Tuším, že další pokračování má být o téměř sebevražedné jízdě balkánským taxíkem a nebeském klidu horských samot. Tak do toho!
Od doby, kdy jsme se ubytovali v kempu na břehu Plavského jezera nás čekal už jen pohodový rekreační program. Hrozivě vypadal jen masiv Visitor, na který jsme každé ráno po probuzení zírali a který na nás ještě čekal. Hory kolem Plavu jsou pěkně zakulacené a travnaté, žádné ostré a zle vypadající štíty jako na Karanfilu.
Dnes nás čekala cesta ze sedla Čakor zpět do Plavu. A na Čakor nás mělo vyvést místní taxi. První podezřelá věc byla, že taxi meškalo a nikdo nevěděl, kdy má přijet. Ale jak už jsem psala, v Černé Hoře se nikdo nehoní a heslo každého dne zní "polako". Ostatně výraz taxi je sám o sobě zavádějící. Taxi je tu kdokoli, kdo je ochotný vás za úplatu svézt kam potřebujete.
Přijel. Nasedli jsme. Po evropském způsobu jsme se připoutali a snažili se udržovat zdvořilostní konverzaci s poněkud svérázným řidičem. Svérázným... veselým. V jedné ruce držel cigaretu, v druhé telefon, ve třetí... počkat, přeci vážně nemá tři ruce! A sakra, kterou rukou jako řadí a kterou vlastně ovládá volant? A proč se ten chlap neudrží na pravé straně silnice? Na všechny otázky přišla záhy odpověď.
Mistr taxikář blábolivou srbštinou vyprávěl něco o své hrozné ženě, která je evidentně děsná stíhačka, pak přešel o povídání o "zlatíčku", od kterého jsme ho evidentně vytáhli. Auto se plnilo směsí pachu cigaret a alkoholu. Byl úplně na šrot.
Řidič pochopil, že jsme mírně vyděšení, a tak nás ujistil, že jede opatrně a pomalu... ale když všechny serpentiny na silničce široké asi tak 4 m jezdil zásadně v protisměru nebo naopak tak, že kola téměř dřela o svodidla, která jediná nás dělila od pěkného sešupu dolů do údolí, nebyli jsme si tím moc jistí.
Každopádně legrace byla. "A kam jako vlastně jedete?" "Do hor a do lesa." "DO LESA???? Tam nechoďte! Já tam byl jednou před 15 lety a bylo to hrozné. Žijou tam nebezpečná zvířata!" "A co jste tam potkal?" "Žáby, hady a skakavce." Co je skakavec jsme nevěděli, ale muselo to být něco hrozného, když vás to v lese může sežrat.
Sedlo Čakor se nachází blízko hranic s Kosovem. A to nemohl náš milý přítel zkousnout. "A nepojedeme až do Kosova, že ne?" "Ne, jenom na Čakor." "V Kosovu jsou strašný lidi, klidně vás tam zastřelí, tam bych nejel ani za milion." "Ale my nechceme jet do Kosova." "Jak říkám, do Kosova vás teda nepovezu, tam jsou strašný lidi." Sotva jsme na Čakoru vysedli z auta, vyditelně se mu ulevilo, že do toho prokletého Kosova nemusí.
Pak už jsme nechali taxikáře svému osudu a vyrazili po svých do mračné krajiny.
Mraky se převalovaly z jedné strany kopců na druhou. Cestou se vyjasnilo, mraky odpluly někam pryč a nás čekalo i příjemné válení ve vyhřáté trávě.
Pohled k sedlu Čakor
Po hřebenu jsme šli pořád dál
Oblačnost pomalu mizela a my začali mít výhled do krajiny. Tráva byla teplá, voněla bylinkami a borůvky všude kolem velmé jako palce. Kdo by někam pospíchal?
Asi na půl cesty se nacházela salaš. Zajímavé bylo, že cesta vedla přímo přes jejich dvorek a přes ohradu, takže jsme si museli otevřít vrátka. Musím říct, že jsem tomu moc nevěřila. Ozýval se odtud zuřivý štěkot. A už vím, že ti jejich psi, nejsou žádní mazlíci, ale ostří hlídači. Nicméně šli jsme dál. Na prahu domu nás čekala stařenka, která se na nás smála a nabídla nám čerstvou vodu.
Poté, co jsme dorazili do Plavu, dali jsme si ještě v čevabčičárně čevaby a nakoupili na trhu ovoce a v obchodě nějaké dobroty. Další krásný den byl za námi. Dalšího dne nás čekalo vysokohorské pleso a noc na salaši.
