Po týdnu jsem překonala pocity zvracení. Zase, zase se to opakuje, bylo toho moc a ze všeho stejně smutně. Další osudy
Rozfoukané.Opět nevím, jestli mám psát o lidech, které nikdo nezná a opět nevím, jestli by moje sestra, která mi to vyprávěla, vůbec kdy souhlasila, abych si ji vzala do pusy a udělala z ní vypravěče příběhu. Třeba si někdo bude myslet, že se tu snažím napravit lidi, ale jak bude napsáno, necítím nenávist, jen bych zítra chtěla strejdu a tetu obejmout.
Smířila se s rodinou jen aby je mohla využívat. To bylo maminko sem a tatínku tam... a potom? Jen záminka k tomu zdrhnout a nechat je všechny zase být. Pach nikotinu a marihuany.
"Musíme domů, teta říkala..."
"Je mi to u prdele co říkala, budu si dělat co chci, je mi jedno, že tam nepojedu na Vánoce, chápeš? Je mi to u prdele, všechno!"
"Půjdu sama, jestli nejdeš." ------ "Tak pojď, jdeme!"
"Seš blbá nebo co? Si běž, ne, nikam nejdu."
Prostě to nevydržíte. Kouří tam jednu za druhou a vypadá spokojeně. Autobus, kterým jsme se měly vrátit odjel. Ještě jeden pokus. Třeba...
"Pojď, myslím, že bychom měly jít."
"Ty vole, neser, jsem tady s holkama ne?" Ukázala na ty zmalovaná individua kolem.
"Tak půjdu sama, nezlob se, ale slíbila jsi, že potom půjdem tancovat, že holky jenom pozdravíš"
"Sorry, ale prachy jsem dala za trávu a nemám na to... jo? Tak jindy."
"Dobře, tak půjdem domů a budeme si povídat než usneme. Jako vždycky. Určitě máš spoustu zážitků za ten rok, co jsme se neviděly..."
"Už sem ti řekla, že budu tady, matka je mi uprdele, otec taky, jasný? Tohle je můj život, tak mi do toho přestaňte kurva kecat!"
Nikdy, ale nikdy se nesnažte jít na člověka s jeho svědomím, někteří lidé už ho nemají. Ne, necítím k ní nenávist, jen je mi všeho tak moc líto, že natahuju. Jak se má člověk zachovat v téhle situaci? Nemůžete ji přece donutit, už jen protože, že tu je na vás přesila a upřímně, když se na vás vrhne nějakých pět holek, tak to nemusí skončit úplně dobře. A z těchto jde strach.
Instinktivně nakonec utíkám a jdu na vlak domů. Vím, že ona se domů nevrátí, že zase někde zůstane a bude ji hledat půlka města. Vím, že mi to budou dávat za vinu. Vím, že bude volat zoufalý strejda a ptát se, kde jsem ji viděla naposledy. Teta bude šílet, protože si myslela, že budu hlídat osmnáctiletou bývalou feťačku. A já budu večer brečet, protože si to budu vyčítat a zároveň budu mít vztek na celý svět, který na mě svaluje zodpovědnost za staršího člověka než jsem sama.
Kdy ta holka dostane rozum? Jen moje sestra je tak optimistická a tak strašně moc věří lidem, že by řekla: "Třeba se jednou polepší. Nikdo nemůže být nadobro pohlcen." Ve skutečnosti...
