Stalo se to tak rychle. Ve středu jsme se sešli, nastoupili na vlak a jeli až do Mimoně. Z tohoto malebného, ale trošku (pro nemístní) chaotického městečka jsme kolmo (tedy na bicyklu) vyrazili na Břehyni. Cesta nebyla nikterak dlouhá - z Mimoně do Ploužnice, z Ploužnice do Hradčan a z Hradčan na Břehyni. Zde nás čekal šlechetný úkol - sekat dlouhé rákosí na Jestřebském slatiništi, a vysvobodit tak vzácné české orchideje, které by jinak zardousil rákos a tráva.
Na břehu Břehyňského rybníka stála chata (neboli naše ubytování). Jak kouzelné místo! Ze břehu přímý výhled na Bezděz, který se odrážel ve vodní hladině pokryté kvetoucími lekníny. Za večerů se ozýval labutí či jeřábí křik a po ránu si rybník propůjčoval barvu slunce.
Hned jak jsme se ve čtvrtek ráno vzbudili (nebo spíše hned jak jsme byli vzbuzeni), všechno šlo ráz na ráz. Věděli jsme, že musíme vyrazit co nejdříve, abychom stihli udělat co nejvíce práce. Přes veškerou snahu jsme ale začínali až kolem jedenácté. Máca totiž nešťastnou náhodou spadnul z kola a udělal si výron kolene (a už se s ním jelo do českolipské nemocnice) a my (přeživší 8 km trasu z Břehyně na Baronský rybník), jsme kvůli dešti a malému nedorozumění připloužili s velkým zpožděním. Nic méně pak to začalo "lítat". Slunce pálilo a půl hektaru velká plocha se metr od metru stávala posekanější. Večer se ale přestalo těm nahoře líbit, že nám počasí přeje a tak začalo pršet. Ale jak! Pracovalo se ale dál.... mokří, unavení, ale šťastní jsme práci dokončili právě v okamžiku, kdy se nebesa umoudřila. Ze všech crčela voda a všem byla zima. Odměnou nám byl pohled na půl hekteru posečené louky a na kvetoucí prstnatce české. Ty malé, křehké a bezbranné květinky nám ale dali zabrat!
V pátek jsme se vrátili na místo činu, abychom posekaný rákos shrabali a uklidili. Můžu vám říct, že kdo nehrabal tak dlouho, až měl sedřenou kůži na palcích, tak neví, co to hrabání je. Postupně se nám přece povedlo (i přes únavu mužstva) celé dílo dokončit. Ovládnul mě příjemný pocit z dobrého skutku. Úplně jsem pro ty květinky, s naší vlastí v názvu, ztratila hlavu. Po návratu do chaty jsme si udělali malý výlet do Lužických hor (již né na kole, ale v autě). Tedy konkrétně jsme si jeli pro odměnu za vykonanou práci. Našim cílem se stala chata Křížový Buk, kde paní domácí šije krásné kalhoty a pak je prodává za lidovou cenu. Každý z nás si směl jedny kalhoty vybrat. Nedá mi to a musím říct, že mám krásné kalhoty. :-D Poté jsme objeli ještě několik místních přírodních delikates a večer jsme převelice spokojeni usínali v podkroví chaty u Břehyňského rybníka.
Sobota byla dnem radovánek. Ráno jsme naskákali do auta a jeli do Horní Světlé do Lužických hor na Slavnosti lužickohorských luk. Zasoutěžili jsme si, zazpívali jsme si a čas zbyl i na procházku na Luž. Moc vydařený den! Večer jsme si pustili film Želary a pak šli spát.
Neděle - odjezd. Pečlivě jsme uklidili (trošku hůře uklízenou) chatku a pak jsme se rozhodli, že romantiku poseldních tří dní završíme projížďkou na pramičce. Ochočené labutě, které nám ráno zobaly z ruky se na nás sice podívat nepřišly, ale i tak bylo krásné na volné vodní hladině poslouchat ptáky a nechat se ukolébávat drobnými vlnkami. Na nádraží do Mimoně jsem pak odjížděla pouze sama s Vojtou (tam nás jelo sedm - postupně nám členové výpravy odpadali - začal to Máca, pak odjel Ondra, po něm jeho bráška Martin, pak Michal přišel o kolo a Šárce nebylo příliš dobře, a tak jela autem). ...
Tak skončila naše vysvobozovací výprava do tajů Máchova kraje. I když se nám lepila smůla na paty, přesto tam bylo krásně - moc krásně.
