Za jeden večer, asi za dvě hodiny jsem měla tuhle útlou novelu předčtenou. Proč? Toto dílo je vysoce chytlavé. Začnete a nepřestanete. Zmítáte se v kolotoči představ, pocitů, reality a občas se vám to slije do jednoho celku.
Překvapí zpracování. A opět se tu pokusím stvořit nějaké zamyšlení nad touto opravdu originál ní četbou.
Asi budete znát klasický příběh o Krysaři, který přišel do města Hammeln a svou flétnou z něj vypudil všechny krysy. Radní města mu ale nezaplatili smluvenou odměnu, a tak Krysař odvede všechny děti z města.
Viktor Dyk po sobě zanechává příběh následující:
Do města Hammeln přichází Krysař. Vysoký, štíhlý s exotickou flétnou. Potkává Agnes, křehkou a krásnou dívku. Krysař se jí zalíbí, nic nedbá na to, že má milence, Dlouhého Kristiána, a že celé město považuje Krysaře za nutné zlo. Chvíli tu budou toho podivína trpět a budou bez krys. Netrvá dlouho a i Krysař se do Agnes zamiluje.
Ve městě žije spousta cnostných lidí, ale také rybář Jörgen - mentálně zaostalý. Vše mu dochází až druhý den. Všichni se mu smějí, a tak žije v osamění na břehu řeky.
Krysař je svobodným, putuje si volně jako pták. Zde v Hammeln však pociťuje cosi zvláštního. Na volná křídla navlékl kdosi pouta, jistota je pryč. Neklid je v jeho srdci. Miluje.
Nad městem Hammeln se tyčí hora Koppel. Lidé tam chodí na nedělní procházky. Na samém vrcholku je ale propast opředená legendou, že se jejími útrobami dostanete do Sedmihradska - země zaslíbené bez nářků a nouze.
Krysař se nemá k odchodu z města. Jednoho večera navštíví Agnes. Nalezne ji však v mdlobách. Křičí: " Zab mne! Zab mne! Nechci jeho dítě! Nechci je, nechci je!" Druhého dne Agnes zmizí, na horu Koppel šla, do země sedmihradské.
Krysař zlomený náhlým nebytím Agnes se rozhodne. Dříve se bál zadout na flétnu z plna hrdla, nyní se nebojí. Pěje a celé město ho následuje. Všichni. Průvod občanů stoupá po úbočí hory Koppel, konšelé i sluhové mizí v propasti. Ticho. Nad propastí stojí Krysař. Jeho flétna padá mu z rukou. Jeho flétna je jeho život. I na něj čeká země sedmihradská.
Jediný, kdo zůstal nezmámen, je Jörgen. Až druhého dne slyší flétnu a pudí ho to na Koppel. Cestou však zaslechne dětský pláč. Malé děvčátko pláče hlady. Jörgen vezme ji do náruče a pokračuje s ní k propasti. Na okraji se však zastaví a poslouchá pláč. Pláč nevinného dítěte, bezbranného tvorečka, je silnější. Jörgen opouští horu, aby našel ženu, která se o to nebožátko postará.
Malá ukázka, nejprve z úvodu knihy, poté jedna část prolínajících se představ a reality, poté závěr
Citace z knihy: DYK, Viktor: Krysař, Československý spisovatel, Praha 1958
kap. I.
"A vaše jméno?"
"Nejmenuji se; jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo, jsem krysař."
Muž, který takto mluvil, stál se vzpřímenou hlavou před vraty domu, v nichž se do soumraku bělala ženská postava. Hleděl na ni svýma temnýma, pátravýma očima.
....
kap. XIII.
Opodál jsou pastviny. Pasou na nich krávy. Jak krysař míjí, pozvednou své hlavy a zabučí klidně a nasyceně. A krysař domnívá se, že rozumí řeči zvířat.
...
Slavné bylo zamyšlení krysařovo; jako by časy a prostory v něm hovořily.
-- Jsem minulost, pravil hlas
-- Jsem budoucnost, odpovídal jiný.
-- Jsem krásná, mluvila minulost.
-- Budu krásnější, slibovala budoucnost.
-- Měla jsem vše: úsměvy, slzy, sen i procitnutí, děla minulost.
-- Budu míti vše: úsměvy, slzy, sen i procitnutí, řekla budoucnost.
Mezi hovorem minulosti a budoucnosti, jaká to přítomnost!
kap. XXVI.
Propast otvírala se před ním. V její hloubi je cesta. Z ní zněly hlasy, lákavé a svůdné:
"Co chceš, ó rybáři, v Hammeln a v celé své zemi? Tvá touha je marná, tvá láska je marná, marný je tvůj sen!
Co zmůže tvá práce, co zmůže tvé rozpětí, co zmůže tvá smrt? Lovíš v řece; jak je bídná tvá kořist, rybáři!"
....
Pláč dítěte dojal posledního muže z Hammeln; pláč nemluvněte překonal jeho touhu.
Kynul bezmocně rukou na pozdrav někomu, kdo na vždy odchází. Rozloučil se s propastí.
Potom odešel hledat ženu, která by dala napít dítěti.
A zamyšlení, vstřebávání dojmů a jiné
Ačkoli je toto dílo napsáno v roce 1911, směle bych ho označila za novoromantické. Minimálně krysař takový je: přijde odnikud, tulák s žádnou minulostí, lidé jím opovrhují. Miluje, avšak nešťastně, končí tragicky. Romantický hrdina jako vystřižený z učebnice.
Kromě ústřední postavy mě ještě zaujala jedna věc. V jedné kapitole, tuším šestnácté, vystupuje ďábel a pochybný kouzelník, který podléhá vlastním iluzím o tom, že umí kouzlit. Všechna jeho kouzla jsou jen jeho autosugescí. Nechápala jsem, proč tam tato kapitola je, nešel mi do hlavy ten podivní exkurz k nadpřirozeným bytostem. Tak jsem zapátrala v učebnici literatury - a tu jsem to pochopila. Kouzelník Faustus je protipólem krysařovým. Musí být přeci v knize zachována rovnováha. A navíc, Faustus je obrazem zašlých časů a jejich odsouzením.
Hluboké ponoření do citů. To přesně jsem pocítila u četby. Všechno v knize je podivné, zahalené tajemstvím, nakousnuté jen na půl. Je tu dost prostoru pro fantazii, to se mi líbí. A účinek tohoto opojného drinku je umocněn opakováním. Opakují se zde místa, lidé, obrazy, občas celé věty. Spousta imaginace. Spousta mystiky. Úžasné.
Zkuste to taky.
