Myslím, že začínám mít pocit, že tady neumřu. Dokázala jsem si nechat okopírovat doklady, dokázala jsem na poště zaplatit složenku a vyplnit cvičný rozřazovací test z polštiny... no, už se nebojím, že by mě šoupli do master skupiny, spíš mě šoupnou rovnou do skupiny těch, "co si o sobě moc myslí a píšou, že mají základní znalosti." :-D
19.2. To jest Polska!
Ráno jsem se v brožurce, kterou nám věnovali na přivítanou dočetla, že koleje se jmenují Ołówek a Kredka podle svého tvaru. Když jsem šla objevovat Szczytnický park, tak jsem se nad tím důkladně zamyslela. Ołówek, tedy tužka. Kredka, tedy pastelka. Tak nevím… posuďte to sami.
Konečně se v tajemném USOSwebu objevila platba za ID kartu. Teď už to stačí jen vytisknout a na poštu s tím. Pak na děkanát a dostanu kartičku. Teoreticky. A budu jezdit tramvajkou na dětské lístky. Stejně je Polsko neskutečné! Zkuste přesvědčit ČD, aby všichni studenti do 26 let jezdili se slevou 51%!
Taky jsem dostala mail s předměty, které bych mohla absolvovat. Jsem moc spokojená. Zatím. Tady paleolitu strašně fandí a berou technologii štípání kamene i prakticky. Mají vlastní laboratoře na různé disciplíny. Bože, měl by sem někdo poslat děkana z UHK.
V záchvatu nadšení, že můžu přestat čekat, jsem se pustila do vyplňování žádosti o přihlášení k pobytu. To mě uvrhlo do hluboké deprese. V tom formuláři bylo všechno, včetně toho jakou mám barvu očí a jak jsem vysoká. Notyvole! Ani nevím, jestli se to vyplňuje anglicky, polsky, nebo česky. Copak vím, jak se polsky řekne "magistrát města Liberec"? Vyplnila jsem to anglicko-česky. Možná mi to vrátí. Možná budu sprostě nadávat.
Moje spolubydlící je z Kaliningradu. Zeptala jsem se jí, jestli ví, že ho založil český král. Věděla to. Respekt. Pak jsem jí řekla, že i Wroclaw se jmenuje po českém knížeti. Možná si teď myslí, že mám nějaké dobyvačné sklony.
Odpoledne se i sama od sebe rozmluvila. Asi se vážně bojí mluvit anglicky a řeší to tak, že nemluví. Nebo nemluví jenom se mnou. Ale řekla mi asi 3 věty o tom, že byla ve městě, a jedla levné jídlo v nějakém baru mlecznem. Já jsem jí řekla, že jsem byla ve Szczytnickém parku a že je to tam krásné a že přemýšlím, co budu dělat o víkendu. A teď už je asi 2 hodiny ticho. Mluvím sama pro sebe, jakmile můžu. Na ulici se na mě dívali dost divně.
20.2. Milý deníčku
Milý deníčku, ty to vidíš! Chápeš to? Z kuchyně mi zmizelo prkýnko, nůž a Míšina obracečka/míchačka! Kromě toho, že tam je neskutečnej svinčík (o koupelně nemluvím), je tam i černá díra žeroucí moje věci.
Milá maminko, milá Míšo, bojím se, že nádobí přivezu domů jen půlku, pokud vůbec něco.
21.2. Však mě varovali…
Dnes jsem si vzpomněla na polská dvojčata, která jsem potkala s Danou v české hospodě. Pánové sem přišli za prací a už tu zůstali. Když jsem jim říkala, že jedu do Wroclawi, říkali: "Oj! Poláci milujou český holky. Tam se budeš mít! Češka, která pije pivo, umí trošku polsky… Ojoj, budou tě zbožňovat." (Tak nějak srandovně pořád říkali ojoj. Smála jsem se tomu, ťukli jsme si a napili se piva.
A dnes: Byla jsem venku, nejdřív ve vážně dosti nevábné zahrádkářské kolonii, pak jsem šla na Pískový ostrov hledat trpaslíka, který si v Odře pere prádlo… a potkala jsem takového pána.
Něco mluvil. Řekla jsem mu, že nemluvím polsky a chtěla jsem jít dál. A on, jestli jsem ze Slovenska… ne, z Česka. Zdál se v celku v pohodě. Nabídl mi, že mi ukáže ostrovy… OK. Sice mi neřekl nic nového, a vysvětloval mi například, že náhon sloužil k tomu, aby roztáčel mlýnské kolo (a mám podezření, že toho o Wroclawi vím víc než on), ale procházka to byla docela příjemná…
Jenže prostě lidi nedělají věci jen tak. Pak chtěl číslo, jméno, kde bydlím, proč tu jsem… a jestli zítra půjdeme na české pivo. (No ty vole, vždyť je tomu chlápkovi ke čtyřiceti! Táhne z něj alkohol a jeho přehnaná galantnost je na pěst do oka.) Zítra v 11 bude čekat u kolejí. Zítra se zamknu na záchodě a nevylezu.
Přemýšlela jsem, co budu dělat, jestli je tohle v Polsku normální… budu muset zabalit své potulky městem. Já totiž přímo vyzařuju něco, co všem existencím světa říká: "Jo, ta s vámi bude bavit." Mě vždycky zastaví bezďák, žebrák, prodavač plyšáků na charitu, hledač nových klientů… a nově i hledač příležitostných známostí.
Možná půjdu k Vietnamcům a koupím si něco, co bude vypadat jako bezva snubní prstýnek… před svátostí manželskou by mohli mít respekt...
PS.: Fotky dávám na Rajče, něco z toho půjde pak i do článků.
