Asi je načase napsat něco o letním ochranářském táboře. Přemýšlela jsem dlouho, jak to udělám. Došla jsem k závěru, že si vyberu několik malých, ale krásných momentů, které ve mně cosi zanechaly a zbytek nastíním fotkami. Je mi moc líto, že jsem přišla o to nejlepší, o puťák v Krkonoších, ale myslím si, že můj památkářský víkend mi to vynahradí. K tomuto bych ještě chtěla dodat, že věta "Věra s námi do Krkonoš jet nechce." není pravdivá a dost mě mrzela. Zase jednou někdo mluvil a neposlouchal...
Pramen Jizery
Konečně jsme ho našli. Vloni jsme ho hledali dvakrát a nenašli. Nutno dodat, že v mapě je pramen zakreslen špatně, takže se není čemu divit. Tentokrát nám půjčili Ročenku JJHS s přesnou mapou. A hle!
To místo na mě zapůsobilo. Ve svahu mezi mladými smrčky je balvan s destičkou oznamující nám, že zde pramení Jizera. Řeka, která dala těmhle požehnaným horám jméno. A kousíček níž je pramínek. Víte, je to zvláštní pocit svědectví. Vidíte, jak se přímo vedle vás rodí řeka. Neuvěřitelné, že? Tenhle čůrek bude za pár desítek kilometrů jedna z největších řek v Čechách. Voda vytéká ze země. Z ničeho. Jak obrovská musí být síla tam kdesi v nitru hor, že dokáže zrodit pramen - vodu, životně důležitou. Je dobrá. Sladká a chladivá. Z obou koutků úst vám stékají kapky vody, jak neohrabaně pijete z dlaní. Zavírám oči a slyším šeptat vodu, cítím vítr a je mi krásně. Mumlavá voda zlomila palčivou moc slunce...
Pomníček Emila Nováka
Kdysi jsem četla knížku o jizerskohorských skalách a narazila jsem na jednu se zvláštním jménem. Věž grálu. Upřímně řečeno jsem neměla moc představu o tom, kde tenhle žulový velikán je. Teď to vím. Přímo na této skále se nachází pomníček Emila Nováka. Záslužné osoby, která po Druhé světové válce pomohla postavit naše Tetřevky. Tenhle pán, který zřejmě s Jizerkami splynul, mapoval prastaré pomníčky a odkázal další generaci plno zkazek a příběhů, bez nichž by pomníčky byly jen prázdná žulová mementa. Emil Novák si nakonec vybral i místo svého pomníčku. Horolezecká Mekka Jizerek Věž grálu je logicky tím nejleším místem.
Od cesty se prodíráte bukovým pralesem. Když se zachytíte o kmen stromu, abyste se nezřítili ze svahu, může se docela dobře stát, že se kmen svalí. Nepoznáte tu živé od mrtvého, staleté od desetiletého. Život se tu zastavil a čas nikam nepospíchá. Všechno tu je tak, jak to tu kdysi příroda zanechala. Balvany, stromy, lišejníky. Vražedně přitažlivé, než byste to vzdali, raději si zlámete obě nohy. Překrásný výhled na Paličník. Úcta k velikánům. Pohled od úpatí Věže k její špičce je fenomenální. Přes korunu buku ani nedohlédnete, jen tušíte obrysy vršku skály. Jen víte, že tam u modré oblohy je konec. Ano. Muž jako Emil Novák si zaslouží tohle místo. Je totiž nekonečné jako jeho píle a láska k horám.
Koupání ve Štolpichu
Bylo vedro a my jsme se odhodlali jít se vykoupat do Štolpichu. Do říčky, která je i v létě ledová. Tůňky jsou dost hluboké, místy až po pas. Když se odhodláte a strčíte do vlnek nohy, tělem projede blesk. Husí kůži máte úplně všude. Pak se posadíte, pomalu si zvyknete a ponoříte se. Najednou mi došel dech, lapám po něm a musím vstát, abych pochopila, co se to děje. Stojím po kolena ve vodě a čekám. Nevím na co, snad na skalního mužíčka, který bydlí někde na Ořešníku a teď se mi směje. Baví se mojí bláhovostí. Nikdo nesmí pokořit studené vody Štolpichu, při pokusu vám selže dech...
Vylezu na prosluněnou skalku a usychám. Nádherný výhled do údolí. Ticho. Červené jeřabiny ještě nehoří, na to mají ještě minimálně měsíc čas. Borůky nejsou moc sladké. Chladné skály jim příliš nepřejí. Proč taky. Turisté je zde netrhají. Snad jen ptáci. Rostou tu s brusinkami jen tak, pro ozdobu jako kamínek v mozaice. Rostou tu, protože tu jsou. Pro podstatu téhle scenérie, pro skalního mužíčka.
Chtěla bych tu sedět celé hodiny. Koukat do údolí a nechat do uší hučet vodopád pode mnou. Chtěla bych...
Mařenky
Učili jsme se slaňovat. K tomuto účelu posloužila Divá Máří. Skála nad údolím Velkého Štolpichu, která má ještě sestřičku, Krásnou Máří. Na rozdíl od své sestry je "divoška" neposkrvrněná turisty. Na "fešandě" je vyhlídka se zeleným zábradlíčkem a kamennými schůdky. Z vrcholů obou skal je ale impozantní výhled. Na Frýdlantsko pod námi, na hory za námi i na polskou zem v dálce. Sedím na vrcholu Divé Máří a hledím do krajiny. Je vidět daleko. Daleko. A já si zase uvědomuju, jak je člověk malinkatý. Jak malinkatou součástkou je uprostřed obroského stroje. Jak malinkatá byla Mařenka z pověsti o dívce, která ze zoufalství skočila ze skály do propasti? Její bezvládné tělo skončilo v bukovém větvoví a její duše zvlétla nebesům, která jsou tu tak blízko...
Bezpečně jsem slanila dolů a teď sedím pod skálou. Všude kolem buky, les bez šrámů s vlastním jedinečným životem, který mi uniká. A je to dobře...Alespoň mám celý život co hledat. Utajený řád bukového pralesa.
Island
Letos jsme spaly na Islandu. Opět jenom děvčata (pánové vyrazili na "nebezpečnější" místa). Ne, nemusely jsme letět přes moře na severský evropský ostrov. Stačilo vyrazit na Olivetskou horu, na nepatrný kopeček nad Černou Nisou. Vrcholová skaliska ukrývají malý převis, útulek tak pro tři lidi. Ovšem nás tam bylo pět, takže to byla taková "sardinková noc".
Ráno vycházelo slunce. Holkám se nechtělo, ale já jsem si vylezla na skalky a užívala si tu scenérii. Obzor nad Ptačími kupami byl nejprve oranžový. Tenký pruh syté barvy vypadal jako zjevení. Pak se mezi vršky objevilo sluníčko. Nikdy mě nenapadlo, že vyjde tak rychle, že je to takový pomíjivý okamžik. Netrvalo dlouho a zářilo na obloze. Bylo mi do pláče. Tak rychle. Tak rychle vylezlo nad obzor a já teď sedím pod celtou na vrcholu, fouká vítr a i když dole ještě spí moje kamarádky, jsem tu sama, tak malinká pod velikostí hor. Milovaných hor. Krásných hor. Ptáčku leť, přes hory leť a řekni všem, že je tu ráj.
