Pro milovníky sněhu

Trošku vás tu trápím samými zimními obrázky. Mně jako člověku našich zeměpisných šířek prostě pořádná zima chybí, a tak za ní musím vyrážet. Tentokrát jsme musely se spolužačkou oprášit starou (a loni pro nezimu a nesníh přerušenou) tradici přejezdů Jizerek.Jak jsem teď ocenila můj nedávný (i když ne zcela úmyslný) 28 kilometrový tréning! Tahle cesta byla totiž stejně dlouhá, jen mě po ní nečekala bolest svalů celého těla.

Cesta vedla z Kořenova přes Jizerku, Smědavu, Knajpu a Kristiánov do Bedřichova.

Ráno svítilo slunce, byl prašánek, mrzlo... vypadalo to na ideální počasí i podmínky. Na Jizerce nás však dohonila oblačnost a hory zakryla poklice tmavě šedých mraků.

Pohled z Jizerky na horu Bukovec mě dojímá v každé roční době.

Nevím... ještě jsem nepotkala jiné lidské sídlo s tak nádhernou kulisou. V zimě nekonečné ticho pod metry sněhu, vše ustrne v hlubokém mrazu. Na jaře nízké slunce, zelené louky, prudce bublající potoky. V létě z horka voní rašeliniště tím svým vlhkým pachem. A na podzim má všechno tu pronikavou rezavou barvu, která vyniká na pozadí tmavých smrků.

A někdy bývá nebe dramatické, jako zrovna ve středu, kdy nás doháněly mraky.

---

V posledních dnech v Jizerkách mrzlo. Dneska už to není zase pravda, ale my měli přeci jen štěstí! Na skalách za Kořenovem byly malinkaté ledopády. Rampouchy mě fascinují.

Ještě než slunce definitivně pohltila na šedá mračna, byla krajina jako z Mrazíka. Větvičky do jedné obaleny sněhem. Třpitily se ve slunci.

Odměnou na závěr po šíleně vleklém stoupání na Knajpu byl sjezd do Kristiánova. Definitivně jsme nechali hory za zády... Za zády také zůstala na chvíli mračna a stejně jako na začátku nás i teď pozdravilo slunce. Pak se zase ztratilo a nutno říci, že je ještě stále někde pryč...

Kratičký slunečný okamžik v kristiánovské aleji.

To je tak letem světem z naší cesty napříč Jizerkami. Doufám, že vaše cesty jsou stejně radostné jako ta naše. KRÁSNÝ VÍKEND!

Znovu na běžkách

Jen krátce: ne vždy je to v Jizerkách jako na alpském ledovci. Včera jsem byla se spolužačkou z gymnázia na takové menší vyjížďce (13 km).

Terka trvala na selfie. Fotku pojmenovala "Věrka se snaží namazat."

Výstižné. V tuhle chvíli zcela nasupeně matlám na skluznici klistr universal, neboť žádný z mých tuhých červených speciálů nezabíral a lyže klouzaly jako vzteklé. Na klistr to konečně začalo trošku stoupat...

A že ne vždy je báječně modrá vymetená obloha dokládá tahle fotka z Nové louky. Vy vidíte obrysy ztv. Zámečku (Šámalovy chaty) jen díky tomu, že jsem to v počítači z mlhy "vytáhla".

Hustá chumelenice, mraky až na zem.

Stopy sněhem zaváté.

Že by se drsné severské zimy vrátily do Jizerek??

Krásný zbyteček víkendu, milí moji.

Jan Balabán - Možná že odcházíme

Na gymnáziu jsme měli vážně skvělého učitele na seminář ze společenských věd. Už nevím v jaké souvislosti nám dal číst povídku Kolotoč od Jana Balabána - vlastě vím, už se mi to vybavuje. To bylo těsně po jeho smrti, četli jsme ji jako vzpomínku. Tenkrát jsem to jméno neznala, ale na první řádce té povídky jsem se do toho textu doslova zamilovala. A Ježíšek, ten můj milovaný a krásný Ježíšek, mi donesl celou povídkovou knihu Možná že odcházíme. Ježíšku, do smrti Tě za to budu zbožňovat!

Kde začít. V knize jsou asi dvě desítky krátkých povídek, které spojuje obyčejný člověk. Jsou to povídky obyčejných lidí, kteří žijí obyčejné životy. Ty lidi neznáme. Nevíme kdo jsou, co dělají, jaké mají přátele. Je to jako kdybyste se pět minut dívali oknem do jejich života. Pět minut. A vždycky se stane něco, co hrdinu vykolejí, co ho donutí přemýšlet, ale ne vždy jednat. Každý ten příběh je však zároveň vykřičníkem, který vám probleskne hlavou a donutí vás se zamyslet nad sebou samým.

---

Co obdivuji nejvíc na Balabánově slohu je čistota. V každé větě řekne vždy přesně to, co chce říct. Vše je absolutně akorát. Žádnou větu nelze vynechat a žádnou nelze dodat. Vše má své místo, svůj smysl, svůj obsah.

Jan Balabán: Možná že odcházíme. Brno 2011.

Kolotoč

str.46

"Bednáři, Alice, co všechno se o vás povídá! Kdyby to byla jen z poloviny pravda, tak už jste na zabití. A ty, Ali, přesto stavíš na stůl podnos s nádhernými chlebíčky a já se jimi cpu, jako bych čtrnáct dní nejedl, a piju víno, nad kterým jsi před chvílí v kuchyni plakala."

Gabriel

str.87

"Potom hlavou ucouvne dozadu, otevře oči doširoka a usměje se. Tuhle její etudu už Timik dobře znal, jen nevěděl, jak vážně ji hraje. Nevyznal se v těchle chytrých holkách, rozhodných a pozorných na detail."

str.88

" "...Ty buď rád, Timoteusi, že se tvoji rodiče mají rádi celý život. Mají se rádi, ne?" "Dneska aby se za to člověk styděl," řekl Tim vážně."

Pravda je, že mám velký problém vybrat nějaké ukázky, protože vše je tak dokonale provázané, že když napíšu kousek, mám pocit, že jsou to prázdná slova. Chybí tomu zbytek. Jedna věta bez druhé neznamená nic. A to je přesně ono, to je Balabán!

Tak ještě jednou, a dost.

Magda

str. 26

"A když prší - jak prase! Prase to muselo být! Ten architekt, který nakreslil a postavil dům s balkonem metr dvacet nad zemí jako s pozváním pro zloděje. Hovado, které ví, že v těch domech na bývalých kukuřičných polích nikdy nebude bydlet. Ať si to zamřížuí, otroci, řekne si, když vykračuje přes trávníček ke své vile postavené z peněz, které tu všude chybějí."

Kaple sv. Barbory na Grabštejně

Nedá mi to. O silvestrovské noci jsme navštívili i kapli. Nevím, možná to bylo tím jedinečným okamžikem, kdy se láme rok, a nebo prostě jen skleničkami vína.

Silvestrovské foto

Jestli se něco snažím návštěvníkům Grabštejna vštípit, tak to, že navštívili skutečně unikátní prostor. Nevím, jak oni ale já mám pokaždé neskutečý pocit pokory k tomu dílu. Pokaždé se tomu maličkému interiéru znovu a znovu obdivuji. Snad bych tam mohla sedět hodiny... Je to zvláštní, ale tenhle pocit mě za celé tři roky na hradě neopustil.

Kaple tak, jak ji vidíte, vznikla v 2. polovině 16. století, kdy celý hrad prošel renesanční přestavbou. Mecenášem přestavby byl tehdy novopečený majitel grabštejnského panství Jiří Mehl ze Střelic, vysoký úředník na císařském dvoře. Jeho společenské postavení vyžadovalo samozřejmě i reprezentativní sídlo odpovídající tehdejší módě, a tak se zrodil renesanční Grabštejn.

Z empory od varhan

Kaple sv. Barbory je unikátní památkou. Její zdi jsou pokryty plošnou malovanou výdobou s motivy z Nového zákona. Například ve stropní klenbě naleznete konec příběhu Ježíše Krista od chvíle, kdy vjel do Jeruzaléma až po jeho nanebevstoupení. Jedinečné jsou i dřevěné malované lavice podél stěn, které se jako jedna z mála věcí v kapli dochovaly.

Kaple někdolikrát unikla zkáze. Poprvé, když v 19. století zachvátil hrad požár. Mohutné klenby ochránily kapli před plameny (a nebo za to snad může sv. Barbora, která je ochránkyní proti udeření bleskem - právě takhle ten požár totiž vznikl).

Podruhé, když hrad zůstal během většiny 20. století ponechán svému vlastnímu osudu. Byl spravován armádou, leč nevyužíván a neopravován. (Po roce 1989 hrozilo zřícení mnoha částí a to, že se podařilo vše dát "do pucu" je malý zázrak.) V kapli bylo smetiště. Vlhkost poničila cennou výzdobu, oltářní obraz (a mnoho dalšího) skončil jen sv. Barbora ví kde.

Na empoře

Kdo by čekal, že v takovém zapomenutém koutě (odkaz na mapu) naší země objeví něco tak úchvatného. A tak, moji milí, neváhejte! Grabštejn se otevře zase 1. dubna.

Silueta hradu patří neodmyslitelně do kraje na Trojmezí.

Krásný den, přátelé. Příjemný odpočinkový víkend.

Boží horský den

Výhoda toho, že člověk vyrazí sám je, že si může jet vlastním tempem a cestu libovolně zkracovat či prodlužovat podle toho, jak má zrovna náladu. A nevýhoda? Nemáte s kým sdílet to nadšení a tu krásu! Sice jsem si pochvalovala společně s nějakými náhodnými běžkaři, když jsme pili kultovní čajík na Knajpě, ale to jsou vždycky taková ta zdvořilostní "Jojo, dneska je opravdu nádherně, parádní lyžovačka!"

Tohle byly moje první letošní běžky. Měla jsem obavy, že jediné, co v Bedřichově najdu bude tající led smíchaný s tím, co stihlo nasněžit. Byla jsem připravená na to, že objedu stadion a pojedu zase domů. Ale! Objela jsem stadion, domazala ještě lyže, aby to trošku stoupalo a jala se tempem zběsilého zvířete dohánět důchodce. Moje technika je příšerná, jako kdyby se kymácel strom ve větru. :-D Důchodci oproti mě jeli ve spořádaném vzorném krom sum krok stylu. No, ale U Buku už jsem je předhonila a na Novou louku už jsem frčela zcela osamoceně. Ve všední den ráno jsou Jizerky bohapusté.

Až na Kristiánov jsem nepotkala živou duši. Krásný pocit! Slunce bylo nízko a pomalu lezlo nad vrcholky smrků. Pomalu se ukazovalo, že bude jeden z těch nádherných dnů, že budou krásné výhledy a že i sníh změkne, nebude tak umrzlý a pojede to dobře.

Těsně před Kristiánovem, bývalou sklářskou osadou, nebylo živáčka. Sníh se třpytil v ranním slunci a já se smála jako pominutá.

---

Jelo se opravdu báječně. Díky dědovi za jeho speciální vosk přesně na tenhle mokrý sníh! Nezdá se to, ale sluníčko to přeci jenom roztopilo. Nejhorší to začalo být na páteřní magistrále kolem Krásné Máří. Tam byla stopa už vyježděná, někde až na led.

Pamatuji, když výhled z cesty z Rozmení za Čihadla nebyl stíněn žádnými stromy. Smrčky byly maličké. Ale ještě dnes se tam najdou průzory, odkud je vidět až na Krkonoše.

Krásná Máří

Když jsem dojela k odbočce na vyhlídku Krásná Máří na severním okraji Jizerek, neváhala jsem ani minutu, sundala lyže a vrhla se do lesa ke skále. Tohle místo je jedno z nejoblíbenějších. Vidíte odtud celé Frýdlantsko a polskou část Jizerek, včetně Smrku, nejvyšší hory.

Dole pod horami bylo jaro. Bylo to vláštní. Stála jsem ve sněhu a zábly mě nohy. Dole by mi to asi nikdo nevěřil.

Teprve na Hřebínku jsem potkala víc lidí. Tady jsem ale už blízko Bedřichova a navíc bylo poledne, takže už byli na horách i ti, kteří si přispali. Přemýšlela jsem, zda pokračovat přes Olivetskou horu. Raději jsem tam ale nejela. Ještě v neděli tam byly kaluže plné vody. Podlehla jsem davu a jela ku Nové louce jako všichni. Na rozcestí jsem ale pocítila tíseň, která mě přepadla při představě, že za asi 3 km budu na autobusové zastávce. Otočila jsem lyže a pádila na Závory a odtud k přehradě na Černé Nise.

Přehrada byla zamrzlá a tichá. Na hrázi byla jen lidmi vyšlapaná stopa. Žádná rolba. Led na hladině musel být pevný, neboť na druhém konci přehrady po ní chodil člověk a pouštěl si draka.

A pak jsem se ubírala na Maliník, na malé sedlo nad Bedřichovem. Tady už byl sníh strašně mokrý, jela jsem tak na 5 cm šíleného sněhu, někde byl vidět i asfalt. Na Maliníku jsem zjistila, že mi ujel autobus a další jel téměř za hodinu. No, tak jsem udělala šílenou věc. Jela do Rudolfova. Cesta tam je víceméně jen pro pěší a stopa se tam protahuje málo kdy, hlavně, když je hodně sněhu. Když je totiž sněhu málo, je to hrůzostrašná stezka odvahy s drenážními žlábky, kameny, kořeny či tekoucí vodou. První dva kopečky jsem sjela, ani nevím jak jsem to vlastně přežila. Zbytek došla pěšky.

Cestou jsem potkala starší příjemnou paní, a tak jsme spolu jely autobusem. Ona to asi neví, ale byla krásnou třešničkou na tomhle sněhovém horském dortu. Moc se mi líbil její příběh:

"Já jsem vlastně na takové pracovní cestě." Smála se ta paní.

"Do Rudolfova jsem jela jednomu pánovi dát nějaké papíry. Neotvíral, a tak jsem mu to hodila do schránky. Přišlo mi ale strašně líto jet zpátky dolů do města, a tak jsem šla dál. Až na Závory, pak už tam byli lyžaři, a tak jsem šla zpátky, abych jim nepřekážela. A to vám povím, příště si na pracovní cesty beru i běžky! Tak krásně tam dneska bylo!"

Dneska jsem zjistila, že ten můj výlet čítal celých 28,33 km. Už vím, z čeho mě bolí celý člověk.

Ale i kdyby mě bolel ještě jednou tolik, bylo to úžasné.

Po stopách Šlápoty

V neděli jsem sebrala všechny (!) své sourozence (i tu lenivější polovinu) a vyrazili jsme na výlet. V sobotu, kdy se šel pochod Chrastavská šlápota oficiálně, lilo, a navíc jsem měla jiné plány. Bylo tedy pro všechny lepší jít trasu Šlápoty, ale až v neděli, kdy bylo "lepší počasí" (k tomu se ještě dostanu).

Chrastavská šplápota je tradiční pochod pro širokou veřejnost, který se koná vždy začátkem ledna za každého počasí. Na výběr je několik tratí, z čehož nejkratší je 7km a nejdelší 20km. S bráchou jsme protestovali jít jen sedmičku, protože "nejsme žádné bábovky a kvůli takovému prdu se nebudeme oblékat", a tak jsme zvolili strategii rozdělení se. Vyrazili jsme společně a obě sestry (méně zdatná část výpravy) se pak oddělily a vrátily se domů. A já s bráchou vyrazili na hřeben.

Trasa našeho výletu k vidění v odkazu. Krásných 20 km (i když se bráškovi z toho chození už protáčely panenky - ale došel, hrdina můj) http://www.mapy.cz/s/faTp

Když jsme vyšli, bylo doslova jaro. Žádné teplo, ale všude bláto, nikde sníh. Takové to jarní sychravo. Nad Panenskou Hůrkou jsme se ještě brouzdali v mokré trávě a brodili listím na dávno zapomenutém německém hřbitově místních starousedlíků, jejichž potomci jsou dnes kdesi na území Německa. Na hřbitov i Němce všichni zapomněli.

Pohled od starého panenskohůreckého hřbitova přes louku ku Chrastavě, na obzoru kopec Výhledy a okolní kopečky na česko-polské hranici.

Jen co se sestry odpojily z trasy a šly rovnou údolím dolů, začaly se dít věci. S bráchou jsme se začali škrábat přímo proti vrstevnici nahoru na hřeben. Tam začala fujavice, sněhová vánice. Z oblohy padaly miliardy sněhových vloček a všechny nám je vítr hnal přímo do obličeje. Sklonili jsme hlavy a šli dál. Co jiného taky? Donutilo nás to i zrychlit. Žízeň jsme odložili až do přístřešku na Buku republiky.

Sníh zůstával i ležet a pokryl zamrzlé kaluže. To teprve bylo - vůbec jsme nevěděli po čem šlapeme, bláto, listí, led, kameny, kořeny... všechno jedno. Vpřed.

Brácha toho začal mít plné zuby. Je mu 11 roků a přesto, že ujde víc kilometrů než kolik mu je a dělá hrdinu, stejně bylo vidět, že jestli nedostane teplé kakao z termosky, bude stávkovat. Ještě kousek! Tak jsme šli a šli a... došli na ono kýžené rozcestí s budkou pro turisty. Tam jsme rozdělali obě termosky, jednu s kakaem a jednu s čajem a dávali si do nosu. Jen škoda, že jsme neměli svačinu - tu odnesly sestry pryč. Zkrátka proviant nafasovala špatná osoba. :-(

Pak už cesta ubíhala veseleji. Sníh se sice pořád tetelil, ale jak jsme sestupovali níž a níž, vítr slábnul. Ještě i v Andělské hoře pod hradem Hamrštejnem však sněžení neustalo.

Na fotce je vidět tzv. transbordér, který zde postavili po povodních, kdy Nisa smetla mostek. Nastoupíte do něj a vlastníma rukama taháte za lano a dovezete se tak na druhý břeh. Tady jsme zkusili samospoušť. A docela nám to vyšlo.

Sněžení ustalo až v Chrastavě, kde se sníh změnil v déšť. Doma na nás čekala maminka s teplými čajíčky a jídlem. A nám bylo moc hezky...

Rozpité stromy na cestě mezi Andělskou horou a Chrastavou.

A příště prosluněné Jizerky s výhledem na Krkonoše a moje "pětadvacítka".

Popo výlet

Konečně jsem se dostala k fotkám ze Silvestra. Slavili jsme ho na hradě. Za 3 sezóny se stal z kolektivu brigádníků - průvodců kolektiv dobrých přátel. Samozřemě, někteří odpadli, byli odejiti, přišli a zase odešli, ale jádro zůstalo, jádro slavilo...

Odpoledne jsme šli na "Popo", tedy na kultovní místo všech školních výletů místních základek, na takový hrádecký Ještěd. Ano, troufám si říct, že Popova skála je pro Hrádečáky to samé, co pro Liberečany Ještěd. Velký rozdíl je však v tom, že to není tolik do kopce, takže nevadí, že tam nejede žádná lanovka. A taky je tam méně lidí a je to tam poněkud méně zcivilizované.

---

Popovu skálu (čili Popovku, což nám přišlo ještě stále moc dlouhé, a tak ji něžně nazýváme Popo) znám, už jsem tam byla. Jenže v létě. No a v zimě - posuďte sami. Ten sníh prostě dělá všechno krásnější, něžnější, kouzelnější.

První borci jsou na vrcholu!

Odměnou za naše snažení byl ohromující výhled...

...nebylo vidět totiž vůbec nic.

Avšak i tak to bylo báječné. Radovala jsem se z té sněhové nadílky jako blázen a fotila si všechno... zasněžené stromy, zasněžené kameny, zasněžené borůvčí, zasněženou uschlou trávu. A vše v ohromném strachu, že to byl vrcholný výkon loňské/letošní zimy. Důkaz:

Po příjezdu na hrad nám byla ukrutná zima. Nechápu, jak tyhle prastaré zdi mohl někdo někdy normálně vytopit. Já, vím, oni nebyli zhýčkaní...

Večer bylo pár velmi studených duchařských okamžiků... kdyby vás někdy napadlo se ptát, kolik je v takovém renesančním sídle v zimě stupňů v případě, že se netopí a venku mrzne, tak odpověď zní 2-3°C. Po deseti minutách jsem tu alternativní noční prohlídku vzdala...

Proč jsme se šli po tmě procházet do expozice? Pár lidí nebylo z hradní čeládky, a tak jsme jim šli hrdě ukázat, co jim dosud bylo skryto a někdo vymyslel, že se tam schováme, počkáme až ta prohlídka přijde, a pak jim tam asi zahrajeme nějakou šarádu (na to by nás užilo). Nicméně, prohlídka byla teprve v kapli (rozuměj na začátku) a my už byly polozmrzlí, a tak z toho nebylo nic.

Ve vstupní hale byl stromeček... takový vysloužilec adventních prohlídek.

O půlnoci jsme vítali nový rok na věži, zvonili na zvon Smíření všem lidem světa pro štěstí, připíjeli si, koukali jsme na rachejtle (a že byly vidět v té mlze :-D) a dávali si předsevzetí. V té sněhové euforii jsem se zařekla, že v lednu léta Páně 2016 si splním svůj běžkařský sen a pojedu Jizerskou Padesátku, kultovní závod mého rodného kraje.

Doufám, že jste vstoupili do roku 2015 s grácií a humorem. Přeji vám, ať splníte všechna předsevzetí, byť jsou sebebláznivější. :-)

PS. - Doslov o Padesátce

Zítra půjde v ČT přímý přenos z letošního ročníku, tak musím okouknout strategii! (I když myslím, že moje jediná strategie bude PŘEŽÍT A DORAZIT DO CÍLE :-D) Tréning jsem započala plaváním a dva dny za sebou strávila v bazénu, jsem mrtvá... (No to brzo!)

Volání o pomoc

Tak zkoušky pokořeny, dokonce mnohem lépe, než jsem čekala. Chtěla jsem Vám ukázat fotky ze silvestrovské "popo" vycházky, ale zjistila jsem, že se ještě všechny nachází ve foťáku, který s sebou teď nemám. Takže mám už zase vůči Vám dluh... chjo.

Ale i tak se začátek roku vážně vybarvil. Nechtělo se mi vůbec odjíždět na byt do Hradce, bylo mi doma tak strašně dobře... A z té pohody se mi sakra špatně odjíždělo. A tak je nasnadě, že se v Hradci muselo něco udát. Respektive ne něco, ale někdo. Moje spolubydlící.

Nastěhovala se k nám v září a opravdu je mi moc sympatická. Časem nám sdělila, že má jisté zdravotní problémy psychiatrického založení, a tak musíme prostě počítat s tím, že se může stát, že se bude chovat prostě "divně". (No, napadlo mě, že spousta lidí se chová divně pořád, a to jsou zdraví.)

Není to dlouho, kdy mi již v pokročilou hodinu volala. Nebylo to moc veselé. Ten hovor byl dlouhý a obsahoval snad všechny emoce, které jen člověk má. Tak jsme si slíbily, že už půjde na byt a uděláme si pohodu a bude to v pořádku. Jenže čas utíkal a spolubydlící nikde... nikde... nikde... Šla jsem spát. Probudila jsem se, byla ještě všude tma, bylo už dlouho po půlnoci. Její postel byla stále prázdná.

Bylo mi špatně. Do ráda jsem už pořádně neusnula, musela jsem přemítat, jestli je v pořádku. Proč sakra nepřišla... Naštěstí mi asi v půl déváté ráno došla smska, že je v pořádku. Moc se mi ulevilo.

A včera už mi zase bylo špatně. Spolubydlící si šla vyčistit zuby a byla tam nějak moc dlouho. Našli jsme ji ležet pod stolem. Byla jako hadrová panenka a nereagovala na nic, ani na volání, ani na štípání do ucha, ani na plácání po obličeji. Člověk si vybavuje všechny ty věci, které má udělat, když najde člověka v bezvědomí...

Na dispečinku 155 to zvedla paní, kterou jsem musela přemlouvat, aby k nám někoho poslala.

"Jste si jistá, že dýchá?"

"Ano."

"A jste si jistá, že nepila alkohol."

"Ano."

"A jste si jistá, že nereaguje?"

"Ano!"

Po x minutách, kdy jsem ji ujišťovala, že vážně nereaguje, teprve svolila, že k nám pošle posádku.

Sranda, vole, nějaká holka omdlela v kuchyni...

Uběhlo pár minut, spolubydlící se začala po celém těle klepat a posádka pořád nikde. Volám znova.

"Jak klepat?"

Grrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr! V duchu jsem byla už hodně sprostá... já vím, že o nic nemusí jít, ale jak mám já jako laik poznat, jestli se klepe ze zimy, nebo jestli se jí něco děje. Jediné, co jsem věděla, že se neklepe jako epileptik, ale prostě jako kdyby měla zimnici. Jak mám vědět, jak je to vážné, když ona je naprosto bezvládná a kdybych ji vyhodila z okna, tak o tom nebude vědět??

"Už k vám jedou..."

Po dalších třech minutách dojeli zdravotníci.

První, co řekli bylo, "že slečna trošku simuluje." Pak s překvapením konstatovali, že fakt nereaguje. (Aha!) A konečně pochopili, že si z nich nedělám srandu a začali ji měřit všechno možné.

Jednou v životě člověk potřebuje pomoc, a pak se týden léčí ze šoku, že se musí skoro plazit, aby mu ji poslali...

Tak Vám přeji, abyste nemuseli volat o pomoc a příště už veselejší "popo" výlet.