Červenec je skoro v tahu a říkám si, že jsou to podivné prázdniny. Očekávala jsem poklidné dny, zasloužené po všech těch státnicíh.
Začalo to melou na hradě, do teď z toho mám nervy na dranc. Do Srbska jsem jela s tím, že si od toho odpočinu, jenže za celý ten krásný pobyt v jiném světě jsem se nějak nemohla zbavit té své nepohody a neustále jsem byla protivná, především sama na sebe. Kvůli hradu jsem se nakonec vracela dřív (abych pak v prvních minutách v práci litovala, že jsem prostě nenapsala, že nepřijdu, že jsem ještě pryč). A cestou zpátky mi v Budapešti zmizel foťák. Už jsem proklela nového majitele a popřála mu, aby se smažil v pekle. Takže výsledkem je, že nemám ani fotečku, a to mě štve (a klidně bych na to použila ještě silnější výraz).
Tak teď vybírám foťák nový... a jsem v té vlně nabídky docela ztracená.
No, ale k tomu nejaktuálnějšímu. Přijímačky dopadly všechny dobře a všude usoudili, že mě berou. Ale protože v Plzni to bylo divný, v Praze arogantní, tak jsem se rozhodla jít do Hradce. Učitelé byli milí a spolužáci, které jsem teď potkala na praxi, k nezaplacení. A tak ještě dřív, než jsem oficiálně hradeckým studentem, mám splněný první předmět - archeologickou praxi.
Fotky jsou vyfocené mobilem.
Možná, že tento pohled už napovídá, kam jsem se na praxi vydala. Jo, říkala jsem si: "V Hradci, to budeme mít praxe někde blízko a ne na jižní Moravě." A ejhle - ono se jelo do Znojma na Hradiště. Ale byla jsem ráda, jela jsem na Moravu, a navíc do krásného Znojma. Po práci jsem věnovala čas zevlováním po okolí, a tak jsem (skoro vždycky při západu slunka) nasávala atmosféru. Tohle je pohled od sv. Antoníčka na Hradišti ku Znojmu.
Kostel sv. Hippolyta na Hradišti je dominantou. Je to klášterní kostel a prý je pod ním ukryta velkomoravská rotunda. Uvnitř jsou nádherné barokní fresky.
K těm západům slunce. Našla jsem si vždycky místo, a tam jsem čekala, až slunko zapadne do lesa, za kopec, za obzor, či kamkoli jinam. Zkrátka, až mi zmizí z očí. Celý týden bylo nesnesitelné horko, během dne se nebylo kde schovat, celý den to na nás pařilo. A tak bylo příjemné sledovat, že rozžhavené peklo končí a nastává tichá letní noc.
Každé ráno jsme se stavili u budky, ve které bylo ukryto nářadí a vše potřebné (nebyl tam jen mrazák, který by byl asi nejužitečnější věcí). Paradoxem je, že v tom vedru jsem měla šílenou rýmu a kašel, bylo mi blbě (tak akorát do postele) a taky mě chytla asi artróza do pravéo kolene či co... zkrátka nebyla ta praxe úplný med.
Hradiště je osídleno takřka celý pravěk a vrcholem je potom doba Velké Moravy. To, co vidíte tady je část velkomoravského pohřebiště, které se už několik sezón zkoumá. A to doslova na zahradách rodinných domů.
O pauze. Každý se snaží nacpat pod nějaký profil do stínu.
Následuje vývoj objevování mrtvoláka. Kopání pohřebiště je taková třešnička na archeologickém dortu. Praxe, to jsou obvykle "jen" nějaké sídlištní objekty, hromada střepů, mazanice a bagr za zády. Tohle bylo eňo ňůňo kopáníčko. Takže světu představuji svojí první vykopanou a vypreparovanou mrtvolku.
Jako první se objeví lebka.
A jak se člověk zahlubuje, naráží na další části skeletu.
Práce se zásadně zpomalí a celé hodiny odstraňujete hlínu ze žeber a obratlů... pěkně až na dno hrobové jámy.
A výsledek je: už jen zdokumentovat a vyzvednout pro antropology.
Vypreparovat nebožtíka mi trvalo tři a půl dne. Měl/a také nějaké milodary. Skleněný gombík, nůž a provrtanou mušli na krku. Tak jsem potom ještě pomáhala s čím se dalo, s dokumentací, popřípadě někomu dalšímu s jiným hrobem.
V sobotu jsem jela zpátky napříč republikou, jedla u toho znojemské meruňky natrhané u cesty a těšila se na horký čaj a postel. Teď si v ní hovím a mám štěstí, že maminka vaří čajíčky a pere špinavé věci od spraše. A zároveň bych v kraji meruněk klidně zůstala ještě déle, abych měla čas ho pořádně poznat, protože vinohrady, hluboká údolí Dyje, zrající pole, meruňkové sady... to člověka přitahuje prostě samo. I když mám zakázáno říkat: "Přídu dýl."
