Podzim je období stromů. Javory byly během mého dětství na podzim vždycky mí velcí favorité. V naší ulici byl takový jeden dosti velký javor, a když mu koneně začaly padat žluté a červené listy, to bylo radosti! Později jsem zase milovala tu zákeřnou kombinaci stříbřitě šedých kmenů a ohnivě rezavých listů buku. Pak mě uchvátil bezlistý jeřáb obsypaný spoustou červených kuliček. Teď naposledy jsem si oblíbila modříny a jejich malé šišky se žlutými jehličkami.
A šla jsem v začínajícím podzimu do knihovny, kde první zastávkou (již ze zvyku) je box s vyřazenými knížkami, které si čtenář může odnést domů. Našla jsem jednu opravdu starou vazbu, posléze jsem zjistila, že je to kniha z roku 1940!
Byl to román stromu od Jana Vrby. Byla to kniha s názvem Borovice.
Určitě to není kniha, kterou bych chtěla číst znovu. Celá je totiž o tom, jak klíčí semeno, roste borovice, jak borovici napadli škůdci, jak lesníci prořezávali les... Co bylo ale kouzelné, byla zima. Borovice vždycky usnula a zdály se jí sny - o pravěkých lidech, o rusé ženě, o kosmatém tvorovi. A samotná myšlenka napsat asi 200 stránkovou knihu o stromu, o jeho životě, nesnázích, radostech a přáních, je úctyhodná.
Dovolila jsem si z knížky vypsat několik myšlenek, které mě zaujaly, a pro které to stálo za to číst.
Myšlenka první ze strany deváté:
"Každý se jistě ve svém životě několikrát zastavil, anebo se musel zastaviti před stromem. Je v celku lhostejno, jaký to byl strom, který si toho zastavení vynutil i jaká byla jeho příčina. Někdo tak učinil před rozkvetlou jabloní, aby mohl aspoň na chvíli zapomenouti na trudy i svízele života a upadnouti u vytržení nad růžovým oblakem květů, spočívajícím na tmavém a pokřiveném kmenu. Jiný zase se zastavil v lidsky smyslném rozkochání před bělostnou panenskou břízou, když jí vítr odhaloval s těla závojem spuštěné zelené vlasy a obnažoval její stříbrnou nahotu. A jiný se zase rád zastavuje před stromy na podzim, když s nich padá k zemi posledí rudá a zlatá nádhera, aby mohl před nimi meditovati o marnosti a pomíjejícnosti všeho na tomto světě..."
A kdy se rádi před stromy zastavujete vy?
Myšlenka druhá ze strany desáté:
"A holý, o všecko své ovoce oloupený strom, který rozpřahoval své tmavé, křivolaké větve do mrazivého vzduchu pozdního podzimku, byl jako mudřec, zahloubaný v propastné snění nad záhadou svého bytí, a proto netečný k celému okolí..."
Přijde mi, že spousta stromů vyzařuje filozofický klid. Až je člověk někdy nakažen a nucen také přemýšlet o sobě a svém bytí.
Myšlenka třetí ze strany jedenácté, navazující na myšlenku předchozí:
"To mne dráždilo - tato uzavřenost a soběstačnost, které si vynucovaly neustále pevnějšího přesvědčení, že každý strom je sám pro sebe celým světem, že skrývá v sobě a snad i žárlivě střeží tajemství pravého štěstí. Tedy věc, po které člověk od té chvíle, kdy se po prvé napřímil a zvedl hlavu ke hvězdám, marně sní a touží. (...) Lidé jsou však tvorové, jejichž nejvýznačnějším znakem jest stádnost. A tato vlastnost má podstatný vliv i na způsob myšlení. Nejsem ani já prost této vlastnosti, která způsobuje, že často otevřeýma očima bloudím přírodou a nevidím - a otevřenýma ušima neslyším."
Milý pane Vrbo, kdybyste jen věděl, kolik lidí dneska chodí přírodou a očima nevidí, ušima neslyší...
Myšlenka čtvrtá ze strany dvanácté:
"Díval jsem se na strom jako na jedince - jako na individuum. A to právě byla ta největší chyba, která mi bránila přiblížiti se ke stromu tak důvěrně, abych mohl pochopiti ohromnou propast, kterou rozškvířila příroda mezi stromem a člověkem, ale také mezi ním a každým živočichem, ať již je to pták, zvíře, plaz anebo hmyz."
Toto mi připomnělo, že jsme kdysi měli na gymplu psát práci na téma Jsme si podobní - jsme stejní. Tenkrát jsem psala o stromech a lidech...
Myšlenka pátá ze strany třinácté:
"Je to něco nejen nemožného, nýbrž uskutečněného na této zemi, kde každý strom u lidských cest je naplněním nejskvělejšího z lidských snů - každý strom, kterého můžete vztáhnutím ruky dosáhnouti, ale který přes to stojí za ohromnou propastí - skoro již na onom břehu, který - Bůh ví - bude-li kdy člověkem dosažen."
Ta čeština z roku 1940 hladí po duši...
Myšlenka šestá ze strany čtyřicáté třetí:
"A živá borovice poznávala jasně, že nelze na světě pohrdati ani jediným travným stéblem, že i nejnepatrnější tvor může pomoci v nejhorší chvíli víc, než možno tušiti."
Myšlenka sedmá ze strany šedesáté:
"V tom je jistě krásný a obdivuhodný les, že všechno, co je v něm zdravé, silné a života schopné, neustále touží po nových a nových výškách a širším obzoru."
Myšlenka osmá ze strany šedesáté šesté:
"(...), ale borovice již byla s dostatek poučena, že z malých příčin obyčejně vyrůstají veliké následky (...)"
A toho nutno pamatovat neustále.
Myšlenka devátá ze strany sto třicáté páté:
"Potom vyšel měsíc, a s jeho stoupáním do výše rostlo i sychravé noční chladno. Ale přes to přese všecko se neozvalo v houštině ani špetnutí. Ticho tu bylo hluboké, až dráždivě hluboké, - mnohem hlubší, než kdy jindy. Čas zvolna vzrůstal do půlnoci..."
O takových nocích přechází člověku mráz po zádech a ne a ne usnout...
Myšlenka desátá ze strany sto padesáté šesté, o nepochopitelnosti archeologie:
"Ne proto, že její vidění bylo potvrzeno, nýbrž proto, že nedovedla pochopiti, proč lidé vyhrabávají ze země, co do ní jednou zahrabali. A skoro k smíchu jí bylo, když se potom od koncového výhonu, který byl neustále na stráži, podrobně dovídala, že ti lidé pod mlázím každý nalezený střípek a každou kostičku pozorně a opatrně zabalují a ukládají do důkladných beden, jako by to byly bůhví jaké poklady..."
Tenhle úryvek souvisí s geniální myšlenkou, že paměť stromů zasahuje daleko do minulosti třed jejich vlastní současnost, a tak, když borovice jednou usnula, zdálo se jí o tom, jak lidé vypravili bohatý pohřeb a mrtvého uložili do mohyly.
Myšlenka jedenáctá ze strany dvě stě čtyřicáté osmé:
"Je pak pláč vysokého lesa čímsi tak hrůzně nezvyklým, že dovede otřast i srdcem statečného muže. Je to, jako by se v temnotách probudilo nespočetné množství hlasů, z nichž každý je kvílivě bědující a naříkavý - ale všechny rostou z jediného základního, tak dunivého jako nejhlubší tón velkých kostelních varhan, který dovede drnčivě roztřásti malovaná okna i pevnou klenbu chrámové lodi. (...) V tomto úpění slyšíte drsné vzkřeky vran, houkání divokých holubů, naříkavé hvízdání kání, houkání výrů i zajíkání sýčků, slyšíte skolení lišek, troubení jelenů i lekání srnců. Všecko to slyšíte zcela jasně a určitě, a přece víte, že všechno živé stvoření, které je v lese, se choulí v krytech a je tak ohromeno hrůzou, že se neosmělí ani pípnouti."
Dechberoucí popis zvuku vichřice v lese...
Myšlenka dvanáctá ze strany dvě stě sedmdesáté třetí, myšlenka závěrečná:
"V přírodě vidí lidé obyčejně jenom samé zdraví - bujení, prudký růst a kypění života. A zatím to není pravda. V přírodě je víc živoření, víc smrti a zanikáni, než kdekoli jinde. V přírodě je ustavičný boj, násilí bez konce, běsnění jednoho proti druhému."
A proto ta kniha skončila smutně. Je to vlastně balada o borovici.
Tak pokud se do Borovice pustíte, příjemné čtení.
A nezapoměňte hledat další krásné myšlenky.
