zapomněla), který nám o místním kraji povídal. Nevím, jak to vzali ostatní, protože všichni byli z vnitrozemí a možná jim to celé přijde jako nějaký fantom z minulosti, ale sama pro sebe jsem věděla, že ten pán vystihl všechno naprosto přesně.
A měla jsem to štěstí, že zpátky v neděli mě svezl jeden z účastníků přes Polsko do Broumova. Lidi, to bylo jako v pohádce - mraky odešly pryč, zapadalo slunce. A my se ve staré Škodovce řítili polskou rovinou, po boku hřebeny Rychlebských hor, kolem nás malé či větší vsi s pobořenými domy a fabrikami, lidi jdoucí pěšky odnikud po silnici...
Bylo to jako zvláštní sen, který, i když je možná dost pochybný, vás zaujal, a tak jste zvědaví co přijde dál a nechcete se probudit.
V Broumově už všechno obstarala urachocená žlutá Regionova... usnula jsem téměř hned a v Hradci jsem štěstím bez sebe uvítala teplou vodu, mýdlo, šampón a hřeben. To je tak, když se někdo ze Sudet vrátí do civilizovaného kraje.
