Od oběda do usínání se nic neděje. Nic. Klukům dorazily slečny, a tak jezdí na koupaliště s nimi, na nás obyčejné smrtelníky nezbývá v autě místo a nikdo nechce jít pěšky (vážně to není daleko, asi 3 a půl km). Koukám na YouTube na různé pořady, většinou jsou tam dostupné takové ty "pro nenáročné" čili realityšou o jídle, zpívání, o čemkoli. Už mám hrůzu z toho, že nejím pravidelně po 3 hodinách, že nevím, jaké složení má oběd od paní Anny a že zpívat můžu - jak říká mamka - jen v sebeobraně.
17.8.
Dnes jsem se stala meřičem dne a dostala na starost totálku. Naštěstí jsem už měla tu čest a nebyla jsem úplně mimo mísu. Kromě toho ale ten, kdo měří píše i deník práce. "Pani Vera, napiszemy dzennik, tak?" Začala jsem se smát, protože polsky psát je kámen úrazu (ani to, jak se píše "deník" nevím a odhadla jsem to). Učitel začal diktovat a já si připadala jako nezbedný žáček na základní škole, kterého pan učitel učí trpělivě psát písmena. Hotovo. Myslím, že to večer tajně přepíšou, aby později nedošlo k podezření, že na výzkumu byl mimozemšťan z jiné planety, který svou přítomnost maskoval google překladačem. A mě ze slušnosti pochválí.
18.8.
Můj krásný objekt není objektem. Je to patrně postarší kořenový systém. Děda mi napsal, že je "to profesní smůla", já říkám, že je to profesionální smůla. Ve vedlejším čtverci našli úlomky jantaru, kousky červeného barviva, kůstku... a v mém nic. Jako obvykle si prostě neumím vybrat, kde kopat. Nepomáhají pečlivě srovnané profily, vzorně začištěné povrchy, obezřetně vedené poznámky...
19.8.
Na lokalitě nás přepadli turisti. Byli zklamaní a v očích se jim odrážel pocit absolutního zmatení. "To jste tu nenašli nic velkého? Jen takové kousíčky?"
To je pro mne právě ten největší zázrak! Z takových "kousíčků" se pak složí celý dávno mrtvý svět. Co v něm rostlo a žilo, co se v něm dělo a jak skončil. Naivní cucák, říkáte si. Ale copak by se člověk mohl dobrovolně válet v bahně a písku, zvedat plné kbelíky hliny a ničit si oči u mikroskopu a záda u počítače, kdyby neměl ideály?
Takže, milí turisté, archeologii sice dělají slavnou velké nálezy, ale v drsné realitě je to o těch střípcích do často velmi neúplné mozaiky.
A mimochodem, co si pod tím velkým představujete?
20.8.
Kamarád z Olomouce se chlubil, že vykopal pozlacený skleněný pohár... Napsala jsem mu, že kopu a dokumentuju jednu myší díru za druhou.
Pracuji s učitelem v jednom výkopu, dnes jsme si celý den navzájem kradli škrabky. Jak tak člověk tápe rukou mimo zorné pole, vezme prostě to, co tam leží. A vždycky to leželo přesně tak, že jsme si vzali špatné nástroje. "Czerwona, zawsze czerwona, pani Vero!" Byla z toho docela legrace. "Zielona, pane doktorze, zielona!" A tak den utíkal v tom naoko se hádání o nástroje rychle.
No a dál to aktuálně nepokračuje. Špatné zprávy vás vždycky dohoní, i na stovky kilometrů. Mám hlavu plnou k prasknutí a ještě jsem nenašla způsob, jak to vstřebat. Ventilace brekem je možná jen v noci pod peřinou... Nějak mi teď zápisky psát nejdou.
Kolegům jsem se odcizila ještě víc, neboť na ty jejich kraviny, nemám náladu. V sobotu byli na velké vesnické venkovní párty u draka (kdosi tu postavil bludný gril ve tvaru draka, když v něm zatopíte, tak se mu dokonce kouří z tlamy). Nešla jsem s nimi, protože když piju, mám splín a řeším všechny své tajné starosti, a to jsem nechtěla. A nepít na polské vesnické párty pod širým nebem? Nemožné!
Tak se zatím mějte, k praxi se vrátím ještě s fotkami, takže o nic nepřijdete.
Moje prosba:
Držte palce všem smutným osobám světa, určitě si zaslouží být zase veselé a plné zivota!
