Výlet sedmý: Wielkopolski park narodowy

Slíbila jsem hostelovou historku sobotní noci.

Inu, zcela unavená a vyčerpaná ze všech vlakových příhod jsem dorazila do hostelu. Uvařila jsem si něco k jídlu, sedla v kuchyni ke stolu... najednou se ke mně přihrnul jakýsi strejc (slovo pán se nehodí k jeho zjevu a kluk k jeho věku). A už to začalo: Odkud jsem, proč tu jsem, jsem tu sama či s někým, piju-li pivo, půjdu-li někam. Pivo piju, ale nikam nejdu. Za chvíli přišli další strejcové, přinesli vodku a piva. Přijde vám normální zapíjet panáky vodky pivem?? Pak jsme hráli na playstationu fotbal, fakt doteď nechápu, na kterou stranu byla soupeřova branka. Pánové se dušovali, že se mnou jdou na výlet. (Ne, jenom to ne! Co bych dělala se strejcema nalitýma pivem a vodkou v lese?)

Když jsem odcházela z hostelu, ta podivná paní, která mluvila pořád jen pro sebe, zvedla hlavu a řekla mi: "Nashledanou a všechno dobré." A tak byla vlastně ještě tím nejslušnějším a nejnormálnějším člověkem v hostelu...

Ráno mi nebylo moc dobře, polská vodka je zlo. Podařilo se mi ale vstát brzy a zmizet z hostelu směr národní park.

Sedla jsem do osobáčku, chtěla jsem jet jen 15 km. Tentokrát jsme se vůbec nerozjeli... nevím, co se dělo, vlak se po 45 minutách chaosu rozjel. Ani mě to nepřekvapilo.

Velkopolský národní park, jehož terén byl vytvořen ledovcem, je plný jezer, lesů, klidných i rušných cest. Na rozdíl od našich NP tu není nouze o silnice, takže zde zcela chybí taková ta divoká atmosféra. Spíše to jsou takové ostrůvky mezi silnicemi, parkovišti a domky.

Moje trasa (obrázek převzatý z internetu, proto jsou tam čísla). Největší jezero Góreckie je návštěvnicky velmi vytížené... bohužel se tam mezi kořeny na nezpevněné cestě a pěšími turisty proplétají i méně ohleduplní cyklisté.

---

Menší jezero Kociolek.

Napoleonova studna - váže se k ní pověst o Napoleonovi. Kdysi kolem projížděl se svým pobočníkem. Sluha nabral vodu ze studánky a podal ji císaři. Ten si opláchnul obličej a najednou zjistil, že voda je mírně perlivá. Nařídil, aby mu sluha přinesl ještě trochu vody, aby ji mohl ochutnat. "Už vím co to je!" rozveselil se císař, když se napil. "To není voda, to je champagne!"

Ze studny se dnes již pít nedá, a tak vám nepovím, zda měl Napoleon pravdu.

V Mosině jsem nasedla na vlak a hurá do Wroclawi. Myslím, že to byl vydařený výlet... polské dráhy nezklamaly, neznámí spoluobyvatelé hostelu taky ne. A to mě na tom baví! Vidět zajímavé věci, potkat trošku šílené lidi a zažít trošku podivné věci.

Krásný den všem cestovatelům!

Výlet sedmý: Gniezno - Pobiedziska

Druhý den ráno jsem poklusem vyrazila na vlak do Hnězdna. Usadila jsem se v téměř historickém osobáku a byla paf z té retro atmosféry - no vážně, ani si nepamatuju, že bych v podobném kousku kdy jela, a to od malička jezdím vlakem často. Asi 15 km za Poznaní se vlak zastavil... porouchal se. Hodinu jsme čekali na náhradní stroj. Nakonec nás nabral kolem projíždějící Intercity.

Hlavní třída vedoucí na Rynek a dál ke katedrále

Katedrála Nanebevzetí Panny Marie je vskutku kultovním místem. Ta první zde stála už v 11. století, jak vidno, dnes nese mnoho barokních úprav. Po 2. světové válce byla značně poničena, takže mnohé části jsou dnes nové. Katedrála je přístupná od sklepa po věž. Za mírný poplatek samozřejmě. Do podzemí se ale jako osamocený milovník památek dostanete jen pokud zaplatíte skupinové vstupné pro 5 osob, něco jako individální lístky neexistuje. A 25 zlotých se mi opravdu zdálo moc (mimochodem za tuhle cenu jsem ujela vlakem kolem 300 km). Byla jsem zklamaná, chtěla jsem vidět hlavně hnězdenské dveře - románské bronzové dveře s příběhem o sv. Vojtěchovi.

V katedrále se nachází skvostný stříbrný náhrobek sv. Vojtěcha ze 17. století. Myslela jsem, že sv. Vojtěch je dnes u nás, v Praze, a to od dob Břetislava I., který podnikl výpravu do Polska, Hnězdno poplenil a Vojtěcha si jaksi "půjčil". V roce 1039 tu vyhlásil svá dekreta, snažíc se vymýtit pohanské zvyky. Též doufal, že stejně jako bylo nad hrobem sv. Vojtěcha v Hnězdně vyhlášeno první polské arcibiskupství, bude vyhlášeno nad hrobem sv. Vojtěcha též v Praze. No, ale kdo krade v katedrálách, nemůže mít arcibiskupství... Jak jsem se ale dočetla, Vojtěchovy ostatky jsou rozptýleny na poměrně velkém území, takže kdo ví, co vlastně ukrývá onen stříbrný relikviář. Ostatně slyšela jsem i teorii, že Poláci stihli před Břetislavem Vojtěchovy ostatky schovat a nastrčili mu někoho jiného. Ach, Votěchu, kde vlastně jsi??

Dostat se na věž není problém, za 3 zloté a více než 200 schodů. :-)

---

Upřímně, jinak je Hnězdno zapadákov. Byla jsem trošku zklamaná z té patálie s podzemím, a tak jsem se rozhodla jet zas kousek dál. Do Skanzenu miniatur Velkopolska. Kéž bych raději zůstala v Hnězdně!! Z průvodce jsem věděla, že zahrada miniatur se nachází ve vsi Pobiedziska. Tak jsem si koupila lístek a jela.

CHYBA ČÍSLO JEDNA: Google mi našel adresu a já se těšila. Když jsem po štrapáci přes celou obec zjistila, že na google místě se nachází zahrádkářská kolonie a žádné miniatury, byla jsem fakt na pokraji šílenství. Vrcholem bylo, že jsem prostě jen nepozorná, a na mapě na vlakové zastávce přehlídla nápis Skazen miniatur, který označoval místo asi o 4 km dále. Protože jel za chvíli vlak, tak jsem se rozhodla jet jednu stanici a ušetřit si pěší tůru po silnici I. třídy.

CHYBA ČÍSLO DVĚ: Ve svém zoufalství jsem si nekoupila jízdenku a průvodčí mi dala 8 zlotých pokutu, protože "tutaj na dworcu jest kasa". Snažila jsem se to zahrát na to, že jsem se ztratila a že to ani nevím, ale musela jsem zplatit dohromady téměř 10 zlotých za 4 km a 3 minuty strávené ve vlaku. A ještě jsem jí tvrdila, že jedu na Lotnisko (což znamená letiště) a nikoli na Letnisko (což byl název té zastávky).

Na zastávce Pobiedziska - Letnisko (prosím vás, jestli tam někdy pojedete - vystupujte až tady!) nebylo nic. Tak jsem se po paměti (tentokrát jsem měla mapu nastudovanou) vydala kousek zpátky po silnici I. třídy a pak - konečně dorazila do skanzenu miniatur.

Tak a to je celý můj příběh ze soboty (vlastně ne, ještě byla hodně zajímavá sobotní noc, ale to si nechám k jinak poklidné neděli). Teď fotky ze Skanzenu Miniatur (celkem 35 modelů v měřítku 1:20).

Kostel sv. Jakuba ve vsi Murowana Goślina

Katedrála v Hnězdně

Palác v Rogalině

Zámek v Antonině i s dráhou, po které jezdí vláček

(Na základě mého průvodce Polska Niezwykla a Wiki)

Krásný den!

Výlet sedmý: Poznań - Gniezno - Wielkopolski Park Narodowy

Tak jsem si myslela, že celý výlet "sfouknu" jedním článkem, ale nejde to, nejde. Fotek je moc.

V pátek jsem se ubytovala v Poznani v hostelu Awangarda. Doufala jsem, že avangarda to bude jen podle jména. Hned na začátku jsem potkala podivnou paní, která celý čas mluvila sama pro sebe. Měla lůžko ve společném pokoji jako já, což mě v jejím věku překvapilo, tyhle pokoje jsou spíš tak na jednu dvě noci a věkový průměr nocležníků je většinou do 30 let.

Ratusz: pěkná renesanční radnice, která vznikla v 16. století přestavbou starší budovy. Autorem přestavby byl italský stavitel Jan Křtitel Quadro. Uvnitř se nachází Muzeum historie města Poznaně.

Barevné kramářské domky na Starem Rynku.

Pohled na Stary Rynek

Na Starem Rynku je i několik kašen.

---

V Poznani je též Ostrów Tumski - místo staré středověké osady s katedrálou. Narozdíl od Wroclawi je tenhle ostrov opravdový - obtékán Wartou a Cybinou. Kvůli tomuto místu Poznaň vede nekonečné spory s Hnězdnem o to, které město je starší. V polovině 10. století tu kníže Měšek I. založil hrad a v roce 986 zde bylo založeno biskupství. Dnešní katedrála sv. Petra a Pavla je až z doby po 2. světové válce, během které byla poničena.

Zlatá kaple - vyzdobená v byzantském stylu a původně to byla kaple pohřební pro Měška a Boleslava Chrobrého.

Jezuité. Jejich stopy nalezneme asi všude a většinou jsou velkolepé. Tak je tomu i tady v Poznani. V 2. pol. 17. století vznikl barokní areál s kostelem sv. Stanislava Biskupa. Dnes je v areálu městský úřad.

Netajím se tím, že baroko nemusím. Ale ta souměrnost monumentálního kostela mě prostě dostala.

V Poznani zanechali též stopu císařové. První v roce 1000 Otton III., pak 1806-1812 Napoleon Bonaparta a 1910-1913 Wilhelm II. Posledně jmenovaný si nechal postavit neorománský zámek. Masivní budova je obklopena parkem. Později jej využívali polští prezidenti, sloužil i hitlerovským oficírům a dnes je to kulturní středisko. A měla jsem strašnou radost, když jsem tam našla zaparkované auto s nápisem Naivní divadlo Liberec.

Lidi v parku zámeckém

Průchozí fontána

V Poznani se nachází i zámek královský, původní jsou snad jen základy, dnes veskrze moderní budova slouží jako Muzeum užitého umění. V blízkosti zámku se nachází bývalý františkánský klášter s kostelem, v jehož kryptě by se měly nacházet modely středověké Poznani. Já ale na místo dorazila až kolem osmé hodiny večerní a bylo zavřeno.

Zámek

Kostel františkánů

Tak a to je vše, hodně ve zkratce a jen to nejzajímavější, ve městě jsem strávila asi tři hodiny a viděla jsem toho opravdu spousty. Na druhý den jsem vyrazila do Hnězdna, místa, kde se psaly české dějiny. Měla jsem velká očekávání, byla jsem trošku zklamaná a navíc to byl den blbec.

Ale to je zase příběh na příště.

Trpaslíků není nikdy dost

Po delší době se mi sešlo zase několik trpaslíků. Jejich hledání už není taková sranda, protože čím dál častěji musím chodit do nejrůznějších institucí a prosit o svolení si trpaslíka vyfotit. Ještě nikde s tím neměli problém, mají pochopení. :-)

Takže celkový počet k dnešnímu dni je 109.

Můj přítel má zvláštní nadání odhadnout zatím neznámé trpaslíky. Ptal se mě: "A jede nějaký na koni?" "Nevím." "A je nějaký na lodi?" "To je blbost, ne? Jak by se k němu lidi dostali?" A pozor, na lodi jsou hned dva. Ještě jsem nepřišla na to, jak se k nim dostat, aniž bych si musela zaplatit lodní lístek na vyhlídkovou plavbu po Odře...

Ten na koni je Panoramik. Představuje scénu z obřího obrazu Racławické panoráma, kdy voják jedoucí na koni ukazuje na pluky kráčející vedle něj.

Trisomek má Dawnův syndrom, vědecky řečeno trisomii 21.

Krasnal dworcowy - poslední trpaslík z nádraží. Nechápu, jak jsem mohla přehlédnout obří kufr, na kterém sedí trpaslík. Ale konečně je "můj"!

Kolejarz - přehazuje vesele signalizaci a vlaky ho na oplátku zdraví veselým koukáním.

V botanické zahradě jsem vám zatajila dva, vlastně tři trpaslíky. První se jmenuje Botanik a kromě toho, že je prý předním znalcem všeho rostlinstva ve Wrocławi, umí skvěle hrát na durman.

Tihle jsou veselá dvojka. Ogrodnik (Zahradník) usnul při sázení cibule, a tak ho sám Kierownik (Ředitel) musel odvézt do stínu, aby se na sluníčku nespálil.

Najít je dalo docela práci, neboť moje pozornost byla roztříštěná mezi tisíc krásných květinek, a tak jsem musela projít celou zahradu nejdříve kvůli kytičkám, potom kvůli trpaslíkům. Obé dohromady nešlo.

Ołbiniusz - za časů Petra Włostowica, pána mocného, který spravoval Slezsko ve 12. století, byl Ołbiniusz jmenován správcem pánova sídla, Ołbinu (dnes čtvrť Wrocławi). Podle vsi pak dostal jméno i jeho správce, trpaslík.

Paragrafek - nejlepší advokát ve městě.

Polidenciak - má jméno podle stomatologické kliniky PoliDent. Nabádá všechny trpaslíky i lidi, aby si pravidelně čistili velké i malé zuby.

Pro dnešek je to všechno. Čeká mě víkedová cesta do Velkopolska za prvními Piastovci, sv. Vojtěchem a za přírodními krásami. Doufám, že se počasí trošku umoudří.

Krásný večer. :-)

Botanická zahrada Wroclaw

Dnes byl tak krásný den, Žofie se vyznamenala. Hledala jsem trošku harmonie a klidu, a tak jsem vyrazila do botanické zahrady.

Starobylá zahrada byla založena v roce 1811 na místě, které se otevřelo po destrukci městských hradeb. Bylo to dokonalé místo! Uprostřed zbytky starého ramene Odry, které dříve oddělovalo Tumský ostrov od města. Dnes je katedrální ostrov ostrovem jen podle jména. Při založení botanické zahrady byly při jižní straně vysázeny duby, a ty stromy mohly by vyprávět! Do dnešních dnů sledují dění kolem sebe.

V zahradě je i několik skleníků - s mexickými kaktusy, s africkými kaktusy, s kaktusy a sukulenty a s břečťany (tušili jste, že je tolik druhů břečťanů? Úžasné!!)

(Najdi rostlinu :-D)

---

Ve východním rohu zahrady je malé arboretum s mnoha chráněnými stromy. V tento čas je rozkvetlé, neboť stromy doplňují rododendrony a azalky. Myslím, že neexistuje barva, kterou by tyto keře nekvetly.

Japonský chodníček

Nesmí chybět skalničky a alpinum. Centrem je profil uhlené sluje z okolí Walbrzychu, velmi zajímavá věc. Mě ale naprosto uchvátilo využití starých odpadních rour. Taky jsme měli jednu na zahradě, nějak se nám nepodařilo to domyslet.

Staré rameno Odry se proměnilo v romantické jezírko s vodopádem, mostkem a vodotryskem. Je to jedno z nejmalebnějších zákoutí zahrady... člověk by tam vydržel sedět celý den.

Četné stolečky a lavičky zvou k posezení. A v západním rohu, kde je velká sbírka okrasných rostlin, je krásný výhled na katedrálu. Nádherá kulisa ke všem těm květinkám.

Krásné dny! Zítra bude Noc muzeí, tak doufám, že se zase někam podívám. :-)

Z deníku X.

Už se mi to krátí a propadám pocitu, že jsem nic nestihla, že jsem nic neviděla, že ještě neznám všechny taje knihovny, že... Jediné, čeho jsem přesycená, je "my portugal story". Včera jsem se překonala a šla se zeptat, proč tohle a tohle... čekala jsem, že řekne sorry, už se to nebude opakovat. Ale asi tušíte, že to neřekla. Rezignuji.

29. 4. Co byste řekli o naší vlasti

Musím zrobit prezentaci na angličtinu, ve které představím naší zemičku… dneska byla prezentace o Portugalsku, všem to přišlo zajímavé, krásné a vzrušující. Trošku se bojím, že ČR Polákům vzrušující nepřijde. Nechci sklouznout do stereotypů: "Máme rádi hokej a pivo. Sloveso szukać u nás znamená trošku něco jiného, než u vás." To už beztak všichni vědí. (I Maria se mě na ono sloveso musela zeptat. Málem jsem spadla pod stůl - ona, taková tichá osoba, najednou přijde s takovou otázkou…)

Taky nechci skončit u videí s kýčovitými krajinkami a dojemnou hudbou. Mimochodem, chápete někdo, proč v oficiálním videu od CzechTourism provádí klipem o Česku samý cizinci (respektive Asiati)? Asi to má vyjadřovat, že jsme otevření a tolerantní…

Napadá vás něco fakt pikantního, zábavného či ohromujícího, s čím bych měla milé kolegy seznámit?? Osobně mě třeba napadá, že jsme národ pejskařů. Nevím, ale třeba tady potkám člověka se psem vzácně.

30.4. Evoluce

Dneska jsme měli další praktické cvičení na kamenné nástroje. Minule jsme se učili štípat na cihle, což mi vůbec, ale vůbec nešlo… Teď už jsme dostali kámen. Takový méně kvalitní pazourek. S pocitem ohromného úspěchu jsem odbila několik velkých pazourkových úštěpů. Přišel doktor na kontrolu a povídá: "No, to vypadá na Homo erectus." Nesmutním, neboť mě čeká evoluce, evoluce!

Marie se ztratil jogurt. Nikdo nic neví… lednička asi polyká jogurty. Ach, Mario, lednička polyká například i moje nádobí, budeš si muset zvyknout.

(Wroclaw z výše)

1.5. První máj

Asi uschnu… šeříky už tu začaly kvést. Všechno je romantické, nádherné a mně se stýská! Došlo to tak daleko, že jsem celé dopoledne pročítala staré společné konverzace na Skypu. Ještě, že jsem se nepustila do mailů, to bych z pokoje nevylezla ani za sto let. Jediný jsem totiž za tu dobu nevymazala (tak jo, možná nějaký ano, ale omylem!)

Jdu uklidit koupelnu, stav, v jakém se nachází, není ani romantický, ani krásný. Jsem smířená s tím, že jsem jediný člověk v téhle buňce, kterému vadí se koupat v… ehm… hodně hnusně špinavé koupelně. Logika věci je taková: "Když to neuklidíš, oni to nakonec udělají, neboť jim bude nepořádek vadit." Realita je taková: "Za žádnou cenu nic uklízet nebudou."

3.5. How it is possible?

Tak jo. Na těchto kolejích mě nepřekvapí už ani kdyby přišel Santa Claus v plavkách a řekl mi, že se přestěhoval z pólu na Jamajku.

Portugalka se rozhodla vytřít kuchyň. Šla jsem totiž demonstrativně uklidit koupelnu, když se vyvalovala v kuchyni. A když jsem se s kýblem blížila, řekla, že to udělá. Tak jsem jí napustila čistou vodu, dala jí do toho saponát (to jsem hodná, co?) a poděkovala. Radovala jsem se, že jsem splnila Senecovo poselství o příkladech, které táhnou, a říkala jsem si, jak skvěle výchovná byla moje akce. ALE...

Byly dvě hodiny ráno, vrátila jsem se z vedlejší budovy, kde jsme hráli Městečko Palermo. (Byla jsem mafián a všechny vyvraždila muhaha - ok, všichni byli tak opilí, že nebylo moc těžké je přehrát.) Šla jsem do koupelny vyčistit si zuby a do očí mě praštil kyblík se špinavou vodou, jen tak položený pod umyvadlem… (She must be joking!) Opravdu jsem nevěřila tomu, že vytře, a pak všechno postaví do koupelny a bude čekat, až to někdo uklidí.

Dneska ráno jsem se po 14 dnech čekání dostala na řadu v prádelně. Zarezervovala jsem si 2 pračky hned na osmou ráno. Vůbec se mi nechtělo vstávat. Přijdu do prádelny a volná pračka je jen jedna! První praní je od osmi hodin. Where is the mistake? Dala jsem si věci do první pračky a chvíli tam čekala, že někdo přijde a uvolní další. Po dvaceti minutách jsem se rozhodla, že vyprané prádlo komusi vyndám a dám si prát svoje. Nemám z toho zrovna dobrý pocit, ale co mám dělat?

Ptala jsem se recepční, jak je možné, že jsou ty pračky plné, když má být první praní od osmi a ona jen říkala, že neví, že jim někdo musel půjčit klíč, ale ona to nebyla. Bože můj, doufám, že tam toho dotyčnéhou/dotyčnou potkám. Mám strašnou chuť někomu vysvětlit, že v této budově s ním bydlí další stovky lidí, a že pravidla jsou prostě v tomto případě nutná.

PS.: Nepotkala. Po dvou hodinách bylo moje prádlo vyprané a to cizí netknutě leželo tam, kam jsem ho složila.

(Multimediální fontána)

14.5. Bob a Bobek

Mám náladu pod psa (protože jistá slečna z vedlejšího pokoje se nedá přirovnat ani k nejprimitivnějšímu božímu hovádku).

Jdu do školy. Cestou nadávám na všechny ty polské ignoranty, kteří jdou po levé straně chodníku, ani neuhnou a musím kvůli nim do silnice. Zvoní na mě tramvaj.

Na Tumském mostě zase stojí to pako, které "hraje" a fletnu a vybírá do klobouku. Ten človíček umí tak tři tóny, asi jako já. Jenže já bych se s tím svým "uměním" nikdy nepostavila ani před kupu hnoje. Ale to pako najednou spustilo známou melodii… no to je… to je Bob a Bobek! Ten slabomyslný človíček mě dostal do kolen, neboť s tou svou dětskou duší zavřenou v dospělém těle byl tak upřímný a plný radosti, že jsem mu musela dát zlotý. Bob a Bobek!

Dobrou noc. :-)

Jabloň babka

Na chviličku odbočím od mého polského příběhu. U VendyW na blogu skončil projekt sakrálních památek, v kterém zabodovala kaple sv. Barbory na Grabštejně, z čehož jsem měla ohromnou radost (mimochodem správa hradu taky). A teď se rozjel projekt nový - Ten nej strom. Stejně jako jsem loni vstupovala do projektu s Grabštejnem, tak i se stromy začnu právě tady.

Jabloň babka - tak jsme jako malé děti říkali jabloni u naší zahrady, která byla ohnutá jako hřbet staré babky s hrbem z nějaké pohádky. Byl to vlastně táta, který na to přišel a který té jabloni babka říkal. Jablka neměla nic moc, ale po tom jejím ohnutém kmenu se krásně lezlo... a pro nás děti měl ten strom až magický náboj. Co když je to začarovaná hodná babička, kterou zlý černokněžník proměnil v jabloň?

Myslím, že dnes už babka nestojí, neboť když jabloň není k užitku, lidé ji zpravidla pokácejí. A tak i ta naše pohádková jabloň dožila. Po letech jsem právě na Graštejně objevila jinou jabloň babku. Jablka nemá nic moc, ale je tak krásnou bránou při cestě k hradu, že si bez ní neumím to místo představit. Nedávno byl obnoven podle starých fotografií altánek.

A víte, že jsem ji nikdy nezastihla v plném květu? A to se už léta pokouším se tam dostat v čase jabloní... i na těchto obrázcích už odkvétá.

Krásný den se stromy!