Přes jizerskohorské pláně

Pracovní víkend je u konce, a tak si říkám, že bych se měla vrátit v myšlenkách o týden zpět, kdy jsme zakončili běžkařskou sezónu přejezdem Jizerek.

Byla nádherná sluníčková sobota, a vlak míjel jednu podhorskou vesnici za druhou. Všude byla hotová moře sněhu a božský klid. Vystoupili jsme v Kořenově.

Z Kořenova jsme vyrazili po takové turistické cestičce, která vážně není lyžařskou magistrálou. Kromě krkolomných sjezdů jsme museli často překonávat i potůčky. (FOTO: Petr, kvalitu a rozměr fotky ovlivňuje především to, že je převzata z Facebooku)

Na to, že byla polovina března, byl sníh naprosto skvělý. Žádné klistry do extrémních podmínek. Jen ráno bylo trochu umrznuto, zvlášť cesta podél Jizery pod Bukovec. Tam to při tom dlouhém asi sedmikilometrovém stoupání podkluzovalo.

---

Na Jizerce už byly davy turistů všeho druhu, sotva jsme našli plácek na svačinu. Bylo k jedenácté a my už cítili naléhavou potřebu doplnit energii. Vychutnávali jsme si svačinku, sluníčko, ale i kouzelnou kulisu té mrazivé osady v srdci Jizerských hor. Pro potěšení oka jsme se rozhodli, že si kousek zajedeme a sjedeme dolů mezi domky.

Myslím, že ta grandiózní kulisa Jizerky za námi je mnohem hezčí než my... málem jsme se u toho přerazily. :-D (FOTO: Petr, opět z Facebooku)

Promenádní cesta je dlouhá "jak týden před vejplatou", jak říká mamka. Stoupání - klesání - stoupání - klesání... pořád dokola až na Smědavu. Tenhle úsek cesty se strašně vleče... měli jsme jet přes Jizerku dál po turistické, bylo by to rychleji uteklo. Ale což, počasí bylo pořád královské, sníh na slunku změknul a jelo to samo.

Petr byl neustále napřed, a tak když na nás čekal, bavil se tím, že nás fotil. Tohle je ona Promenádní cesta. (FOTO: Petr, opět z Facebooku)

Úmysl dát si na Smědavě posilňující polévku vzal za své v okamžiku, kdy se před námi objevila fronta až ven před chatu. Tak jsme se raději dali šíleným krpálem vzhůru kolem Smědavské hory a Jizery na Knajpu, kde stojí kiosek, ve kterém je "pan knajpák", který vaří dobrý čaj (skoro tak dobrý jako na Hřebínku) a čepuje mimojiné i kofolu. Na čaj s kofolou jsme sice ve frontě stáli dobrých třicet pět minut, ale pak jsme jeli jako namydlený blesk, protože energie z dlouhého odpočinku, sladkého čaje a kofeinu z kofoly, se ukázala jako opravdu blahodárná.

Kolem Čihadel jsme vysvištěli na Rozmezí pod Černou horu, a pak se zaslouženě vezli až dolů do Kristiánova. Stopa tady dost umrzla, lyže se v ní kynklaly ze strany na stranu a člověk jen doufal, že nebude muset brzdit. Co čert nechtěl, bylo nutno předjíždět. Po mistrovském vysmýknuní se ze stopy už jsem zůstala ve stavu mimostopním, protože jsem to kynklání nemohla déle vydržet. Každopádně jsme šťastně dorazili až ke prastarému lesnímu hřbitovu v Kristiánově a jeli dál na Novou louku. Tady už jsem byla na hranici použitelnosti. Jet potřetí (a naposled) za sezónu na běžky a vyrazit si hned na tři desítky kilometrů (vlastně to bylo 29,02 km), jsem považovala za jistý druh bláznovství... někde mezi Kristiánovem a Novou loukou už se mi samovolně začaly třást nohy a bylo mi poněkud mdlo. Naštěstí mě to po hroznovém cukru zase na chvíli přešlo.

Na Nové louce na nás vyběhl místní bernardýn a přesto, že jsme toho měli asi všichni už plné brejle, nechtělo se nám domů. Čekalo nás už jen finále - už jen závěr do Bedřichova. Triumfální dojezd. Tak jsme nepospíchali, zcela líně jsme se ploužili (napůl to snad byl úmysl, napůl už nemohoucnost jet rychleji) nejprvě do mírného kopečka až k Buku, a potom převážně dolů na stadion do Bedřichova, kde i skoro v půl páté večer byly mraky lidí.

V cíli jsem chtěla předvést triumfální etudu o tom, jak jsme dobří. Moji radot spražila kamarádka suchým konstatováním.: "No samozřejmě, že jsme to zvládli, jinak bychom ani nejezdili."

Vše tak mohu shrnout tím, co jsem vyslovila pod Rozmezím, když jsme se koukali na vrcholky kopců a viděli i vzdálené Krkonoše: "Nechápu, jak bez tohodle může někdo žít." V tu chvíli, kdy jsem se koukala do širých hor, jsem měla pocit, že mám na světě všechno, co jsem kdy chtěla.

(Celá trasa, kdyby to někoho zajímalo, je vymapována tady). A svoje fotky dodám, až je dotanu z mobilu, kterým jsem to dokumentovala. Momentálně nemůžu najít adaptér ke kartě.

Řekněme, že už teče do holínek

Tak mě zas po celém dnu psaní bakalářky chytá amok.

Včera odpoledne jsem došla z laborky a "šla si na chvíli lehnout", abych pak "mohla zase něco dělat". Jo, jenže jsem se probudila o půl desáté večer a jako zombie se vypotácela z postele, zapnula počítač a "začala něco dělat". To něco se skládalo z naformátování normostran, oprav překlepů a úpravy různých mezer, pomlček a volných řádků. Pak byla půlnoc. Spolubydlu chytil záchvat veselosti a začala zpívat. Mmmm... jako v blázinci. Ticho nastalo ve čtvrt na dvě ráno.

Když jsem začala dneska po poledni zase usínat, bylo mi jasné, že tenhle boj už není jen s časem, hromadou anglické literatury a nesnesitelnými počítačovými programy všeho druhu, ale především sama se sebou.

Boj s pocitem, že čím víc člověk něco dělá, tím víc je to na prd. A také s pocitem, že tohle bude strašný průšvih.

---

Připadám si zcela ztraceně, zvlášť, když jsem od začátku roku nedostala z vedoucího práce jedinou větu (kromě toho, že se na to podívá, a že to "zatím vypadá celkem OK"). Co to je "celkem OK"? Nezní to zrovna povzbudivě. Už vážně potřebuju nějakou reakci, nemůžu na ní čekat, čas letí, já letím. Všechno letí.

A spolubydlící - spolužačka pořád říká, jak má 114 stran hotových a jak už to jen dopiplá a je to. Každé její slovo mě vrhá do větší deprese. Konec března, konec března!

Poslední verze šutříků, doufám, že poslední. Tak doufám, že zas nepřijde kilometrový seznam chyb. Už ne, prosííím. Už takhle měly být kresebné tabulky dávno hotové, než to zas vykoumán v nějakém grafickém programu, budu mít vodu v holínkách.

Měřítko to nemá proto, že je to výřez z celé stránky, kde je měřítko až dole. Ale je to 1:1.

Jdu se sbalit a zachumlánkovat se. Doufám, že ještě napíšu o přejezdu Jizerek, bylo to fenomenálně krásné.

Bakalářská romance

Mám takový neblahý pocit, že vás začnu zavalovat nějakými strašně blbými výplody...

Například tímto:

Kreslím a nejednou mě napadne něco, co nutně musím napsat do textu, otevřu text a napíšu onu větu, která mě napadla. Pak to musím napsat na Facebook! Pak si vzpomenu, že jsem ještě neobědvala, ale mozek říká: "Dostaneš najíst, až do doděláš!" Nervy to neustojí a rozdělají čokoládu, kterou si zmažu výkres, takže musím šutr překreslit, aby si vedoucí nemyslel, že na tom svačím. A pak si povzdechnu a řeknu si, že do romance to má hodně daleko.

No, nutně bych potřebovala zachránit. Pátý pokus nakreslit šutry už definitivně mě děsí. Odezva na čtvrtý pokus byla:

Spolubydlící: "Ježíš to je krásný, to by nikdy nedokázala, bože můj! Ty seš dobrá... jak můžeš na kusu šutru vidět všechny tyhle čáry???" A ještě pár slov o tom, že by se to mělo zarámovat.

Vedoucí práce mi poslal pořádný seznam toho, co je špatně a co mám opravit.

Spolubydlící spolužačka: "Hmmmm.... tady ty profily se mi nezdají." (Profily byly to jedině, co vedoucí nekomentoval.)

No, tak už mi to připomíná tragikomedii.

Taky mě děsí odezva na text samotný... už to vidím, slyším! Bože můj, já se zblázním. Naše "představená", když jsem u ní v pátek byla, měla zase proslov, jak "se o mě vůbec nebojí a nepochybuje o tom, že pro mne nebude problém ukončit studium a že už se těší na moji práci." Hmmm... zvláštní, jak si vás učitelé zaškatulkují. Načež ještě s úsměvem rozvedla monolog na téma komise u státnic (jeden náš doktor bude celý měsíc pryč, tak prý vezmou do komise mého vedoucího). Ne, ne, ne... s mým "štěstím" si vytáhnu paleolit nebo GISy a zaměřování lokalit, a udělám ze sebe blbku!

Teď už je z toho horror.

A já jdu zase něco dělat, nebo ten oběd bude o půlnoci.

Archeologické poselství z minulého století

Ráno jsem šupajdila na katedru se dožadovat svých třech kreditů, nechat si zapsat ještě pár věcí do indexu a ujasnit si některé organizační věci k ukončen studia. Potom na mě čekaly hned dvě knihovny, ta naše archeologická, kde jsem v Archeologických rozhledech objevila přínosný článek k aurignacienu; a pak ještě Zbrojnice - knihovna univerzitní. Tam na mě od včerejška čekaly Sborníky Velehradské, které mi byly doporučeny k prohlédnutí, protože by mohly obsahovat nějaké zmínky k mému tématu. Skutečně jsem tam pár věcí našla a obohatila o ně svou bakalářku.

Našla jsem tam ale ještě jednu věc, která je z velké částí stále pravdivá. Místy vyznívá jako jedenácté přikázání, ale přišlo mi to takové roztomilé jako poučky pro žáčky ve třídě: "Neházej mokrou houbou po tabuli!" Takové ušlechtilé dýchnutí První republiky.

Takže, milí žáčci, zde je citát dnešního dne. Archeologické poselství z minulého století století našemu.

"Zásadně se nedoporučuje, by jednotlivec archeologické předměty hledal, vykopával a pro sebe zadržoval, poněvadž tím trpí výzkum kraje. Dosti na té škodě, kterou způsobují nutné zemní práce při stavbách, kanalisaci, odvodňování aj.

Koho by archeologické bádání zajímalo a má dosti volného času a prostředků, pouč se v tom u některého uznaného archeologa a spoj se s některým museem, nejlépe nejbližším v kraji, a tam budeš odváděti své vykopávky. Upozorňuje se, že za daných okolností nezbohatneš; musí ti postačiti vědomí, že jsi něco užitečného pro národ vykonal. Kopání není hlavní práce, ještě jiné povinnosti tě čekají; proto je třeba poučení."

Antonín Zelnitius; Sborník Velehradský 1933, s. 12-13

Krásný víkend

Skoky na běžkách

Tak jsem zase vytáhla do hor. Nutkání bylo silnější, než argument: "Celý týden bylo teplo, sníh taje a je z něj břečka. Ta ovšem opět zmrzla a ten firn bude skutečně mňamka." I mojí věrné společnici se až tak moc nechtělo a trohu mi to rozmlouvala, ale nakonec taky podlehla volání hor a opět jsme se sešly v autobuse do Bedřichova.

Naivně jsem se oblékla jen tak nalehko, vzala jsem si na sváču jen mandarinku a do kapsy čevený vosk a k němu obavu, že stejně nebude stačit a nepojede to. Ouuuuha! V Bedřichově mínus dva stupně, starý sníh, ale ne firn, mraky lidí. Obloha zatažená (a to si frajersky beru foťák, že si vyfotím zimní panorámata). Zkrátka jsem si vyrazila jako mistr světa amoleta.

---

Zima mi nakonec nebyla, udržovaly jsme si tempo. Poté, co jsme za Hřebínkem zjistily, že už nestihneme autobus v půl dvanácté, bylo jasné, že z Kristiánova pojedeme ještě dál, a tak jsme vyjely směrem k josefodolské přehradě. Nikdy jsem tam nebyla na lyžích, jen milionkrát pěšky. Jenže ještě než jsme dorazily do té malé bývalé sklářské osady Kristiánova, stihla jsem si dvakrát nabít v kopci... sníh zde byl od lyžařů pěkně vyježděný až na zledovaťelý podklad a já vždycky plužila dost ze široka... takže ten koridor, kterým se dalo sjet dolů mi byl úzký. Taky jsem se celý šupák dolů bála, že srazím ty idioty, co stojí uprostřed kopce v cestě a povídají si.

Přehrada byla famózní! Zamrzlá, tichá a nespoutaně větrná... konečně se ukázalo, že brát foťák nebylo zbytečné. Sice mi umrzaly prsty na rukou, ale pár rychlofotek jsme zvládla.

Dvě z toho jsou po oříznutí a úpravě použitelné :-D

Otlučená jsem nakonec byla jako snad ještě nikdy. Ani, když jsem se na běžkách učila, nikdy jsem si tak nenatloukla. Asi jsem měla po týdnu válení na gauči a jedění maminčiny stravy zpomalené reflexy. Korunovací mých držkopádů byl poslední sjezd k autobusu. Jela jsem si a právě ve chvíli, kdy jsem si začala užívat parádní jízdu, objevil se mi pod lyžemi skokánek, který si zde postavily děti, když bobovaly. Bylo příliš pozdě na to, abych uhýbala. Mám na nohou běžky, ne carvingové lyže! No, řeknu vám, že skoky na běžkách nebude moje oblíbená disciplína. Až po několika dnech jsem mohla pořádně dosednout. Kdyby mě někdo viděl ve spodním prádle, asi by volal policii, že mě doma bijou. Ale byla to báječná neděle!

A příští víkend bychom chtěly udělat přejezd Jizerek. Pěkně z Bedřichova přes Jizerku do Kořenova. Dvě přes dvacet kilometrů dlouhé jízdy mi musí jako tréning stačit. A když na Jizerce vypustím duši, alespoň se rozletí rovnou po jizerskohorských pláních.

A vzkaz do laborky pro Olomoučáky: 400 m n.m. není kopec!

Užívejte si předjaří nebo ještě sněhu na horách, ale hlavně se nemračte na svět.