Pustím si hudbu... nějakou s českým textem. A hned v zápětí mě text inspiruje - vyvolává obrazy, představy. Proto nemám ráda videoklipy - zkazí rázem celou mou fantazii a vnutí mi představu (kolikrát dosti příšernou) cizí, která často ani nepochází z útrob kapely, ale z mozku nějakého producenta či koho.
Rozhodla jsem se podělit o nějaké ty dojmy a asociace. Jasně, dělám teď přesně to, co videoklipy, jen použiji text a ne obraz. Avšak mám nějakou nutkavou potřebu to zaznamenat.
UDG - Předměstí
Nejradši mám, když nikam nepospíchám,
jenom tak přemýšlím nad obsahem láhve
- jsem to já
A když jsem sám, sem tam sem utíkám,
jako když malíř štětcem mávne
- jsem to já
Hraju si divadlo jako bys tu byla,
než usnu vytvořím prostor pro štěstí
- jsem to já
V něm budeš řeka, co se do mě vlila
budeš mé město, já tvé předměstí
- jsem to já
Štěstí stéká po stěnách
kde zas létáš po střechách
štěstí stéká po stěnách
kde se skrýváš v ozvěnách
Nebudu sám, když z láhve si namíchám
barvu, jak myšlenku, jak je to snadné
- jsem to já
Maluju dál, když vím, že se nedočkám,
kde není naděje, naděje slábne
- jsem to já
Nakreslím labyrint, co kdybys tu byla
úplně potají tam tě uvězním
- jsem to já
pak budeš barva, co se do mě vpila
budeš mým městem, já tvým předměstím
jsem to já
Hodil bundu na židli a skokem sedl do křesla. Chvíli mlčky seděl, pak se natáhnul pro a z kapsy vylovil krabičku cigaret. Vyndal poslední a zapálil si. Dal si nohy na stůl a vychutnával si ten klid.
Rozhlédnul se kolem. Nejprve uviděl židli. Stará dřevěná židle s oloupaným lakem. Byla tam jen v duchu zásady "Kdo má židli, ten bydlí," a pak snad ještě pro tu bundu, aby se neválela po zemi. Zrak přešel na postel. Stará kovová postel s proleželou a dosti zatuchlou matrací, pod kterou byla vrzavá péra, jak se jen v tom dá spát. A pokrývka? Kousavá armádní deka...
Pak tu bylo okno, ušmudlané bez záclon, s výhledem na vršky studených paneláků a težké nebe.
Oči ustrnuly - zíraly na prázdnou zeď, která však připomínala atlas, samá mapa od zatékající vody.
Venku asi začalo pršet, najednou bylo slyšet nepravidelný tlukot.
Cigareta dohořívá. Vezme krabičku a podívá se do ní - prázdná. Vztekle ji zmačká a hodí za sebe. Vstane a po chvíli donese láhev. Je poloprázdná. Opět usedne.
Zase se začal dívat na tu promočenou zeď a jak usrkává z lahve, poleje ho pocit nevýslovného štěstí.
Vždyť je to tak snadné!
Položí lahev vedle křesla na zem a s rozzářenýma očima vyndá ze šuplíku pod stolem tužku. Jde přímo ke stěně a začne na ni malovat. Maluje ulice plné domů a stromů, rychlými čtry je splétá v labyrint. Nad střechami svítí slunce, z komínů vyrůstají květiny. Kreslí stále dál a dál...
Celý pokoj se mění ve spleť tančících ulic, které nikde nekončí. Sám malíř se ocitl ve svém obraze. Běží ulicemi, dechu sotva popadá, jen utíká a utíká - pohyb znamená naději, že za každým rohem bude konec, že u dalšího domu bude stát ONA. Jen se nezastavit...
"Jsem to já..."
Mňága a Žďorp - Jablkový sad
A když už je hladina klidná
dám ti hlavu do klína
Myšlenka se mihne
oči, potok, spát, jablkový sad
A když už je hladina klidná
dáš mi hlavu do klína
vlaštovka se mihne
oči, potok, spát, jablkový sad
A tak sedíme uprostřed sadu, je podzim a vlaštovky táhnou na jih. Jablka sklizená, listí se válí pod stromy.
Všude je klid, fouká tichý vítr. Slyším tlouct tvoje srdce a mám nepřekonatelnou touhu položit ti hlavu do klína.
Nikdy nebude překonán tento okamžik blaženého usínání uprostřed přenádherného podzimu. Nikdy nebude překonán tento láskyplný okamžik.
