Od dnešní půlnoci vám přeji...

Tak jsem vám všem chtěla do nového rou vyrobit pé efko, ale zjistila jsem, že z letošní zimy nemám ani jednu zimní fotku. Nedivím se tomu, protože osobně jsem viděla sníh jenom z vlaku, a pak ještě nějaké zbytky, když jsem přijela na Vánoce domů.

Takže na řadě je přání slovné.

Víte, kdybych měla vyjmenovat, co vám všechno přeji do nového roku, tak to nedočtete do konce.

Přeji vám tedy cosi obecného, něco jako x v libovolné rovnici. Ať si za to x dosadíte právě to, co Vám do té Vaší rovnice sedí a přinese výsledek, pro který se budete radovat a který Vám dá spokojenost.

Ať je to Vaše x cokoli, přeji Vám, abyste ho našli.

A velké finále toho to článku: vyzoomované kačenky z Václavic pro potěchu duše.

Deník cestovatelek do Brna

Prolog aneb o vlacích a nádražích

Bylo něco před jedenáctou dopolední a ďábelsky dlouhá fronta na jízdenky slibovala ten správně bláznivý začátek. A protože se zdražilo vlakové jízdné, prodloužila se i zpoždění, a tak jen valím oči na to, že i slavné Pendolíno skončilo na 60 minutách. Naštěstí moravský rychlík se urychlil a zvládnul to za + deset, takže jsem si stoupla na perón a pozorovala mírně nervózní cestující na trase Praha - Ostrava, kteří už strávili desítky minut na nádraží navíc a ještě nikam neodjeli. Můj ošuňtělý rychlomotorák byl plný tak akorát, abych si sedla a za nějaký ten čas vystoupila v Brně na hlavním nádraží. Ano a překvapení dne! Barča má od Pardubic zpožení 30 minut! Tak čekám.

Brněnské nádraží je bludiště. Zabloudila jsem v jednu chvíli k pasáži "Myší díra". V překladu to znamenalo dva metry širokou uličku plnou asijského oblečení a jeho asijských prodejců, hadříky visely po stěnách, i po stropě, takže průchod pro člověka se zúžil na necelý metr. Trochu děsivé, natočila bych tu třeba nějaký asijský horror.

---

Kapitola 1.: Hledání jídla, nakonec i asijského

"Jdeme lovit jídlo," povídá Barča. "Jo, mám hlad." Ano, naše představa byla hospodský guláš. Jenže je víkend, takže se nevaří polední meníčka, takže za guláš byste dali s naprostým klidem třeba i sto dvacet kaček. Tak jsem si vzpomněla na Myší díru a šly jsme hledat asijské rychlo bistro, kde se člověk nají obstojně vzhledem k žaludku i k peněžence. Někdo asi chtěl, abychom vyhládly úplně dokonale a k tomu jako bonus ověřily své pátrací schopnosti. Jedna ulice - žádné jídlo, druhá ulice - žádné jídlo. Obchoďák! Tam přece bývají WOK občerstvení! A taky že jo. Naše spásné první patro. A nebylo to špatné. Špatné bylo jen to, že Barča je z Čech a obsluha z Brna (obsluhovala tam jedna taková paní v oranžové zástěře a nebyla Asiatka), takže slovo rejže je prostě problematické. "Příloha?" "Rejže" "Prosím?" "Rejže." "Co?" "R-E-J-Ž-E".

Kapitola 2.: Prohlídka města a taky stánků vánočních prodejních

Chodily jsme nazdařbůh centrem města. Brněnský drak na radnici vypadal opravdu jako krokodýl. "Co to je?" "Brněnský drak." "To vypadá jako krokodýl." "To je krokodýl."

Pak jsme vystoupaly na kopec s katedrálou. Tajně jsem si v ní vyfotila svícen na pozadí oltáře a sotva jsme vyšly ven - strhla se vichřice a chumelenice! Pomsta vyšších mocností! Naštěstí je ten hněv rychle přešel. Cestou z Petrova mě zastavil pán (pro to, abyste pochopili následující historku je nutné, abyste věděli, že mám zelenou čepici žábu, která má velké vypoulené oči a že k tomu mám i rukavice palčáky se stejně legračníma očima), který vytřeštil oči a řekl: "Vy jste krásně oblečená!" A musel si na mě sáhnout. "Vy jste krásně oblečená, to byste mohla jít tancovat." "Ale ne, kdybych tancovala, bylo by mi teplo, je z vlny." "Ale vyste krásně oblečená." "Děkuju moc, tak se mějte hezky. Nashledanou!" A zamávala jsem mu žábou a pán byl šťastný.

Několikrát jsme obešly Zelný (byl Zelný?) trh, kde bylo spoustu stánků. Chaoticky jsem pobíhala a nadšeně jsem neustále mlela dokola, jak mají krásné hrnečky a konvičky a mističky. Opravdu, není nad keramický hrnek se srandovní rybou která žere jinou rybu. Nekoupila jsem si ho, alespoň mám důvod se vrátit. :D Pak padlo rozhodnutí, že půjdeme na pečené kaštany (před tím byl ještě teplý svařák - slovo svařák je zřejmě nadregionální, s tím slečna problém neměla), jenže kaštany budou, dle cedule, až za dvacet minut. Nevadí, jdeme dál. Nevím jak, ale najednou jsme se ocitly u vchodu do brněnského podzemí - dnes část zadarmo. Tak jsme šly do těch horoucích hlubin brněnských. Akorát to vyšlo na ty kaštany. U stánku už fronta až nevím kam, no tak co, dnes už jsme se načekaly, tak nás to nezabije. Tři zákazníci nám zbývali k okénku a ozvalo se: "Kaštany nejsou!"

Tak jsme raději šly sehnat jízdenky na MHD. V trafice se Barča pustila do vyjednávání: "Máte lístky na tramvaj?" "Ano, máme. A jakou chcete?" "No nějakou normální. Jedeme k Technickýmu muzeu." "Tak to už vám asi nestačí, mmmm... tak to vám dám hodinou dvouzónovou." Tak jsme tam nechaly nekřesťanské peníze za jednu pitomou jízdenku a šly najít linku číslo 12. Barča opět zasáhla a ptala se paní na zastávce: "Jede to odtud k Technickýmu muzeu?" "Na technický park, ano tam to jede, dvanáctka nebo třináctka. "Ale k Technickýmu muzeu?" "No, jo, teď to jede k technickýmu parku." Mmmm. Tak nic. Alespoň, že bylo z jízdího řádu jasné, že onen technický park je jen konečná na naší lince ve správném směru. A u Technického muzea jsme se sešly s Ivou, tou, která za to může že jsme tady. Šly jsme společně k ní domů a pod nátlakem jazykových bariér a všeho jsme odhlasovaly domácí program.

Kapitola 3.: Víno, ženy, jeden muž a panelákový byt

Statečný Ivin muž v menšině rozdělal víno a čas běžel, až nás všechny nějak předhonil a chtělo se nám spát. V panelákových bytech už spala několikrát, ale tohle byl zážitek. Když jsem usínala, dělali sousedi nahoře divné zvuky, které jsem si pojmenovala Autíčko na dálkové ovládání. Totiž znělo to stejně jako když si hrajete s takovým autem a narážíte s ním do nábytku, pak s ním couváte a znovu narážíte. A ráno? Ráno mě vzbudila nějaké cimbálovka či co, sousedi asi sledovali folklórní pořad v televizi.

Kapitola 4.: Bolavá záda a vůbec všeobecná únava

Když se nám podařilo dát byt do pořádku, vyrazily jsme do města na druhou část stánků. Mmm, cukrovíčko ve stánku, hned jsme musely ochutnat. Je mnohem lepší, když s sebou máte průvodce Brnem zběhlého. Ó naše Iva! Vždycky ukáže to nejlepší.

Dřevěný betlém na "Svoboďáku" v životní velikosti s velbloudem (lamu neměli :( ) a dokonce i slony (ti byli ale v menším měřítku :D). Čas oběda byl naplněnen novým kung pao, ovšem v mnohem horší kvalitě než prve. A protože jsme s Barčou pořád nosily batohy s sebou, bolela nás zádíčka a všeobecně jsme začaly podléhat nějaké cestovní únavě. Tak jsme ještě skočily do express marketu pro housku, a pak na nás čekala krásná šestihodinová jízda napříč zemičkou naší krásnou.

Kapitola 5.: Strom, dům, řeka, strom, strom, pole

Mít pro sebe kupé, je sen každého. A nám se splil! Tak jsme se tam roztáhly, uvelebily a dělaly bugr. :D Spočívající v dání si nohou nahoru, pití Kofoly a pouštění si hudby nahlas. A pak nastaly Pardubice a rychlík narvaný studenty z liberecké univerzity. Ano, oni ještě nemají prádzniny. A my tak naštavně sedíme tři hodiny bez hnutí, protože ty slečny si své barohy narvou mezi naše a svoje nohy.

Epilog aneb máme zase na klid nárok

Jo a tím to končí. Zase jsme se všechny potkaly, teď je na řadě Brno s návštěvami. A tak jsem chytřejší o několik rozhovorů libereckých studentů (chudáci, mají povinnou 50% docházku a testy musí psát na procent šedesát :D :D) a bohatší o další skvělé zážitky po boku té bláznivé osoby, jejíž jméno tu padlo asi miliokrát.

Abrakadabra simsala bim bam bam, Barčo!

Po moravsku, po česku, konec semestru a Vánoce

Člověk si říká, že si nyní může oddechnout. Oficiální konec semestru, jak napsala fakulta na svůj facebookový profil (vtipálci - prý "Zápočty byly rozdány" - já nevím výsledek ještě ani jednoho). Můj malý bratranec mi na Facebooku vynadal, že moje vánoční "volno" není fér, on chudák musí do školy ještě až do středy. Vůbec co říkáte tomu, že desetiletý kluk má Facebook? Osobně s tím zásadně nesouhlasím a svým devítiletým sourozencům vysvětluji, že je to pro starší a oni to berou a působení na počítači omezují na jednoduché internetové hry.

---

Svoje vánoční nadechnutí otevírám dobrodružnou cestou do Brna. Barča zase vymyslela akci. Vzpomínám si na zlaté gymplácké časy, kdy jsme jezdily do Prahy a vůbec, kdy jsme dělaly věci, které vždycky dopadaly dobře... ale než jsme se k tomu konci propracovaly! Tak čekám, co se stane tentokrát, naposledy jsem Barču pašovala přes vrátnici na koleje! Zároveň se však těším, nabila jsem baterky do foťáku, vymyslela si, že nafotím cestovní dokument o dvou Čecháčcích bez česko-brněnského slovníku ztracených v jihomoravské metropoli a čekajících na spásnou duši Ivu, která nás u sebe ubytuje a kvůli které tam vlastně jedeme. Vánoce jsou časem shledávání, a tak hurá směr jih!

Těším se na Vánoce jako malé dítě, i když zaznamenávám posun - už to není těšení se na dárky a na cukroví, už je to těšení se na to, jak (jsem o tom přesvědčena :D) budou mít mí drazí radost z toho, co jsem jim naježíškovala. Zvlášť se letos těším na dárek rodičům (z pochopitelných důvodů pomlčím o konkrétní podobě - agent z Čemeřice to tu sleduje). Taky se vždycky těším na tu přípravu, kterou jsem jako dítě neocenila - dělání věnce na dveře, pečení cukroví, dělání PFek, svícnů, sušení pomeranče, jablek, ořechů... i když letos mi to nějak nevychází a věnec jsem nestihla dodělat, chyběly mu mašličky, a tak to zbylo na mamku, vůbec letos mi to nějak proplulo mezi prsty (podělané víkendové přednášky). A dárky, dárky! Miluju to vybírání dárků, mám radost, když vymyslím něco fakt dobrého a nemůžu se dočkat, až to budou rozbalovat. To obyvkle jde stranou i má částečně vynucená a částečně vrozená šetřivost. A sama při tom nevím, co dostanu... co víc si můžu přát?

Taky jsem zjistila, jak se na mně podepsal roční pobyt na Hané... lidi, já používám divné moravské patvary sloves končících na ou (majou, nechcou, apod.) a ještě častěji zakončuji přídavná jména spisovnou koncovkou (krásné místo krásný...) nemluvě o dalších drobnostech (tož, ju, aj, semka, zkama) a o přízvuku, který je prostě jiný než u nás na nijakém severu. Slyším se, vím o tom, ale ono se mi to do řeči dere jaksi samo a nemohu to ovlivnit, ačkoli hned, jak to vyslovím, vím, že se tak stalo. Tož, děcka, pradon, až se zas rozjedu a budu povídat po moravsku, já Čech jako poleno a ještě k tomu Sudeťák!

Doufám, že se vše vydaří a brzy sem přibude můj brněnský cestovní deník. Zdar a sílu všem, moravským i českým. Mějte se fajn.

Jarret - Za hrany

Rubrika *Hudba* je vážně stagnující a celkem dost děsná. Tak snad to vylepším tím, že se budu snažit psát krátké něco jako recenze na alba, která mi přijdou nově k uchu.

A začnu moc mile, jarettově. Znáte?

---

Shodou okolností je to CD nové. Teprve teď se mi dostalo do sluchátek, plna očekávání jsem začala poslouchat a nezklamalo.

Jarret se usadil v rovině výborných textů, zcela subjektivně říkám, že znám jen málo tak dobře textařsky promyšlených věcí. Navíc mají smysl pro to, aby hudba text podtrhla, vyzdvihla jeho emocionální účinek. A přitom to není hloupě sentimentální. Těm textům já říkám tiché - chytnou vždycky něco hluboko ukrytého a nenápadně to vynesou na povrch - často se člověk dostává na pokraj samoty, zoufalství a smutku, abyste došli k nové naději. Vyberou si z nás vždy něco divokého, surového a předhodí nám to jako reflexi sebe sama. Parádně pracují s mnoha motivy prolínající se celou historií lidstva, archetypy se objevují a zase odcházejí - člověk pak má o čem přemýšlet. O albu Za hrany to platí mnohonásobně, jako by to dozrálo a vyvrcholilo. I když zní možná jen víc vykořeněně, bázlivě.

Hudba, pokud o ní můžu mluvit jako člověk hluchmající, je jako vždycky taková pravidelná, nevykazující žádné velké zvraty. Melodická, temperamentní, v případě potřeby klidná. I přes svou pravidelnost ale není fádní a alespoň mě moc baví, už jen proto, že se drží v chytlavých melodiích, které si lehko zapamatuji, často pak broukám. A když se zaposlouchám, slyším hlas zpěvačky Hanky Slavíčkové, tak už vůbec nepochybuji, že poslouchám něco, co za to stojí.

Kdybych měla jmenovat nejoblíbenější písničku z alba, zvolila bych asi O snu - možná trochu surrealismus, možná jen netradiční vyznání lásky, možná jen výkřik vlastního zoufalství.

A neodpustím si jmenovat ještě jednu: Sudetské črty, vykořeněná, plná zmatku, přesně tak, jaké to u nás v sudetech je - svérázně podivné. Musíte mít na to náturu tady žít, ne všichni to spolknou. (Pro souvislost - Jarret jsou Liberečáci). Stejný tón, i když méně drsný se nese i v písni Chci vědět víc - tramvaje, ospalé ráno spojené s osobním smutkem (pro mě dokonale vyjádřeným slovy "...a oči svítí jak kmeny poražených stromů..."). Ano, přesně tak se občas v ulicích sudetských cítím, když se ptám sama sebe na spoustu otázek, které nemají odpovědi.

A napadá mě ještě spoustu dalších písní, které bych mohla jmenovat, protože každá na mě zapůsobila a nechala ve mně zážitek emocionální, hudební, poetický.

A tak na závěr říkám: Poslouchejte Jarrety a i když někdy padnete na dno nočních ulic, vstaňte a běžte dál, protože vás pak může potkat něco krásného.

(Ukázky z tvorby na www.jarret.cz a píseň Vydržím z alba Za hrany na youtube.com)

Prosincové mraky

Asi tak před deseti minutami jsem vylezla z pokoje a mířila si to chodbou na toaletu, nějak mi to nedalo a ohlédla jsem se směrem k balkónu, který chodbu ukončuje. A nebe bylo temně oranžové.

Přidala jsem do kroku, protože mi bylo jasné, že tohle vydrží tak dvě minuty, pak se setmí a kde je ta poezie prosincová?

Vzala jsem foťák, vyšla na balkón a dřív, než se mi začaly zimou třást ruce jsem si udělala pár fotek. Mračných snímků.

Výbor z díla s lehkou úpravou teď aktuálně:

Třeba mi to nebudete věřit, ale ta barva a vůbec všechno vážně odpovídá skutečnosti.

Vůbec tak nějak moc poslední dobou ulítávám na západech slunce a jiných přírodních slunečních kulišárnách, už bych z toho skoro mohla sestavit monotematickou sérii.

PS.: Taky nesnášíte petroarcheokeramiku? Jedinému slovu, kterému jsem rozumněla, bylo "křemen".

Břečťani

Utíkám ze své podzimní rozmrzelosti a raduji se z úplných blbostí. V pondělí jsem vyrazila ráno tryskem do školy, aby mi zbyl čas pofotit si z rozespalosti v parku. Listí už je shrabané a napůl shnilé, a tak jediné, co vypadá ještě živě je břečťan na stromech.

Břečťani byli smutní, tak jsem s nimi zaexperimentovala. Asi nejsou nyní o moc veselejší, kdo by byl, když stromy usnuly a ti zelení hajdalákové si nemají s kým povídat. A tak se ovíjí. A zavíjí. Vyjí na měsíc za dlouhých zimních nocí, jako vlci, jako líté šelmy z mikropralesa na přehu potoka, který nikdy nezamrzá.

Spolubydlící Terka: "Lidé se roztékají, měli by se vsáknout."

---

O víkend blíž ke konci semestru

Je za mnou jeden z těch horších víkendů, kdy mi kolejní pokoj přijde nesnesitelně malý a pustý.

V pátek na výzkumu byla taková zima, že jsem ve dvanáct utíkala do teplé sprchy a i vlažná voda mě děsně pálila. A na palci mám z té "teplé vody" puchýř, asi jsem vážně omrzla. A utekla jsem básníkovi, který mi donesl své výtvory osobně podepsané. Trochu se stydím, tak jsem mu slíbila pondělí.

Už několik dní mám na nejmenované domovské stránce "velice spolehlivé počasí" a pro Olomouc je tam pořád sluníčko, dneska jasno! Ano, ano, dneska svítilo asi tak půl hodiny, a pak zase padlo šero. Hlavně, že bylo "jasno".

V sobotu jsem vygruntovala. Holky zase celý týden říkaly, jak se tu už musí uklidit, ale žádná z nich to neudělala. Tak jsem si vzala hadr a vyšůrovala jsem tady všechny poličky, a pak i podlahu. Vypadá to o něco líp, ale pořád tak nějak přechodně, neútulně, syrově, pustě, hnusně, prostě hroznej pokoj s hnusnou zrezlou hučící ledničkou. S tou jsem si taky užila.

---

Naštěstí jsem si vzpomněla, že jsem si už v září přivezla svou nejoblíbenější římskou fotku a stále byla v obalu. Tak jsem si ji nainstalovala na zeď. A k tomu můj malý milý kaktus, který se zcela neřímsky jmenuje Fjoďka.

Měla jsem z toho naprosto náramnou náladu, a taky z toho, že jsem si zase mohla počíst, jak se žije na druhém konci republiky.

Dneska vysvitlo ono slunko. Pevně rozhodnutá utíkat ven jsem po příchodu z kuchyňky zjistila, že už je tam zase stejně hnusně. Nikam nejdu.

Terka nemohla zavřít mrazák. No nic. "Jde se odmrazovat," řekla. Ta pošahaná lednice je prostě hnus. Systém odmražování veškerý žádný, takže jsme měly za chvíli v pokoji ledový oceán, po kterém se romanticky proháněly kry. Pak si Terka odejde na brigádu a nechá mi tady svůj geniální nápad rozmrazit ten netěsnící zázrak. Tak jsem neplánovaně vytřela a nechala zbytek vody odkapat do šuplíků na zeleninu. Pak mrazák i lednici do sucha a zase zapnout. Kdyby alespoň voda netekla rezatá a špinavá jako prase, jak protekla útrobami toho zchátralého stroje. Jednou se to rozpadne a bude. Mohlo by jim to tady vyhodit pojistky, aby si konečně někdo všimnul toho, že tři ze čtyř židlí mají rozbité opěradlo a lednice je k ničemu.

Při nákupu jsem se smířila s tím, že potraviny během posledních čtrnácti dnů neuvěřitelně podražily. Zvláště v některých obchodech... v týdnu jsem potkala rohlík za tři koruny a chleba za třicet, to si teda můžou nacpat do chřtánu sami. Bez ohledu na to, jestli "jsou ten nejlevnější" nebo "nejčerstvější" market na světě. A tak chodím jinam.

No, tak adios, milí... uvidíme, jaké slevy přinese příští týden, třeba sleva na výuku keramických artefaktů ze tří vyučovacích hodin na pět? Proč ne, beru!!! Nebo jedna sedmihodinovka v zápočťáku navíc? ÓOOO, miluju tyhle bonusy k nákupu!

Takže buďte o adventu v klidu, hlavně žádné rozčilování, ano? Advent, co je advent?

Ranní probuzení

Tento díl Básníka věnuji své nejlepší kamarádce B.

Vrtalo mi dnes hlavou, jak je možné, že slunce už několik dní nevyšlo. Obloha je jen střídavě šedivá a černá. A život mi utíká stále dopředu a nebere moc ohledy na to, jestli se mi chce utíkat taky. Když jsem se dnes ráno probudil, nenapsal jsem Ti žádnou básničku. Rozhodl jsem se...

Zapomenout.

---

Šel jsem ke stolu, otevřel zásuvku a vyndal všechny ty utahané nerýmy, které jsem Ti ráno a večer psával. Dal je na hromádku, převázal a napsal na ně Tvoji adresu. Jen si je vem, nevracej. Nemám Ti nic za zlé.

Chvíli jsem váhal, když jsem stál na mostě nad řekou. Jakmile to dám z ruky, nezbude už nic.

Ale tak jsi to chtěl.

Není to tak jednoduché. Ne, nemůžu.

Jestli to neuděláš klesneš sám před sebou až na samé dno. Už jsi se rozhodl.

Rozhodl?

Zavřel jsem oči, zatnul zuby a složené listy letěly strmě k hladině. Tiché šplouchnutí jako výstřel v dálce - a řeka pohltila vše, s čím jsem se potácel posledních pár týdnů.

Čekal jsem výbuch tepla, které zalije mé tělo. Čekal jsem nával radosti, volnosti a chuti do nové práce. Nic z toho se ve skutečnosti nestalo. Jedno vystřelení nemůže vyhrát válku.

Celou noc jsem psal bílou tužkou na černý papír. Lehce pokleslý román o člověku nemocném životem, který ho jeden den miluje a druhý se ho chce zbavit.

Ach, Terino, zabíjíš mě, i když tu nejsi.

Pak jsem obrátil zbraň proti sobě a vytáhl jsem z kapsy tu, kterou jsem Ti napsal jako první. Nešlo tomu odolat, alespoň jednu. Alespoň jednou!

----

Když vzpomenu si na Tvůj úsměv, hned chce se mi taky smát a celý svět objímat.

Předávat mu radost z radosti a křičet pak jak je krásný.

Krásný jako... jen slova mě nenapadají.

Stínem buď mým, abys provázet mě mohla, když se bojím,

když bloumám a připadám si ztracený.

Abys provázet mě mohla kdekoli a stále.

Pro Tebe vše a odměnou jen kousek nebe,

pocit štěstí tak pomíjivý,

vrtkavý.

Jako čas - nikoho nešetří a letí dál, odnáší chvíle objímání

a prodlužuje ty, kdy samota soudí mou duši.

Vše kolem Tebe připomíná, večer zhasínám

tulím se pod peřinou a chci snít o pohledech nesoucích cosi zvláštního.

Někdy odloučení loudí stesk,

je krutý jako dobře mířená střela - zasáhne a padám k zemi.

Tam ležící vzpomenu si zase, jak voní pocit vidiny bezbřehého moře, úsvitu,

vidouce tebe, jak přicházíš.

Nedovol mi se zase vzdálit, nedovol, abych byl souzen

lidmi, kteří nevěří, že vše je krásnější, když se o to podělí.

Druhák je fakt divnej aneb o podivuhodném zájmu druhého pohlaví

Tak to řekla Míša, spolužačka a spolubydlící. A za všechno můžou prváci. Jo. Nebo skoro za všechno.

Začalo to na jejich pasování, které jsme organizovali, pár lidí od nás se nám tam opilo a "našlo si svého oblíbeného prváka" - v překladu to znamená krátký alkoholový románek a pak vokno, takže se nic nestalo. Ještě že jsem jela domů, historky mi stačily, nemusela bych to zažít na vlastní oči.

Pak si ze mně jeden prvák udělal oblíbenou druhačku a po několika hodinách v čajovně jsem mu byla nucena říct, že jsem monogamní člověk a že prostě ne.

V neděli jsem jela vlakem a EC Hutník byl nacpaný k praknutí. Tak jsem vzala jedno jediné volné místo vedle nějakého kluka, nejspíš taky studenta. Nabídl se, že mi pomůže s batohem nahoru do police, fajn. Dík.

"Kam jedeš?"

"Do Olomouce, do školy."

---

"Tak to já jedu až do Ostravy."

Chvíle ticha, pak jsme se rozpovídali, lidičky zlatý, potkala jsem člověka, který je ukecaný víc než já!!!! Vím toho o tom úplně cizím člověku tolik, jako toho nevím ani o sobě.

A když jsme míjeli Klášterní Hradisko, tak se zeptal: "Dáš mi číslo?"

Koukala jsem na něj asi dost divně, protože nějak zbledl. "A to se ještě jako někdy uvidíme, jo?" Smála jsem se jako pominutá a vypadalo to, že si o mně začal myslet, že nejsem normální, pokud ten dojem nenabyl už dřív. Pak jsem mu nadiktovala číslo a pominutá smíchy a vystoupila.

Každopádně dřív nebo později se ten klučina ozve a zase budu někam pozvaná, abych na konci večera klopíc oči a červená až na zadku zcela hrdě odpověděla, že teda fakt nejsem k mání. Aspoň třeba pojedu do ostravské ZOO a neztratím se cestou. :D :D

A to ještě nevíte, že mám doma básničku Navždy spolu od jednoho kopáče z výzkumu. A další mi psal, kdy přijdu kopat, že mu chybím.

Takže nevím, co to létá vzduchem. Nikdy o mě chlap ani nezakopl, nikdy jsem nebyla středem jejich pozornosti, vždycky se mi jenom smáli a většinu své puberty jsem kluky vyloženě nesnášela, protože téměř všichni měli v mozkovně jenom šedé želé. A když už jsem si někoho oblíbila (dobře zamilovala jsem se až po uši), tak ON mě bral jako vzduch kolem sebe.

A pak dojdete čistou náhodou svého štěstí, respektive štěstí si vás najde samo a najednou se s ním chtějí všichni prát o jednu bláznivou duši, která po večerech píše zamilovaný básničky a v hlavě už pomalu nemá nic jinýho než na svého "dokonalého prince." :D MMM, doufám že teď nezpychne. Ne, jenom se mi bude zase smát a říkat, že jsem blázen.

Tak já jdu dál lámat pánům srdce a vy se mějte pěkně, žijte s nadhledem a smějte se. A kdybyste potřebovali chlapa, napište, já nějakému řeknu, aby nebyl smutný, že mám tip.

PS.: Jen mi zase napište, že mám pod 7O kg a jsem hvězda a jsem hloupá jako nevím co. Jo - mám o pět kilo víc, jak jsem napsala nikdy jsem hvězda nebyla a své hlouposti se směju, i když ve škole prospívám.

Papa!

ZOOOLOMOUC

Nejlepší plán, který si můžete vymyslet na osamocenou sobotu je jít někam ven. Tak jsem šla... tedy spíše jela do ZOO (nadpis je tak jak je naschvál - takhle to píše sama zoo na propagačních letácích - je fascinující, kolik je v těch dvou slovech O :D).

Moc jsem se na to těšila, už jen to, že se budu moct sama toulat po zoo, fotit si a nikoho neobtěžovat svým slimáčím tempem. Většina lidí totiž chodí po zoo neuvěřitelně rychle. A co jsem tam viděla uvidíte na fotkách - ne všechny jsou v nějaké lepší kvalitě, ale většinou fotíte přes upatlané sklo, mříže nebo v pavilonu se špatným světlem. Tak alespoň výbor z toho, co mě zaujalo a "krátký" komentář.

PS.: Díky za sponzoring volnou vstupenkou. :)

---

Pavilon primátů je opravdu zvláštní místo - některé expozice jsou takhle pěkně vymalované, plné větví a schovek pro malé opičky a jiné - brrrr, studeně vykachličkované bez ničeho, tedy pardon: jedna hadicová hamaka u stropu.

Nicméně dívat se na malé, hravé a zvědavé opičky musí bavit každého, taky byl pavilon narvaný. Tak jsem ho spěšně opustila... opravdu hodně mě rozčilovalo, že rodiče nechají děti bušit do skla a křičet "Mááááámíííí, proč se na mě nedívá, ona utekla o domečku!".

Absolutně nejlepším zážitkem pro mě byl pavilon netopýrů. Vejdete do tmavé místnosti, kde volně lítá x druhů netopýrů, proletí tak 2 mm kolem vaší hlavy. Byla jsem z toho naprosto vedle. Úplně sama v malé místnosti, kde jsem neviděla na krok a kolem jen a jen divné zvuky - šustění křídel a divné "hopkání". Co bylo to "hopkání" jsem zjistila posléze. Uprostřed místnosti mají výběh fenkové. Dva spali pod lampou a třetí byl neposeda, opatrně se přiblížil ke sklu a pozoroval mě, když jsem se pohla, splašeně běžel do skýše. Za pár sekund ale zase vylezl a plížil se ke mně. Nechala jsem ho vždycky dojít až ke sklu, a pak jsem máchla rukou a on upaloval pryč. Tak jsme si chvilku hráli, pak jsem ho nechala, být a začala jsem zkoumat zbytek obyvatel téhle jeskyně. Každou chvíli se kolem něco mihlo. Někteří netopýři se různě škrábali po stěnách kolem, někteří spali stulení jeden ke druhému.

Surikaty asi patří ke klasice každé ZOO, ale s těmito byla opravdu zábava. Výběh byl plný mladých uličníků, kteří se bez ustání honili, prali a sklákali po sobě. Jen div, že se nechali alespoň takhle vyfotit. Každých pár sekund se napříč expozicí prohnala neřízená střela pěti až šesti kumpánů, kteří jen tak tak dobrzdili před sklem. Pár se jich schovalo do dutého kmene, zbytek se začal rvát, kousat do uší a vůbec si provádět jen samé lotroviny. Pak vyrazili ti z kmene, skočili na rváče, kteří se rozprchli do všech směrů. A honička znovu začala.

Pavilon amerických deštných pralesů. Byla jsem zvědavá na mládě mravenečníka. Ostatně tohle zvíře jsem v životě neviděla na živo. To si ale zřejmě spalo v pavilonu, kde se v boudičce cosi s dlouhým nosem krčilo. Ven vylezl jen tenhle fešák. Prošel se výběhem, objal strom a zase zalezl. Je to ale zvláštní zvíře ten mravenečník. Vypadá jako nějaký mimozemšťan, jako by ho seslali z jiných světů. A jak roztomile chodí - vypadá neohrabaně, ale když vylezl ven podruhé, tak se rozběhl a klobouk dolů. Běží dost rychle. Hlavně se na něm všechny jeho chlupy natřásají a ocas mu vlaje. Jenom nechápu, že si při tom běhu nešlápne na nos. Taky je mravenešník dost velký, potkat ho někde v kampradí, tak se počůrám strachy.

Zkrátka ať žijí zvláštní tvorové naší planety.

Tahle koule chlupů je další obyvatel jihoamerického pavilonu. Kdo ho pozná? Jak jedna maminka podotkla: "To je ten z doby ledové." I když tam vypadal trochu jako surikata. :D A vypadá to, že opravdu dostojí svému jménu. Ani jeden z jeho parťáků nevypadal nijak aktivně.

Lenost koček je všeobecně známá a tyhle nehodlají vybočit z normy. Moc se mi líbilo, že v pavilonu šelem měli vedle sebe jaguára a levharta - až se mě zase lidi budou ptát, pošlu je do Olomouce, ať se podívají jaký je mezi nimi rozdíl. Co mi přišlo ale trochu více zvláštní bylo to, že za výběhy s popitníky byl výběh, ve kterém byl zavřen gepard. My v Liberci pořád řešíme, že blízká přítomnost těchto velkých koček stresuje zvířata, která jsou obyvkle v potravním řetězci určeni za jejich potravu. Avšak nejsem zoolog, tak nevím, třeba to koním a přímorožcům nevadí. :D

Však to říkám, vidíte, jak mslně kouká na ty gazelky? :D (Dobře, ve skutečnosti šla tahle čita jenom na záchod :D)

-----------

Tak a to je vše.

Olomoucká ZOO je zvláštní - měla jsem pocit, že jdu na houby do lesa, protože pořád chodíte lesem, a občas potkám nějakého toho medvěda, vlka, kozu, jelena, velbouda... Nádherné ale je, že většina výběhů je neuvěřitelně prostorná, to je asi sen každé zoo. A musím říct, že zasadit do toho "lesa" výběhy s jeleny, medvědy, vlky, divokými kočkami a dalšími přirozenými obyvateli, je alespoň pro mne, prostě nádhera.

A abych nezapomněla. V kontaktní ZOO měli lamy! Pohladila jsem si lamu! Miluji lamy, jsou tak lamózní! :D Chci taky lamu! (Mami, koukejte vyklidit chlívek :D)

Dva dny kopáčem

Chmury mě přešly... odešly jak přišly. Protože dělání, dělání všechny smutky zahání.

Dva dny jsem kopala na Dolním náměstí, ve čtvrtek nám totiž odpadla veškerá výuka (a to ji máme jen jednou do měsíce - jsem zvědavá, kdy to budou nahrazovat, rozhodně se totiž chci naučit kreslit štípanou). Nenakopla jsem na nic zásadního, nejpěknějším nálezem (pro mne, v globálním měřítku výzkumu je to naprosté nic) byl asi zvřecí zub - říkám mu upíří :D a abych nekecala, tak několik pěkně zdobených keramických střepů (ovšem pravděpodobně velmi mladé datace, protože v našem čtverci jsme ještě nekopali sředověké vrstvy).

---

Odnesla jsem si několik poznatků a zkušeností. Především stálí zaměstnanci, tedy stručně kopáči - to je svět sám pro sebe. To byste nevěřili, co ti lidé řeší a jak uvažují. Přišlo mi to komické. Ovšem nic proti nim - jsou to lidé jako všichni, jen žijí v jiných podmínkách a řeší jiné situace. Chce si to jenom zvyknout. Vždycky jsem byla tak trochu proti povídačkám - že typický dělník se opře o lopatu a čumí. Jenže, zcela objektivně můžu říct, že je to ve většině případů pravda.

Nepište prosím do komentářů, že nevím, co je to lopota a píšu nesmysly. To je má zkušenost. Když jako "zhýčkaný student" přijdete na pracoviště, přidělí vás k dvojici, trojici dělníků, kteří musí mít co deset minut přestávku, co deset minut kouřit, pracují naprosto nesystematicky, odbíhají k jiným skupinkám si popovídat, dopadne to tak, že si vlezete do příkopu, kopete a oni na vás koukají opření o lopatu nebo sedící na profilu.

V pátek jsem byla už mírně naštvaná a začala alespoň své dva spolupracovníky trochu cepovat a být místy trochu méně vstřícná. Myslím, že to pochopili. Jen klid, zase jen tak čas mít nebudu a v mé nepřítomnosti si budou moc kopat jak budou chtít.

Další zkušenost je, že ženská, která umí házet lopatou je asi něco jako "nadstavba společnosti". Nemáte tušení, kolika pánům se za dva dny dá zlomit srdce. :D Snad mi to odpustí, kopat s nimi klidně zase někdy budu.

Nezbývá než konstatovat, že se zase těším na svoji jemnou prácičku v laboratoři, kde si skládám svoje 3D puclíky a ne a ne mi to držet slepené. A to na mě a kolegyňku ještě čeká miska a zvoncovitý pohár.

Noční tajemství

Včera jsem si prohlížela fotky a narazila jsem na několik nočních snímků z Harcova. A protože si už moc nepamatuji okolnosti vzniku fotek, tak si třeba můžete domyslet nějaký fantastický noční příběh.

---

PS.: Fotky bez stativu, bez jakéhokoli štelování foťáku, prostě je to tak, jak mi to automat vyhodil. :D

Babylónská věž

Včera jsem byla okolnostmi donucena jít nakoupit. Vtrhla jsem do marketu, pobrala něco málo z levných potravin v akci a zase šla. Brrr, moc velký obchod...

Cestou zpět jsem se loudala kolem Babylónské věže a přesto, že nezapadalo slunce jsem se pustila do cvakání fotek té zvláštní stavby.

A aby někomu nepřišlo líto, že nemá to ospalé podzimní sluníčko, které nikdy jindy v roce nezapadá tak krásně, tak jsem si ještě večer vylezla na balkón v kuchyňce a vyfotila "petrohradské" panorama nad olomouckými hradbami.

Tohle by se dalo nazvat šíkmá věž. :D

---

Na projektu je napsáno, že až to bude, tak to bude vysokoškolský kampus. Veřejnost je rozdělena na dvě srany: je to krása a je to hnus. Mně přijde krásná hlavně proto, že ji postavili na tak geniálním místě.

A slíbené slunce

Počteníčko, postekníčko

Je za mnou osamocený víkend na koleji. Děvčata odjela domů a malý pokoj zůstal sám se sebou a také se mnou. Měla jsem obavy - loni taková dostaveníčka dopadala skoro těžkou újmou na mé psýché...

prostě nemůže po člověku, který je zvyklý na tři sourozence, jednu kočku a rodiče chtít, aby přežil něco takového jako ticho, klid a samotu trvající déle než jeden den. Ano, když přijedu domů na prodloužený víkend (protože můj víkend znamená středa odpoledne až pondělí ráno), druhého dne si přeji, abych zase odjela, nebo minimálně zmizela někam do klidu. A často si říkám, že kdybych tady nehynula zvláštním steskem po jediném pohledu na osobu, kterou by Básník nazval Terinou, tak bych si to tu vyšperkovala k víceméně trvalému pobytu. To by ale zase hynula maminka.

---

To jsem ale odbočila, alespoň je vidět, na co zase myslím. (Terino) Tentokrát jsem bez újmy, docela mi to sedlo. Dočetla jsem úchvatného pana Biče a jeho Při řekách babylónských.

(Zde si neodpustím poznámku: Jestli se k tomuto čtivu někdo dostanete, zatněte zuby při zmínce, že Věstonická venuše je soška vyřezaná z mamutoviny. Ne, vážně není. Pan Bič byl asi po flámu a něco se mu zdálo.)

Potřebuji číst opravdu mraky knih, a tak jsem odložila nešťastného pana Biče a vrhla se na pana Vlnase a jeho příjemnou knížku o Janu Nepomuckém. Nejlepší na této knize je počet stran - pouhých 283 včetně příloh a poznámek! Taky už mi chybí poslední dvě kapitoly, ale ty nechávám na pondělí.

Byla jsem se projít s úmyslem vyfotit si nějaké ty olomoucké ulice v zapadajícím slunci. Mám už dlouho vybráno - široký bulvár s tramvajovými kolejemi a Babylonskou věží. Leč, nevím, co se stalo, ale všude byly davy lidí a mou opuštěneckou náladu vzal čert. Takže jsem se z "jímavého umělce" stala utečencem před lidmi.

Cestou jsem narazila na álej tureckých lísek, vy nemůžete mít tušení, co mi to zase připomnělo, ale byla jsem z toho u vytržení. Nasbírala jsem si pár oříšků, a pak mi došlo, že nemám louskáček a tvrdé skořápky budou nedobytné. A taky že jsou. Mám je na poličce vedle magických kaštanů a suchého květenství divokého chmele, který jsem si utrhla na stromě u Moravy.

Tak jsem za tmy dorazila zase na kolej bez fotek a bez toho, co jsem od procházky očekávala, bez radosti z podzimního večera. Zašila jsem se do postele a naštvaně v ní seděla s myšlenkami úplně mimo... Pustila jsem si pak úžasnou a dokonalou Martinu Trchovou a její hlas mě ukolébal do snů.

Když teď po sobě čtu své posteskníčko docházím k názoru, že prvotní prohlášení o tom, že se újma nekonala je trochu zcestné.

Dobrou noc Terino, oříšky a Babylonská věži.

Ať žijí spameři...

Překrásné počasí, že? Nevím jak v jiných koutech naší země, ale tu na Hané je to přes den na krátký rukáv a sukni bez punčocháčů. Večer se však rychle ochlazuje.

A tu podzimní idylku mi kazí jeden opravdu neřešitelný problém.

Teď nejspíš mluvím k vám, kteří mají také blog na blog.cz, což je asi naprostá většina návštěvníků.

Poslední dobou, tak poslední tři týdny až měsíc, mi do komentářů neustále píše kdosi, kdo pokaždé pod jinou přezdívkou komentuje článek vždy stejnými slovy typu "Pěknej blog." či "Souhlas." A pokud se rozepíše, tak je komentář naprosto mimo obsah článku. Pokaždé uvádí odkaz na stejné stránky. Navíc jsou komentáře uveřejňovány v podivných nočních hodinách.

Dosud trpělivě blokuji IP adresy, ale milý spamer se nevzdává a používá k své činnost pokaždé adresu jinou.

Píšu to sem už proto, že by toho magora mohlo napadnout pustit se i do blogů, které tu mám jako oblíbené a jedině by se to šířilo. Pochybuji ale zároveň o tom, že jsem jediná, kam si ten zlotřilec chodí dělat z lidí blázny.

Nerada bych se smířila s tím, že tohle je prostě internet a s tím se počítat musí. A nechtěla bych slyšet, že je to stejné jako přihlouplá reklama na bogísky. Tohle je trochu moc velký "útok" na Kamrlík.

Nemáte s tím někdo zkušenost? A myslíte, že by s tím něco mohli udělt lidé z blog.cz?

Tak krásný den všem, kromě spamerů.

J.R.R. Tolkien - Pán prstenů

Není potřeba psát o čem knížka, tedy vlastně knížky jsou. Spíš bych tu chtěla nezávisle na sobě složit pár myšlenek, které mě při čtení napadaly a popsat proměnu, která by se dala nazvat Od skepse k blaženosti.

První kapitoly mě utvrdily ve skepsi, kterou jsem si odnesla ze základky, kdy nás vzali do kina na Dvě věže. Ve mně to tenkrát zanechalo dojem, že je to ošklivý film plný války, ohně a děsivě vypadajících chodících stromů. Takže jsem se zařekla, že se nepodívám ani na zbývající filmy a tak tomu je dodnes, i když si matně pamatuji, že jsem viděla část Společenstva prstenu.

Tedy, první kapitoly jsem se nudila. Když o tom ale tak přemýšlím, tak spíš kvůli předsudku - schválně a na truc.

---

Jenže...

se to zvrtlo a promyšlený svět fantazie pana Tolkiena mi začal připadat skutečný, probouzel fantazii mou vlastní, a tak jsem četla, četla, četla a dočetla. Na poslední stránce příběhu jsem vykřikla: "To je ale skvělý konec!"

A to vystihuje všechno - protože pan Tolkien duševní stavy postav leckdy jen nazančí a je na čtenáři, jaké rozpoležení si v tom najde. Takže ten smutek po dobrém konci v posledních řádcích byl pro mě něčím krásným - prostě skrýval naději. A pak geniální myšlenka, že dobré konce mají i tu horší stránku... a nic není černobílé...

Svět. Tolik vzdálený dnešnímu. Přirozeně mě upoutala krajina, která dělala kulisu všemu ději. Vůbec se minimum věcí odehrávalo uvnitř - nebe bylo svědkem téměř všeho. Od nejtajemnějších zákoutí holých skal až po nádherné lesy. Taky byste chtěli vidět mallorn? Musí to být nádherný strom. Krajina se zdála nekonečně svobodná, nebyla však neměnná a bezstarostná. Tak vzdálená dnešní městské realitě. Ale nenudila - podléhala stejným zákonům zla a dobra jako krajina skutečná.

K příběhu. Říkala jsem si, že je to jasné jako facka - velká bitva: sejdou se všichni dobří a všichni zlí - bum - dobří zvítězili - konec - radujme se. Ouha. Šlo o lidskou vůli - vždycky si vzpomenu, když mám pocit, že něco "nejde". Šlo o pokoru před ostatními i sebou samým - jak nerad se člověk uchyluje k něčemu takovému. Šlo o věrnost s důvěru - kolik slz pro ně bylo vyplakáno. Šlo o celou mozaiku drobností, které dokázali velké věci.

Naprosto nadšená jsem byla z oněch "děsivě vypadající chodících stromů". Úžasné - od malička trpím představou, že stromy jsou živé, minimálně mají duši a umí člověka zahřát (zkuste si někdy v zimě položit promrzlé ruce na kůru stromu). A najednu přijde někdo, kdo tu představu zhmotní v mnohem lepší podobě, než o které se vám mohlo jen zdát. Nevěřila jsem tomu a četla kapitolu o Stromovousovi dvakrát. Jen bych chtěla vědět, zda našli ty entky... nechtěla bych, aby vymřeli.

Napadá mě ještě sposuta věcí, třeba o orlech... Raději však skončím, abych se neutopila v chaotickém plivání myšlenek na papír (ano, skutečně píšu pravůvod tohoto povídání na papír).

Noha nohu mine

Sedím na koleji a protože první dny hodiny odpadají nebo jsou kratší už se od dvou hodin kopu do zadku. Vyřídila jsem co jsem potřebovala (skoro) - o tom snad pojednám za nedlouho, a tak splácím dluh pátečnímu výletu do Jizerek.

Původně to měl být přechod Jizerek. Jenže na spaní venku je zima, tak jsem trasu přetransformovala na mini přechod. Kdo to trochu zná, bude vědět a kdo ne, buď to nechá být nebo si to vymapuje někde na internetu.

Nikdo se nechtěl přidat, takže počet členů výpravy se od počátku nezměnil a vyrazili jsme ve třech. Trasu jsem natáhla na plus mínus dvacet kilometrů - ze Smědavy přes Jizerku do Kořenova.

---

Co bych vám měla povídat, v Jizerkách jsem pořádně nebyla od té doby, co... škoda psát. I teď mi občas usedalo srdce, když jsem míjela stráň kde jsme sázeli jedle.

Rašeliniště

V horách začíná polehoučku podzim. Je to znát - tráva není tak čerstvá a některé listy se barví do žluta a hněda. Vzduch je studený až lehce mrazivý. Suchopýry dávno odkvetly a rašeliniště zlátnou. Opravdu, je to zvláštní atmosféra v tuhle dobu, ani léto, ani podzim, ani nic, co by se dalo k něčemu přirovnat. Právě zaniká staré a vzniká nové tak harmonicky, jak jen to může na horách být. Je to nepopsatelné slovy, prožitelné jen vnitřně a význam to snad má jen pro toho, kdo chce, aby to význam mělo. Snad zase brzy...

Hned zpočátku se ukázalo, že cesta je plná překvapení. Rozvodněné toky podemlely cestu na Smědavu, takže se leckde brodíme přes blátivé bažinky, skáčeme přes kameny a dereme se lesem, abychom obešli neprůstupnou cestu.

Průzračné vody rašeliništních toků - vždy mám chuť se napít, ale vím, jak by to dopadlo.

Na hřebeni však končí romantika divočiny a pokračujeme po silničce s novým štěrkovým povrchem. A protože je to trochu fádní, před Jizerkou si odbočíme na vyhlídku na rašeliniště, pak uhneme z cesty úplně a jdeme po naučné stezce podél toku Jizerky až do osady. Ještě vydrápat se pod Bukovec, pak už jen stále z kopce až do Kořenova.

Není co dodávat

Za jeden domeček na Jizerce bych dala snad všechno na světě (skoro všechno).

Příjemně mě bolely nohy. Je zajímavé, že někdy je bolest tak krásná - večer jsem padla do postele jako mrtvá, ale spalo se mi tak krásně jako dlouho ne a všechny ty atmosféry a nálady mnou zmítaly ještě druhého dne.

Cestou do Kořenova jsme narazili na překvápko: vodopád!

Fair tradeovo solární den fotky

Jak jsem slíbila. Několik málo fotek ze slunečné něděle.

Naše nástěnka se spoustou vlajících letáků.

---

Tenhle mimozemský přístroj je solární vařič a to malé černé uprostřed je hrnec

A už se vaří

Stín na žábu :D

Naprosto úžasná sedátka a stolečky

A jeden zvědavý pštros na závěr

Fair tradeovo solární den

Dneska jsme s libereckou ZOO, respektive se SEV Diviznou na opavdu slunečnou akci.

V blízkém Tierparku v Žitavě probíhaly jakési slavnosti hub spojené s jejich výstavou a k tomu se přidružily stánky rukodělně zručných lidí. A protože se v liberecké ZOO rozjíždí solární projekt, vyrazili jsme ukázat pár zázraků do Němec. (Kdo zavítáte do liberecké ZOO, můžete potkat auto na solární pohon. Podobné mají právě i v Tierparku.)

Největším lákadlem byl solární vařič, na kterém jsme vařili vodu a lidem dávali ochutnat fair trade kávu, čaj či horkou čokoládu, aby nám věřili, že to opravdu vaří. A vařilo... celý den nám klokotala voda, ovšem za tu cenu, že jsme se pořád stěhovali za sluníčkem. Zatracené stromy!

---

Někteří návštěvníci byli ostražití a kávu za nic nechtěli, někteří se dali přesvědčit slovem gratis a někteří si vzali ochotně.

Kromě vařiče se nám na sluníčku rozvalovali nejrůznější solární blbůstky - drobné hračky různě se pohybující, to bavilo děti. Zvlášť, když zjistily, že když udělají stín, přestanou se hračky hýbat a když uhnout, zase se dají do pohybu.

Atmosféra byla vynikající všichni milí, pozorní, přetrpěli i naší absolutní neznalost němčiny (až na jednu statečnou výjimku, kterou jsme s sebou měli jako záchranu před jazykovými bariérami.) No a vůbec pivo to vyřeší vždycky - tohle české slovo totiž za hranicemi zná prostě každý, a když né pivo, tak bír určitě.

Takže shrnula bych to do několika málo fotek, ale mám je ještě na kartě a zrovně teď se mi nechce je dávat do počítače a zmenšovat (kdo na ten foťák kurnik šopa nastavil ten šíleně velkej rozměr fotek?) Slibuju, že až se zítra ráno vzbudím, poletím pro kartu a už to začne lítat.

Enya atd.

Předevčírem jsem pomáhala taťkovi v podkroví, kde se už několik let snažíme vykouzlit domov, dělali jsme zárubně ke dveřím. A dle zvyku si pustili rádio, vždycky se ozve Čerský rozhlas. Za nedlouho začal pořad, ve kterém představili tři zpěvačky, neřekli však jejich jméno, to měli posluchači uhádnout.

Nevím, kdo byla první neznámá, ale druhá byla Enya a třetí Celine Dion. Když však pustili jednu z písniček Enyy, nějak mě to chytlo, a to i přes to, že jsem ji znala.

První, co mě napadlo bylo Pán prstenů (o tomto čtenářském zážitku snad již brzy - už si skládám myšlenky)... a to jsem neměla tušení, že Enya do soundtracku Pána prstenů přispěla.

---

Asi to bylo kouzlo okamžiku, protože jsem byla tou hodně známou písničkou naprosto očarována a hned jsem položila kladivo a hoblík a běžela k počítači.

...

A už dva dny jen a jen poslouchám Enyu a koukám na ta úžasná videa se stromy, ptáky, motýly, vodou, zemí, oblaky a vším, co nám tenhle svět nabízí.

Kdo by odlal něčemu, co se nazývá Paměť stromů? Jen lituju, že jsem na to nepřišla dřív... někdy nám tak krásné věci unikají, i když jsou vedle nás.

Enya je pro mě naprosto emocionální zážitek... pokaždé jinak, záleží na tom, jak vám je. Jednou jste při Only time melancholičtí, jindy pláčete strašným steskem a jindy se smějete z blaženosti. Nehledě na to, že sama Enya je charismatická a dokonale to využvá ve svým klipech. Mám pocit, že je zjevením z jiného světa, z lepšího, nebo snad z toho, který stvořil Tolkien - mohla by být elfka, nebo i člověk - z ušlechtilého rodu mocných králů.

Tak mi odpusťte, že jsem si zase jednou dovolila přidat pár videí. Ale copak bych to vydržela se tu nevybrečet ze svého smutně melancholicko veselo krásného rozpoložení? Ne, to bych vážně nedokázala.

Tuhle hráli v rádiu :)

Tak a to už by stačilo... když tak si klikněte dál: http://www.youtube.com/user/enyatv, http://www.enya.com/videos.php

Konečně jsem tam došla

Konečně jsem se dohrabala na Popovku. Vloni to byl jen marný pokus. Letos jsem však měla vytrvalého průvodce, kterého nebolely nohy (alespoň si na to nestěžoval) a také nepospíchal na rande (ještě aby! )

Zjistila jsem, že strom, který byl tak dlouho v záhlaví Kamrlíku je tam pořád, ale dům, který mě vloni tak okouzlil byl... nějak všední a obyčejný. Myslím, že majitelé ho trochu "rekonstruují".

---

Bylo teplo, srpnová neděle, po mokré sobotě zase celkem vydařená. Čekala jsem davy turistů, kteří si v neděli po obědě vyjdou na vycházku pár kilometrů za město, ale kde nikdo, tu nikdo. Až na vrcholku byla skupina "Pražáků" (nic proti hlavnímu městu a jeho obyvatelům) lelkujících kolem skalek nekonečně dlouho a nekonečně hlučně.

"Hele vole, tam je německá spalovna a co se nedá spálit, to tam dávaj na skládku."

"Ne, kecáš, vole."

Není to německá spalovna, ale polská tepelná elektrárna a kolem ní není skládka, ale měsíční krajina povrchového dolu na hnědé uhlí. Ta a mnohé další kdysi zlikvidovaly Jizerky... Ano, to je snad jediný kaz na pohledu do krajiny. Protože jinak jsou vidět louky, lesy, stráně a mezi nimi městečka a vsi. Do panenské krajiny to má daleko, ale i tak si myslím, že tak pěkný pohled by se těžko hledal.

Od malička mě fascinují skály. Nejlepší vždycky bylo, když se na ně dalo vylézt. Kdysi jsem měla tendence horolezit, ale na takové věci jsem měla vždycky těžký zadek. Pár krát v životě jsem slaňovala a jednou snad i lezla hore. Nyní se už jen nechávám fascinovat.

Možná, že mi nebudete věřit, ale skála je živá. Žije ale ve větším časovém intervalu než my, a tak jí přisuzujeme status neživého. Ale kdo nebo co dokáže vytvořit něco takového jako skála? Tohle všechno mě napadá při pohledu na kamenné roztodivnosti.

Byla jsem zavedena do jeskyně, do takové průchozí jeskyně, při troše opatrnosti se dá jedním koncem vlézt tam a druhým ven. Trochu jsem se tam zasekla, protože jsem tam prostě musela fotit. (Ano, tma a bez stativu, takže se nedivte, že je to mázlé, ale já to v ruce prostě neudržím.)

Na Popově skále by se dalo trávit strašně moc času, než by se celé okolí prozkoumalo a prolezlo, spousta příležitostí, kam se dá strčit nos, kam se schovat...

A pak byla ještě jedna věc, která byla naprosto neopakovatelná. Bylo to nebe. Podivuhodně nízko, a tak vzdálené. Křižováno bylo letadlovými cestami. Zdálo se, že vybíhají ze skály a rozbíhají se do světa jako paprsky. Třeba nám nesly nějaké poselství.

A pro bolavé nohy a dobrou náladu byla na rozcestí lavička.

Zdar a sílu najdeš v kameni. Mějte se.