Diamant

Byly jarní prázdniny. Počasí moc nenahrávalo zimním sportům (i když na horách pár centimentrů sněhu ještě připadlo), a tak jsme školou povinné i ty trošku starší puberťáky zabavovali deskovými hrami. Brácha je posedlý Bangem, dostal k narozeninám všechna rozšíření, ale abychom ta herní odpoledne trochu osvěžili, půjčili jsme si zase něco na ozkoušení. Vybírali jsme z méně náročných a svižných her, které ale byly provedením pro puberťáky dostatečně atraktivní. Volba nakonec padla na hru Diamant.

Skupina lovců pokladů se vydala do temného pralesa v naději, že narazí na něco opravdu cenného. A opravdu, po nějaké době našli vchod do podzemních tunelů jeskyně Tacora, které lákaly k probádání. Kdo ví, co za poklady se v nich může skrývat. U vchodu do podzemí si udělali tábor a den co den vyráželi na objevné výpravy do hlubin země...

Hra nás zaujala především svým povedeným zpracováním. Místo klasických figurek alá Člověče, nezlob se obsahuje dřevěné postavičky dobrodruhů. Získané drahokamy (které nejsou nahrazeny nějakými žetony, ale opravdu mají podobu diamantů) si jednotliví hráči ukládají do truhlice zvolené barvy.

Hra je určena pro 3 až 8 hráčů. Větší kolektiv si tak může zahrát dohromady, to bylo při našem výběru také důležité, neboť se u nás těch dětí sešlo více, a chtěli jsme hrát všichni spolu. Spodní věková hranice je výrobcem uváděna 8 let (dle mého to odpovídá - u nás hrály děti už 10+ a přišlo jim to "lehký"). A časová náročnost jedné hry je kolem 30 minut.

Diamanty, relikvie a pasti

Hra stojí na jednoduchém principu. Po vstupu do podzemní chodby se postupně odhaluje, co dobrodruhy čeká. Mohou získat diamanty, cenné relikvie, ale mohou se také setkat s různými nástrahami. Před každým dalším kolem se hráč rozhoduje, zda podstoupí riziko a půjde dál, nebo či dá přednost jistotě a se získanými diamanty se vrátí do tábora. O výhře či prohře rozhoduje ochota riskovat, a paní Štěstěna. Pokud při vás nestojí, a vy padnete do léčky, přicházíte o všechny získané diamanty a vracíte se do tábora s prázdnou.

Rada pro vás:

Opravdu dobře zamíchejte karty. Stalo se nám během několika prvních her, že se pořád dokola

opakoval jeden typ karet (asi neumíme míchat?) a hra pak postrádala spád.

Pět kol a dost

Jedna hra se hraje na pět kol. Právě tolik je vchodů do jeskyně Tacora. Zatímco se nám v pěti hráčích nepodařilo vyčerpat všechny karty, podařilo se nám vybrat všechny diamanty, a nastal problém, jak výhru dál počítat. Hodila se tužka a papír, zbytek jsme si zapsali.

Komentář puberťáků

Samozřejmě, že děcka nenechala na hře nit suchou. Jako první z nevýhod vidí to, že se "nedá ve hře škodit". Tedy, že neexistuje nějaký nástroj, kterým by bylo možné druhé oloupit, vyřadit je na kolo ze hry atd. Hra by pak byla mnohem méně o náhodě. Na druhou stranu by pak byla o něco náročnější a vyžadovala by větší nároky na vytvoření vlastní taktiky.

A druhé, co nám chybělo (a souvisí to s prvním bodem), bylo to, že jednotlivé postavy dobrodruhů sice mají svá jména, ale už nemají žádné dané schopnosti, které by mohly ovlivňovat průběh hry.

Závěrem

Pokud hledáte něco nenáročného, jak na pochopení, tak časově, bude Diamant dobrou volbou. Do hry se může zapojit celá (i velká) rodina, především děti z ní budou mít radost - plnění vlastní truhličky diamanty je super nápad a v každém probudí touhu po riskování v duchu hesla "Risk je zisk!" Pro pubertální členy hracího gangu už ale svým průběhem ztrácí atraktivitu. Alespoň naši puberťáci nutně potřebují trochu víc akce.

Zelený balkón část první

Jako dítě jsem měla takovou mírotvornou myšlenku, a sice, že by vedení města mělo všem rozdat truhlíky se zeminou a všichni by pak pěstovali krásné převislé muškáty. Město by pak bylo barevné a veselé, a veselí by byli i lidé. Od malička mám kladný vztah k rostlinám všeho druhu. Měla jsem v pokoji své vlastní rostlinky, starala jsem se o ně a dávala jim jména. Skoro jako panenky. Dokonce jsem si s nimi i povídala. U domu, kde jsme bydleli, bývala i malá zahrada. V centru města to bylo něco úžasného. Měla jsem tam i vlastní malý záhonek. Jednoho dne se však majitel domu rozhodl, že zahradu promění v asfaltové parkoviště. Tenkrát jsem to oplakala. Dost možná bych to oplakala i dnes.

Z nostalgických a výchovných důvodů jsem se rozhodla, že letos si trošku oživíme balkón. Důvody nostalgické jsem již popsala v úvodu, no a ty výchovné... opravdu bych nechtěla, aby si můj syn myslel, že jídlo roste v supermarketu. A opravdu bych chtěla, aby mu přišlo přirozené, jak to v přírodě funguje. Jedině tak totiž může mít přírodu rád, když ví, jak funguje.

Naše malé batole začíná být chytré jako rádio a všechno kolem sebe potřebuje poznat. Detailně. Když jsem nedávno pekla chleba, uždibovalo kousky (děsně mu to chutnalo) a když jsem bochník zavřela do trouby, nastal řev raněného tygra. V překladu by to mohlo zní asi takhle: "Mááááámíííííí! Proč jsi mi to sebrala? Proč jsi to zavřela do tý trouby? A kdy to konečně vyndáš a kdy to budu moct sníst. Mááááámíííí!" Takže jsme si sedli před troubu, koukali na pomalu vzdouvající se chleba a čekali, až se upeče. Naštěstí ho za chvilku začal trápit nějaký nový problém, a tak odběhl něco kutit do pokoje. Ufff... chleba se bude péct dlouho, jsem ráda, že ten čas nemusím trávit čučením do trouby.

Takže myšlenkově bych to měla zvládnuté, motivaci taky mám, a teď ta PRAKTICKÁ STRÁNKA VĚCI...

Vymyslet co budeme na balkóně pěstovat nebylo tak těžké. Máme jediný požadavek: musí se to dát sníst. Ačkoli se mi líbí záplava barevných květin, mnohem raději mám, když jsou věci krásné také praktické. Takže jsem se rozhodla, že balkon oživíme hráškem (bude krásně fialově kvést) a malými rajčátky. Ráda bych přidala ještě nějaké jahody. A to by asi stačilo. Balkónek není nafukovací a já se nechci přecenit.

Takže ZELENÝ BALKÓN - ÚKOL NA MĚSÍC BŘEZEN: Vysét semínka rajčat a hrachu.

Rozhodla jsem se zkusit to od semínka. Vesměs se všichni shodují, že je to lepší, že jsou rostlinky zvyklé na jedno prostředí, nejsou vystaveny stresu z přesunu a změny. A taky vím, co a jak si zasadím. Ve výběru semínek jsem měla jasno, už delší čas sleduji počin s názvem Permasemínka a velmi mě nadchnul. Tak jsem se rozhodla jejich produkci ozkoušet a zároveň je tím podpořit. No, uvidíme.

Začetla jsem se také do knihy Kompletní návod k vytvoření EKOZAHRADY a rodového statku o permakulturním zahradničení, kde je i kapitola o balkónech a terasách (knihu napsal pan Svoboda, jeho web naleznete zde: http://www.ekozahrady.com). To jsem (ne)měla dělat. Došlo mi, že to fakt není jen tak. Že v mém plánu chybí bambilion věcí, a ta zcela zásadní je VODA. Příčí se mi zalévat pitnou vodou z kohoutku (která by navíc měla nějakou dobu stát, takže je nutné ji mít připravenou dopředu). V létě na balkóně také bydlí malý bazének, vloni jsem vodu vylévala, což mi rvalo srdce, protože byla vlastně čistá, takže letos poslouží nejen batoleti, ale i rostlinám. Nicméně to je taková nárazovka a chce to mít vymyšleno, jak budu zalévat. Takže úkol by měl znít asi spíš takto: Vyřešit svod dešťové vody do nějaké nádoby. Už vím, o čem bude pokračování o našem pěstitelském balkónovém pokusu...

Pěstitelství zdar!

Zámky šíleného krále Ludvíka

Ludvík II. Bavorský z rodu Wittelsbachů se víc než politice věnoval umění. Byl velmi štědrým mecenášem skladatele Richarda Wagnera a milovníkem architektury. Většinu svého mění utopil ve stavbě pohádkových zámků Neuschwanstein, Linderhof a Herrenchiemsee, a to jsou jen ty nejznámější. Žil si vysoko nad poměry své vlastní země, a tak není divu, že se stal trnem v oku svých ministrů. Pro své podivínství a uzavřenost byl už za života považován za podivína a poté, co nařídil prodat Bavorsko a koupit novou zemi na novém kontinentu, dosáhli odpůrci toho, že byl zbaven svéprávnosti a zbaven bavorského trůnu. Krátce poté zemřel za záhadných okolostí... spáchal snad sebevraždu? Nebo ho někdo zbavil života? Či to byla jen nešťastná náhoda? (wiki)

Příběhem tohoto pozoruhodného muže se inspirovali i autoři hry Zámky šíleného krále Ludvíka. To nás nadchlo a rozhodli jsme se ji vyzkoušet. Tak jdeme na to!

Příprava hry

První, co mě zaujalo, bylo velké množství komponentů - kartiček, žetonů, mincí atd. a velikost herního plánu. Skládá se z několika částí a na fotce výše můžete vidět, že malý jídelní stůl je skoro nedostatečný. Doporučuji tedy vymezit si dost místa, neboť samotný zámek stavíte mimo herní plán a nikdy nevíte, jak moc se vám stavební mánie vymkne z rukou. :-)

Rada pro vás:

Při hře ve třech jsme se na malý jídelní stůl opravdu nevešli, takže jsme ho pro hru ve čtyřech rozložili, ale stejně se nám stalo, že jsme do sebe při stavbě zámku "narazili". Nejlepší je hrát na zemi.

Samotná příprava hry zabere nějaký ten čas. Zvlášť ve chvíli, kdy hru - jako my - hrajete poprvé. Chvíli trvá seznámit se s tím, co jednotlivé karty znamenají, jak se používají a jak je připravit ke hře. Příprava hry se liší podle počtu hráčů.

Výrobce hru doporučuje všem od 12 let věku. Hrát ji může člověk sám, a nebo až ve 4 lidech. Ta věková hranice mi hodně vrtala hlavou, protože hra opravdu není složitá. Poté, co jsem ji ale hrála už potřetí a stále mi dělalo potíže správně si započítat všechny body, které jsem během jednoho kola získala, jsem pochopila, že právě systém bodování je to, co určuje věkovou hranici. My jsme hráli s 16 letými puberťáky a ti to zvládli bez problémů. :-)

Pravidla a bodování

Pravidla hry jsou jednoduchá a v každém tahu se rutinně opakují určité postupy. To, co hře ale dává spád a pointu, je několikastupňový systém bodování.

Stavba místností zámku má svá pravidla a své bodové ohodnocení. Jak se komu daří, je možné sledovat díky barevným žetonům a bodovací tabulce, která je součástí herního plánu. Výsledek je ale ovlivněn i tím, jak zámek obstojí před králem. Každou hru se totiž mění požadavky krále. Do závěrečného bodování se tak promítá nejen to, jak se hráči dařilo během hry kombinovat místnosti, ale také královské odměny a karty úkolů. Vyhrát tak vůbec nemusí ten, kterému se nejvíc dařilo během hry. Jsem toho živým důkazem!

Náhoda, taktita, realita

Kromě toho, že si stavbu svého zámku můžete naplánovat strategicky tak, aby vám to přineslo co nejvíc bodů a využili jste co nejvíc karet úkolů, pořád je tu něco, co prostě neodhadnete. Náhoda. Jednotlivé stavební prvky jsou k dispozici náhodně na základě odkrývání zamíchaných karet. A některé místnosti se vám budou hodit míň, některé víc. A některé vůbec. Taková je hra.

Hráči se pravidelně střídají v roli Mistra stavitele, který má několik pravomocí, jak zasáhnout do hry ve svůj prospěch. Během hry si hráči "vidí do karet", jedinými utajenými prvky jsou karty úkolů. Množství peněz, rozložení místností, královské odměny... to vše je veřejné a je možné soupeřovu situaci využít pro sebe.

Rada pro vás:

Naplánovat si pár tahů dopředu a taktizovat se vyplácí vždy. Stejně jako sledovat děj na stavbě protihráčů.

Když chcete stavět luxusní a šílené zámky, musíte mít dostatek prostředků. I hra počítá s tím, že všechno něco stojí, a tak je váš úspěch založen také na hospodaření s penězi. Třeba nakupovat ve slevách může být docela fajn způsob, jak na tom svém zámku trochu ušetřit.

Zámky šílené a zábavné

Napadlo vás někdy, co vše se může ukrývat za zámeckými zdmi? Pokud jste se nad tím někdy zamýšleli, možná jste se bavili představou, jaké by to bylo, kdybyste na zámku potkali třeba vláčkovnu, kuželnu, bezednou propast, Venušinu jeskyni, nebeskou komnatu, komnatu rozjímání nebo pěstírnu žampionů. Ano, to vše můžete na svém zámku vybudovat. A bude to zábavné.

Na Zámcích je skvělé, že je každá hra jiná a přesto, že časově patří k těm delším (kolem 90 minut), stavba vás pohltí. Jednu hru dohrajete a chcete hned začít další, neboť jste ještě nestihli použít tu velkou místnost plnou poliček na boty. A co teprve, když vám protihráč "vyfouknul" fialový salónek před nosem? No, v příští hře bude můj!

100% doporučujeme vyzkoušet

Psí podobenství

Že jsme národ pejskařů, to je známá věc. Nikdy jsem psa neměla, a v blízké době ani neplánuji jeho pořízení, ačkoli jsme jako děti po psovi toužily. Naštěstí naši moudří rodičové se nenechali zvyklat, a tak zůstalo u kočky a několika generací křečků.

Poslední dobou si pejskařů ze sousedství velmi všímám. Není to ani tak můj úmysl, spíš se zvláštním způsobem kříží naše cesty. Oni i já totiž chodíme venčit. Oni i já používáme stejné povely. Oni i já trpíme samomluvou zdánlivě směřující k venčenému tvorovi.

Tak například zcela pravidelně na vycházce s naším batoletem potkávám starší paní, jež má na vodítku postaršího psa zvláštního vzhledu. A tento pes se pokaždé, když potká jiného psa děsně rozzuří. Smýká sebou na vodítku tak, že riskuje udušení a zuřivě štěká. Panička mu trpělivě stále dokola vysvětluje: "Když budeš takhle zlobit, nepůjdeme za paní Alenkou." "No tak, to se nedělá, přestaň už vyvádět." A když to nepomáhá, přijde na řadu zoufalé: "Ticho!" a "Přestaň!". Pak se pes zcela vyčerpá a chrčivě jde poslušně dál.

Přesně v tomto okamžiku se mi vybaví poslední dobou přibývající vzteklé batolecí scény. Nejdřív trpělivé vysvětlování, poté pokus o úplatek a nakonec už jen rezignace. Troufám si však říct, že oproti paničce toho prazvláštně chlupatého stvoření mám jednu velkou výhodu. Moje batole z toho (doufám) ještě vyroste.

Náš dům také obchází starý pán s velkým labradorem. Je to Pes s velkým P. Někdy mám pocit, že on je páníčkem svého páníčka. Shrbený, pomalu jdoucí pán neustále promlouvá ke svému Psovi a jeho Pes ho neustále ignoruje. "Beníku, dnes musíme zajít zalít petunky." Psa petunky vůbec nezajímají. Vlastně to vypadá, že ho nezajímá vůbec nic. Jen odpadky u popelnic.

Asi takhle nějak vypadají i naše procházky. "Co dneska budeme vařit?" A ihned si zase odpovím. "Tak třeba špagety, to máš rád." A místo odpovědi se venčené dítě začne hrabat v zemi a obracet tam podivné poklady.

Potkáváme i velmi seriózně vypadajícího pána ve středních letech. Elegantní černý kabát, tmavé kalhoty, polobotky, károvaná šála. V ruce vodítko. A neviditelný pes jménem (asi) Hajzlík smradlavej. Tento psík nám byl dlouho velkou záhadou, neboť jsme vždy potkávali jen zmateně pokřikujícího páníčka. "K noze, ty zmetku!" "Slyšíš?" "Ty hajzlíku smradlavej, pojď sem, hned! Slyšíš mě?" Spásou v této situaci je náš syn. On totiž vidí i kosa na stromě na vzdálenost, kde mi jen matně tušíme, že by tam ten strom mohl být. A tak se vždy ozve: "Haf! Tam!" Ještě nikdy mu ale pán za nalezení psa nepoděkoval.

Ostatně i mně se občas stane, že při venčení ztratím batole z dohledu. Mám však oproti všem páníčkům tu výhodu, že své batolátko najdu za nejbližším stromem, nebo v nejbližším křoví, neboť si mě velmi pečlivě hlídá. Když se tak někde zapovídám a najedou dítě nevidím už ani svým vysoce vyvinutým periferním viděním, vždy jen lakonicky konstatuji, že nemám dítě. A aby okolí bylo jasné, že se ho nechci zbavit, tak zpravidla ještě přidám zvolání: "Ňuni, kde jsi? Pojď za mnou!" A Ňuni se vyvalí odněkud s hláškou typu: "Máma. Ee-ee." Nechci nikdy vědět, jaké přesně ee-ee, bylo právě na pořadu dne.

A tak se mi zdá, že svět páníčků a rodičů malých dětí je prazvláštně propojen. Alespoň co se vycházek týče.

Přejeme vám krásné zážitky s vašimi psími i dětskými přáteli.