Pořád si trochu vyčítám, že jsem zápisky z archeopraxe ukončila neslušně v polovině a vykašlala se na to. To si prostě nikdo z vás, kteří věrně navštěvujete Kamrlík, nezasloužíte. Snad se mi podaří se tímto článkem definitivně srovnat s realitou.
Ta zpráva přišla jako blesk z čistého nebe a já se neměla ani kde vyřvat. Vysvětlujte Polákům, které znáte čtrnáct dní, že člověk, jeden z nejlepších, kterého jste v životě potkali, se ocitl na zcestí a jeho vůle žít je mizivá. Vysvětlujte to cizím lidem v cizím jazyce. Odmítla jsem vodku a odmítla jinak veselé večery, ne ze sebemrskačské touhy být smutná, ale proto, že po alkoholu si většinou vylívám své splíny a je mi jedno komu. Pak jsem v neděli chodila tři hodiny bezcílně po lesích, střídavě brečela a střídavě nadávala, mluvila s ní, i když jen imaginárně. A už jsem nechtěla psát zápisky dál, protože jsem nevěděla, co napsat. Nechtěla jsem, aby to bylo hloupé a ze zkušenosti jsem už věděla, že je lepší, nechat to v sobě trošku uklid(n)it.
Článek jsem dnes pojmenovala podle alba skupiny Jelen, které teď poslouchám pořád dokola a které se mi tak skvěle trefilo do vkusu! A dnes zní všechno tak strašně pravdivě. Je v něm tolik zklamání a špatných zpráv. Je v něm ale i tolik naděje a víry se po pádu zvednout a jít dál.
Pak jsem si řekla, že jediné, co můžu udělat je zahodit to za sebe a podpořit ji. Aby i přesto, že má zlámaná křídla a zrovna nelétá, vstala a šla dál pěšky. Protože to taky není tak špatné.
Dneska jsem tam byla, v té obrovské sterilní budově, v tom pokoji, kde minuta trvá věčnost. První myšlenka byla, že asi odejdu, že prostě zbaběle uteču, že je moc těžké vidět tu dříve veselou holku ležet vychrtlou, bledou, zjizvenou a s vyhaslýma očima. Nikdo si tohle přece nezaslouží!
Vyprávěla jsem příběhy, které se mi staly za uplynulé měsíce. Poslouchala. A mně ty historky najednou přišly malicherné, hloupé, bezvýznamné. Ty absurdní návštěvnické příhody z hradu. Ty nezapomenutelné zážitky z Polska... Jak si vůbec můžu dovolit mluvit o svém štěstí! Poslouchala a občas se lehce pousmála, aby mě podpořila. Věděla asi, že není lehké koukat do očí sebevrahovi.
Občas mě sestra vyhodila na chodbu, když někdo z pokoje potřeboval obsloužit. Stála jsem, opřená o zelenou emajlovou zeď a koukala do blba. "A vy tady čekáte na koho?" Probodla mě jiná sestra otázkou. "Na ni." Zněla bezmyšlenkovitá odpověď. Sestra mě nechala být.
Vážně jsem žila až do teď v iluzi, že už je to všechno vlastně už v pořádku. Krmila jsem v sobě myšlenku, že ji ten fatální čin otevřel oči a ukázal světlo ve tmě. Ale bylo to moje světlo, ne její. Byla to moje iluze, moje stéblo. Takhle nevypadá člověk, který by se těšil, až vstane a vykročí do slunečného podzimního dne.
Někdy mívám pocit, že jsem tak plná všeho smutku a utrpení, které nám servírují média, že to nevydržím. Ale přesto vím, že bych unesla všechno trápení a starosti, které s ní spí v jedné posteli.
Pravda je mrazivá. Nikdo jiný, než ona to změnit nemůže. Můžete při ní stát, můžete jí vyprávět příběhy, můžete s ní mlčet a koukat do zdi, můžete chodit po lese a křičet, můžete cokoli jen chcete. Jediné, co nedokážete, je uzdravit duši zoufalého člověka. Jestli to někdo dokážete, běžte za ní, řeknu vám směr.
