První jarní fotky ze zahrady

Jaro je tady, definitivně. Když jsem byla o víkendu v Jizerkách, potvrdila jsem si to. I tam sníh již mizí. A  tady u nás, dole pod kopečky je veselo. Barevně - všechno začalo kvést. 

Tu je pár fotek ze zahrady, snad již pevný důkaz jara.

Tragický příběh poutníka moderní poesií

Následující řádky obsahují názvy sbírek českých básníků, inspirují se i přímo v básních samotných.

---

Tak jsem tu, Rozpleť si vlasy, má krásná Terino. Moje oči musely vidět včerejší procházky ve tmě. S kým pak? Z cizího objetí rovnou do mé postele, Terino. Ó, ta Noc plná křídel. Netopýřích, temných jako kápě kuplířů kšeftujících s beznadějí.

Jsi moje Hodina mezi psem a vlkem, možná vlkodlakem. Krvelačná šelma se ze mě stává vždy, když ráno odcházíš se strachem, že nestihneš tramvaj. Když tvoje světlé vlasy nejsou učesány (ptáš se alespoň po sponce, aby Ti nepadaly do obličeje) a já se směju Tvému rozčilení a všem těm Dutým břehům, co Ti zas budou lát, že chodíš pozdě.

Země sudička, čtvrtá, ta zlá, která Tě zaklíná a nutí mě, abych se zavřel do Hradní věže a nešel Tě vysvobodit. Sedím pak pod klenutým stropem temného vězení a píšu toto, chybí tomu Text - appeal, ale co mohu dělat. Jsem jen ten, Kdo pije potmě víno, aby za světla nemusel pozřít vody. Nechtěl jsem být žárlivým básníkem, který posílá verše své oběti (ač jsem žárlil na každý závan větru, který Ti chtěl ukrást klobouk; ač jsem chtěl zlostí rozmačkat každý list, který se Ti zamotal do vlasů). Nechtěl jsem být Vodnář v blížencích a ryba na poušti....

Kam letí nebe, kam právě dnes tak pospíchá? Slyšíš, Terino, no tak, Rozpleť si vlasy. Dopijme pohár Až do konce lásky, než uvadme jako Šokovaná růže, která hrozila svými trny ve váze na nočním stolku. Včera večer, když jsem seděl u okna, jedl jsem Chléb s ocelí a vylámal jsem si zuby. Moje oči musely vidět... Pravda je jako Černý bílý ano ne. Milosrdná a drásající zároveň. S kým pak? S kým pak?

....

Spodní vody Zasutých zahrad, Terino, chápeš, vždyť ne já, to Ty jsi básník. Tak tedy sbohem, má Naděje s bukovými křídly. Však se nic nestalo, jen vyhořela babylónská věž a Král neviňátek Žil, nebyl. Miluji Tě, prostovlásko.

"Sbohem, ty skladateli Blbecké poezie!"

Krajina pod nebesy schoulená

Není nad pozorování svého okolí. Širšího okolí. Krajiny. Už několikrát jsem psala, že má rutinní jízda autobusem mi k tomu dává jedinečnou příležitost. A tentokrát mě zaujal přechod ze zimy do jara a zase zpátky.

Poletovaly si vločky jen tak vzduchem, křehké a nadýchané. Stráně pod lesem na Vysoké byly vybledlé, jen tak nesměle otvíraly oči a ptaly se po jaru.

A malebnost zdejší krajiny dostala pohádkovou zasněnost.

---

Bylo to harmonické - všechno dokonale ladilo. Seschlé louky se zbytky zčernalého sněhu, zelené smrky se svítajícím slunkem. A odpoledne už nebylo ani vločky. Všechny je pohltila země. Jen na rozum mi nejde, kam je schovala, vždyť je už tak promáčená, že připomíná dno vypuštěného rybníka.

Ptáci spustili svou ódu na jaro - to je křiku. Vylétly i poštolky z kostelní věže, maličko si protáhnou křídla.

Náhle začala nevídaná chumelenice, těžko uvěřit, ale během nepatrného okamžiku se obraz rozplynul a pouhá vzpomínka na to vše se zdála absurdní. Ozim vystrkující růžky splynula s loukou v jedno bílé, neposkvrněné moře a obzor se utopil v tíži šedých mračen. Ztěžklou oblohu neobrátil ke slunci ani vítr.

Zavládlo ticho, všechno opět usnulo, upadlo do teplých snů. Řeka nad jezem, která se už zbavila všech ledových ker, ale nepřestala zpívat svou bručivou píseň. Tok se už dávno zklidnil, všechen tající sníh z minulého týdne se už dávno pohupoval v mořských vlnách Baltského moře. Vlnky teď čeří jen kachny a volavka, ta opuštěná krasavice se strachem chodící po břehu, která splašeně vzlétá k obloze jen při sebemenším šustotu lidské chůze.

A jak tak stojím, klepu se zimou a přemýšlím o tom všem, mám najednou pocit, že všechny moje starosti jsou malicherné. S úlevou se tak řítím s kopce dolů na teplou polévku u rozehřátého krbu.