Takže ještě pořád nesedíme doma. A to i přes to, že můj děda nedávno nevěřícně kroutil hlavou a prohlásil, že jsem prdlá a že mi to dítě jednou sebere sociálka. Takže na úvod bych chtěla říct, že je naše mimino milované a opečovávané a že mu (ani v děšti na horách) nic nechybí.
Kde začít... to opravdové babí léto nás vlastně zastihlo během návratu z Moravy, takže jsme to ani nijak nevyužili. Chtěli jsme využít druhý záchvat podzimního tepla, ale do toho přišla od kamarádky zpráva, že je se svým chlapečkem v nemocnici, a tak jsem ani neměla náladu někam vyrazit. To víte, tyhle zprávy já teď děsně prožívám, protože mě vždycky napadne "Co kdybychom to byli my."
Přeci jenom jsme ještě trošku toho zlatého sluncem zalitého listí ještě stihli. Ráno jsem se vzbudila a prostě jsem věděla, že musíme ven... a tak jsem si stopla první autobus jedoucí za město (mapa) a vyrazila na hrad Hamrštejn. Věděla jsem, že dopoledne tam nikdo nebude. A nebyl.
Vlastně tam někdo byl... takovej malej trpajzlík, co se mě držel jak klíště. A už se mě nepustil, dokonce mi doma zabral postel! Takže bacha na starý hrady v lese...
Myslela jsem, že zpátky půjdu zase do Machnína a že cestou prozkoumám ten železniční most přes údolí řeky Nisy, který je trošku vidět na první fotce. Jenže mi náhle zavolala jedna kamarádka s dotazem, zda mám čas. Takže jsme se nakonec sešli v Andělské Hoře a autem jsme zajeli do malebného Kryštofova údolí. Prošli se k železničnímu viaduktu v Novině a zpátky a dali si něco dobrého v proslulé kavárně U Ježka.
Mimochodem do Kryštofova Údolí jsme zavítali ještě jednou o pár týdnů později. Tentokrát náš kočárkový gang vyrazil z Křižan a pěšky došel až do zmíněné kavárny (mapa). Jenže protože nám vše strašně trvá (jeden miláček má v lese hlad, druhý si vzpomene za chvilku a třetí - ten náš - se zase nechce vozit v kočárku a chce nosit), tak jsme nakonec naplnili heslo "i cesta může být cíl", neboť na kavárničku nezbylo moc času. Ale koneckonců, účelem nebylo se vyvalovat v kavárně, ale být spolu venku. :-)
Poslední kilometr a půl se miláček nesl, neboť se rozhodl bojkotovat kočárek...
Za akci měsíce považuji ultrabrutusdrsný závod Jizerský prcek. Šlo o nultý ročník bezva akce pro rodiny s různě velkými dětmi. Cílem bylo se co nejrychleji přemístit z bodu A do bodu B, tedy konkrétně po 12 km trase z Oldřichova v Hájích do Bedřichova.
Předpověď počasí byla šílená - zima, deště, sněhy, trakaře... Mám ale takovou zásadu, že se výlety nemají odvolávat dopředu kvůli počasí, neboť zde platí zákon schválnosti na 100 % - nejedeš, bude hezky! A tak jsme se rozhodli, že prostě pojedeme a při nejhorším to zabalíme hned na startu. Ostatně Floriho jsme naložili do kočárku, zafusakovali a zapláštěnkovali, takže byl v teple a suchu.
Prozkoumat trasu můžete tady: mapa. Trasa byla sjízdná pro kočárky, nebylo ale nutné ji dodržet. Povinné byly jen tři vyznačené body. Takže kdo šel bez kočárku, mohl jít třeba lesem - je to dál, ale zato horší cesta. ;-)
Atmosféra skvělá, aby se vyrovnaly rozdíly ve fyzičce rodičů, bylo možné plnit úkoly a tím získávat čas k dobru. Jeden z úkolů bylo zjistit co nejvíc jmen dětských účastníků - stačilo chvilku poslouchat štěbetající rodiče a hned jsme jich pár měli. Se zvědavostí jsem v cíli zjišťovala, zda někdo uhádl Floríka. Nikdo. Ha. I těm nejlepším pozorovatelům to uniklo a nebo jim to přišlo tak nepravděpodobné, že to raději zapomněli.
Sumasumárum jsme to prosvištěli na jeden zátah pouze s krátkými pauzami na plnění úkolů. Flori to prospal komplet (v to jsem ani nedoufala, byla jsem připravená na variantu, že bude chtít jíst/nosit/hladit/lechtat.
Pózující děda s jizerským prckem číslo 6.
V celkovém pořadí jsme obsadili 5. místo, ačkoli já tomu moc nevěřím, protože jsem se děsně táhla, vůbec neběžela a vůbec vypadala jako největší lemra ze všech. Určitě to tam někde prohodili, popletli a špatně spočítali. I když... vyrazili jsme pak ještě pěšky z Bedřichova až domů, takže jsme zvítězili v počtu kilometrů (doufám, že nikdo víc, než 22 km nedal) a to 5. místo je možná nakonec i zasloužené.
O závodu si můžete přečíst v internetové verzi Jabloneckého deníku.
Nakonec ani to počasí nebylo tak špatné, pršelo jen v úvodu trasy, a pak už bylo jen pošmourno... no a vidíte z té fotky sami, že romantika smíšeného bukového lesa nad Oldřichovem za to stála.
PS: Chystá se prý jarní etapa závodu.
PSS: Prý mám začít běhat s kočárkem, že musíme vyhrát.
PSS: Jestli se po jarní etapě neozvu, tak jsem umřela.
A to je vše zásadní z našich podzimních pochůzek...
Nejspíš nám už začínají pochůzky zimní, když se ten bílý oř tak splašil a nasněžil. Ale máme zimní výbavu od fusaku přes kombinézu po kuklu podšitou merinem, takže: zimo, těš se!
Hezký zbytek listopadu, milí!
