Vypakovala jsem pány k babičce (jednou to zvládnou i beze mě, no né?) a mám tedy nějaký čas malinko splatit blogový dluh. Ráda teď, když nasněžilo, vzpomínám teplý vlhký zářijový mořský vzduh na kouzelném ostrově Rhodos. Jako fakt jsme se pomátli a vyrazili. Letadlem!
Absolutně vůbec jsem nevěděla, co se stane. Těšila jsem se, ale zároveň se bála, jak bude reagovat rok a čtvrt staré batole.
Ale všude přece říkají, že jižní národy děti milují.
Těšení ale přeci jenom převažovalo, věděla jsem, že v pohodě zvládáme vlakem cestu přes republiku, že zvládáme výlety, výstupy, výjezdy, potoky, kopce, jeskyně, ... takže Praha, letiště, letadlo, ostrov a moře, to nás nezastaví! :-) Prostě jsem začala věřit svému synovi.
Nejtěžší však není zaplatit dovolenou, sbalit se a odjet. Nejtěžší je přijímat dobře míněné rady svého od okolí.
A tak sbaleni do 1 kufru (paní na letišti tomu nevěřila a marně hledala naše další zavazadla), posíleni radami, co máme dělat, kdyby letadlo padalo, kdyby nás Řekové nechtěli pustit na své území, nebo kdyby se Rhodos třeba potopil, jsme opravdu jedné zářijové noci přistáli na mezinárodním letišti na ostrově Rhodos.
A bylo to BÁJEČNÉ! (PS.: Pluje tam loď.)
Ze všech pobřežních destinací, kde jsem kdy byla, mě Rhodos tedy uchvátil nejvíc. Snad se tam ještě někdy vrátíme a pořádně ostrov prozkoumáme. Babí léto, raný podzim skýtá opravdu velmi příjemné klima. Teplo (ale ne vedro), větřík, večer příjemný vzduch od moře.
Protože jsme měli smůlu na ubytování a náš hotel byla špinavá díra plná brigádníků z východní Evropy (kteří samozřejmě "překypovali ochotou" cokoli řešit), byli jsme vlastně pořád venku a hodně jsme využívali toho, že areály jiných rezortů byli volně přístupé. Takže naštěstí bylo i kam jít na klouzačku.
Největším hitem ale stejně byla pláž a moře - nekonečně moc prostoru na bábovičky! V písku ukryté poklady (viděno dospěláckýma očima to znamená odpadky), vlny, voda, cáky cáky, ťapí, hačí, bum! Prostě byl u vytržení. Takže žádné válení šunek na pláži, ale neustálé pobíhání za batoletem. :-D Ouuuje!
Kdo dostane kočárek do domečku, vyhrál. Takový ježek v kleci, vlastně před klecí. :-D Miluje kočárky, jsou to prostě brm - brm. Hodně lidí mi říká, že mám hezkou holčičku, a já odpovídám "děkuji". :-D
A protože jsme chtěli zažít i něco kulturního, vydali jsme se asi na kilometr vzdálený kopec, na jehož vrcholu je malý kostelíček. Jo, vylezla jsem to s 11 kilovým dítětem na zádech v předpoledním žáru. Naštěstí byl nahoře kohoutek s vodou. Je to ale moc pěkné místo s výhledem na moře a na okolní kopcovitou a hodně členitou krajinu. Představovala jsem si ty veselé řecké zemědělce, kteří okopávají políčka mezi olivovými háji a bylo mi trošku líto, že ta doba je pryč a že vidím už jen neonové turistické resorty. No, ale možná jsem zbytečně sentimentální, avšak hluboce jsem porozuměla Alekovi a Max-Polovi z knížky Třetí přání od Roberta Fulghuma, když spolu stojí nad Knossem a Alek vysvětluje svou fascinaci tím místem.
Nahoře jsme si chtěli udělat rodinné foto z dovolené. Batole to bojkotovalo. :-D Ale máme ji!
Jeden půlden jsme pak věnovali návštěvě města Lindos. Opravdu krásné místo. Uličky jako v Benátkách, přeplněné turisty, sice tam nejezdí auta (už se nemají kam vejít), ale celé městečko leží v kopci a terén je tak členitý, že na kočárek zapomeňte. Já nosila Floriho prakticky celou dobu, jen potom na klidném a zapadlém náměstí jsme ho vypustili, aby se proběhnul. Lindos leží u moře, takže se návštěva dá spojit s koupáním, nebo s výletem lodí.
Kde jsme bydleli, trasy výletů a konkrétní tipy jsem sepsala na svou facebookovou stránku Výlety s prťaty, kdož facebookujete, jste srdečně zváni. Uvažuji, že tomu dám i nějakou blogovou podobu, ale asi až toho bude víc a budu na to mít trošku víc času.
A ZÁVĚREM?
Pokud propadáte nějaké zimní předvánoční depresi, věřte, že i s holým zadkem můžete být šťastní!
Chtěla jsem vám sem dát fotku holého zadku nadšeně ukazujícího do dálky, ale nevím, jestli se sem můžou dávat holé zadky. :-( Tak si to musíte představtit. :-D
