Je za mnou osamocený víkend na koleji. Děvčata odjela domů a malý pokoj zůstal sám se sebou a také se mnou. Měla jsem obavy - loni taková dostaveníčka dopadala skoro těžkou újmou na mé psýché...
prostě nemůže po člověku, který je zvyklý na tři sourozence, jednu kočku a rodiče chtít, aby přežil něco takového jako ticho, klid a samotu trvající déle než jeden den. Ano, když přijedu domů na prodloužený víkend (protože můj víkend znamená středa odpoledne až pondělí ráno), druhého dne si přeji, abych zase odjela, nebo minimálně zmizela někam do klidu. A často si říkám, že kdybych tady nehynula zvláštním steskem po jediném pohledu na osobu, kterou by Básník nazval Terinou, tak bych si to tu vyšperkovala k víceméně trvalému pobytu. To by ale zase hynula maminka.
To jsem ale odbočila, alespoň je vidět, na co zase myslím. (Terino) Tentokrát jsem bez újmy, docela mi to sedlo. Dočetla jsem úchvatného pana Biče a jeho Při řekách babylónských.
(Zde si neodpustím poznámku: Jestli se k tomuto čtivu někdo dostanete, zatněte zuby při zmínce, že Věstonická venuše je soška vyřezaná z mamutoviny. Ne, vážně není. Pan Bič byl asi po flámu a něco se mu zdálo.)
Potřebuji číst opravdu mraky knih, a tak jsem odložila nešťastného pana Biče a vrhla se na pana Vlnase a jeho příjemnou knížku o Janu Nepomuckém. Nejlepší na této knize je počet stran - pouhých 283 včetně příloh a poznámek! Taky už mi chybí poslední dvě kapitoly, ale ty nechávám na pondělí.
Byla jsem se projít s úmyslem vyfotit si nějaké ty olomoucké ulice v zapadajícím slunci. Mám už dlouho vybráno - široký bulvár s tramvajovými kolejemi a Babylonskou věží. Leč, nevím, co se stalo, ale všude byly davy lidí a mou opuštěneckou náladu vzal čert. Takže jsem se z "jímavého umělce" stala utečencem před lidmi.
Cestou jsem narazila na álej tureckých lísek, vy nemůžete mít tušení, co mi to zase připomnělo, ale byla jsem z toho u vytržení. Nasbírala jsem si pár oříšků, a pak mi došlo, že nemám louskáček a tvrdé skořápky budou nedobytné. A taky že jsou. Mám je na poličce vedle magických kaštanů a suchého květenství divokého chmele, který jsem si utrhla na stromě u Moravy.
Tak jsem za tmy dorazila zase na kolej bez fotek a bez toho, co jsem od procházky očekávala, bez radosti z podzimního večera. Zašila jsem se do postele a naštvaně v ní seděla s myšlenkami úplně mimo... Pustila jsem si pak úžasnou a dokonalou Martinu Trchovou a její hlas mě ukolébal do snů.
Když teď po sobě čtu své posteskníčko docházím k názoru, že prvotní prohlášení o tom, že se újma nekonala je trochu zcestné.
Dobrou noc Terino, oříšky a Babylonská věži.
