...
Koupil jsem si jízdenku a když jsem si o ni říkal, hlas se nesl prázdnou čekárnou. Bylo to příliš děsivé, plné nicoty. Teprve teď jsem si uvědomil, že se mi hlas chvěje. A pan výpravčí na mě hleděl malinko zděšeně. Zeptal jsem se ho, zda nemá tužku.
Pche, básník a nemá tužku! Jsem pobuda, ne básník!
Nabídl mi reklamní propisku. Nechápavě jsem na něj koukal. "Obyčejnou." Myslím, že průvodčí by mě byl okamžitě vyhodil, ale musel jít ohlásit vlak, který přijížděl do stanice. Povzdechl jsem si a odešel na perón.
Ve vlaku bylo jen pár lidí. Sedl jsem si do kouta ke dveřím, v rukou jsem žmoulal jízdenku a přemýšlel jsem o tom, proč tam vlastně jedu. Někde uvnitř těla se střetávaly pocity. Choticky do sebe narážely a já je nemohl usměrnit, utřídit. Po zádech mi přeběhl mráz a náhle jsem měl neukojitelnou touhu psát.
Pche, básník a nemá tužku! Jsem pobuda, ne básník!
"Kontrola jízdních dokladů!" "Nemáte tužku?" Průvodčí vytáhl reklamní propisku a nabízel mi ji. Věděl jsem, že z jedoucího vlaku mě nikdo vyhazovat nebude, a tak jsem se bránil. "Obyčejnou." Průvodčí se ale usmál, zalovil v kapse modrého saka a vytáhl špaček tužky. Koukal jsem s otevřenou pusou, upřímně jsem čekal snůšku nadávek o nevděku a neslušnosti. "Tady máte, mladej pane, tuhle tužku s sebou nosím pořád. Zapomněl ji ve vlaku jeden pisálek, takovej podivín, co se pořád vozil po týhle trati a pořád o tom psal romány. No a tak jsem si myslel, že mu jednou vrátím, ale on pak už nepřišel. Prej se zbláznil a skočil pod vlak. Tak si ji teď vemte vy." Vzal jsem si prokletou tužku a pan průvodčí šel dál po své práci.
Napíšu teď všechno.
Poslala jsi mi dopis, Terino. Byl kostrbatý, plný chyb, ale byl od tebe. A i když jsem se smířil s myšlenkou, že jsem pro tebe už jen veršovaný žvanil, potěšil mě. A tak teď jedu za tebou, abych tě zachránil. Jedu do neznámé malé stanice, kterou mi definuje jen její jméno a pak ještě snad to, že tam někde čekáš ty. Že tam někde ležíš na lavičce pod děravou džínovou bundou a brečíš jako jsem brečel já, když jsi odešla s ním. Jenže ti konečně došlo, že ne já, to on je žvanil, ještě k tomu barbarský, naprosto bez úrovně.
Stejně nevím proč to dělám, už u okénka na nádraží se mi chtělo utéct domů, zabouchnout dveře, stáhnout rolety a dívat se do stropu. Srdce, to ono si zas nedá poručit a odpustilo ti už dávno všechno a odpustil jsem ti i já, protože se od přírody neumím na nikoho zlobit. A když už, tak jenom chvilku, abych si ulevil.
Mám strach, že to dnes celé neustojím. Že se mi podlomí kolena, až tě uvidím. Že začnu umírat smutkem z toho všeho a že svět zase bude jen rozmazaná šedivá skvrna. Mám hrůzu z toho až vlak zastaví, až vysoupím, až uvidím. Ach, ty má zchátralá bytosti na lavičce! Ničíš mě a já jsem za to rád. Připadám si jako hrdina z milostného románu, jako Juan, Pablo, Orlando, Javier, Carlos, Gonzalo. Přitom se mi všichni smějí jaký že jsem to pitomec.
Těším se. Těším se. V duchu vlak popoháním. Chci tě obejmout a říct ti, že už je to dobré, že pojedeme domů. Ach, ty má zchátralá bytosti na lavičce! Jsi ještě krásnější takhle bezranná. Chci ti vyprávět jak je tam na stole váza s květinami pro tebe, jak tam leží sbírka nestydatých básní od Villona. Taky ti nezapomenu říct, že teče teplá voda a postel že je rozestlaná.
Mám chuť začít káravě a vyčítavě. Vidíš, vidíš. Moje mužská ješitnosti by se nadlábla. Byl bych vítez a ty bys nemohla nic namítnou. Poprvé bys neměla v ruce žádné eso, nic. Ostatně bylo by to po zásluze, ty jedna! Já tu nehrál dvojitou hru...
Chtěl bych vlastně jen tak přijít, sednout si ti k nohám na tu hnusnou lavičku a mlčet. Jen tak mlčet a dívat se před sebe. A čekat na něco, co možná nepřijde. Jako když Vladimír a Estragon čekali na Godota. Setmí se, všechny vlaky odjedou a já si lehnu vedle tebe na tu zaplivanou lavičku. Ucítím tvoje teplo a usneme.
Vlak zastavil, vystoupil jsem. Všechno bylo ubožejší, než jsem čekal. Nádraží se tomu ani říkat nedalo. Div, že tu vlak vůbec stavěl. Pod uschlou lípou byla oprýskaná lavička a na ní hromádka mého neštěstí, zchátralá bytost, Terina.
Pche, básník a má tužku sebevraha! Blázen jsem, ne básník!
Do tohoto kostela lidé nechodí, stojí opuštěný nad silničkou a doufá, že i na něj se jednou dostane. Že jednou zase zazní v jeho stěnách sbor a okna budou zase krásně barevná.
