Neustále mě fascinuje, jak malá mimina objevují svět. Víte, ono "to" po narození pořád spí, občas zamžourá očima a zakníká. A pak, pak najednou (kdy se to jako stalo?) zjistíte, že nedopnete dupačky, že už má oči dokořán a prohlíží si vás neuvěřitelně hlubokým, zkoumavým pohledem. Kouká na vás, vejská, dělá škleby a hlavně by vás snědlo do posledního chlupu.
Ani nevím, kdy se z toho uzlíčku stal rozumbrada, který nám všechno vysvětlí.
Najedou se propadnete do zvláštního paralelního vesmíru (sakra, jak jsem se tam vlastně dostala?), do kterého občas zavítá nějaká teta nebo babička s dědečkem. V tom novém - a ještě skoro neprobádaném - světě se dějí divné věci.
Tak třeba:
Poud se někde zastavíte a dáte se s někým do řeči, nepovede se vám vést normální konverzaci, vše - absolutně vše - se bude týkat mimina. Specialisté na konverzaci o miminu jsou prodavačky v obchodě a postarší sousedky vyhřívající se na lavičce před domem. Starší generace obvykle rozhovor skončí "To za mých mladých let nebylo."
Za mých mladých let miminka nevyplazovala na rodiče jazyk. :-D
Lidé jsou neuvěřitelně milí. Ještě víc, než byli na planetě Obří břicho. Dají vám přednost u pokladny v obchodě - možná jen proto, aby nemuseli už poslouhat ten řev z kočárku. Pomůžou vám v jakékoli situaci do schodů i ze schodů - mezi nejlepší v této kategorii patří řidiči a pošťáci. Těm prvním často nic jiného nezbyde, jedete-li na konečnou a nikdo jiný v autobuse už není a ti druzí? Ti jsou asi opravdu nezištní, alespoň ti, kteří doručují balíčky u nás.
Někdy je ten velký svět kolem fakt nepochopitelný...
Nejoblíbenější otázka zní: "A komu je podobný?" Nevím. Prostě vypadá jako miminko, má dvě oči, nos a pusu, taky čtyři končetiny. Kadí do plíny a pije mlíko. Zatímco moje mamka tvrdí, že je celý já, když jsem byla malá, vsadím boty, že druhá část rodiny si zase myslí, že je celý táta, když byl malý. Nezbývá, než vyhrabat staré fotky a tento spor rozhodnout. Poslední hláška na toto téma: "Kluci jsou vždycky víc po mamince."
Podobnost čistě náhodná...
Nejkrásnějším časem na planetě je ráno. Tedy nejdřív je to hrozný. Po krátkém a přerušovaném spánku to nemůže být nic jiného než hrůza. Proč sakra musí mít mimina tak malý žaludek a proč nemůžou vydržet najedená nějakou normální dobu. Protivná jsem i sama sobě. Jenže jeden jediný úsměv spokojeného potomka působí jako opium a rázem je vše zapomenuto. To je, dle mého, nějaký mechanismus, jak udržet matky při životě. Po každé noci musí přijít chvilka radostného vejskání, mumlání a usmívání, jinak bych byla už dávno mrtvá. A právě to dělá z rána tak krásnou denní dobu.
A tak vám přeju usměvavý den a uvidíme, co se mi podaří napsat příště...
