Londýn je vskutku úžasné město. A to i přesto, že je člověk neustále v davu, neustále chodí na přechodech na červenou, protože zelená naskakuje jednou za hodinu a neustále nechápe, jak se někdo může na křižovatce zorientovat, když všechno jezdí obráceně.
Zbyly mi ještě nějaké drobečky.
Fascinovala mě londýnská radnice. Odvážně umístěná na nábřeží, viditelná z daleka a snad zevšch úhlů pohledu vytváří netradiční spojení starého, nového, umělého a přírodního. Asi se to tam prostě hodí.
Cestou do doků se dá potkat leccos... třeba i sluneční hodiny. Trochu ironie v tom londýnském šíleném počasí s těžkými mraky. Ale zrovna pro okamžik fotky vyšlo slunce. Jako by chtělo dokázat, že hodiny zde mají svůj smysl.
Pro mě suchozemce je loď něco jako pro konžského občana sníh. Ačkoli nevěřím, že se někdo vyzná v tom ráhnoví a plachtoví, při procházce doky jsem si představovala, jak to tu v 19. století žilo. Žádné hotely jako dneska. Umounění lodní dělníci, hluk, špína, shon...
A kdo neviděl Tower, jako by v Londýně nebyl. Uvnitř jsem byla v kdysidávnu, ale vlastně jsem si nikdy neprohlédla ty staleté zdi zvenku. Opravdu úctuhodné. Vyvolávají pocit zvláštního chvění. Tudy kráčely dějiny.
A to je ve vší stručnosti průlet Londýnem. Nikdy nepřestanu milovat objevování nových míst. Toulavé boty zkrátka jeden nevyzuje. Objevování zdar, moji milí.
