Taky si tak užíváte, že jste konečně celá rodina pohromadě, celý den spolu? Taky doháníte to, že během "normálních" dní na sebe vlastně nemáte čas? Taky jste zjistili, že homeoffice, domácí vzdělávání a poklidně plynoucí čas v rodinném kruhu je, to, po čem jste vlastně ve skutečnosti toužili? Ne? A nejste divný?
Mám pocit, že ti, kdo v médiích a na sociálních sítích prohlašují výše uvedené, spadli z vesmíru.
BOD PRVNÍ: homeoffice
Máme malý byt, který rozhodně nemá kapacitu na to, aby suploval kancelář (nedejbože dvě kanceláře), dětskou hernu, zásobárnu strategických surovin a šicí dílnu na roušky.
Bylo tedy nezbytné podniknout několik kroků.
Zrušit synovi postel v ložnici.
Na její místo dát jídelní stůl.
K tomuto stolu vystěhovat milého manžela i s jeho homeoffice. Nastěhovat odrůstající batole do naší postele.
Vejít se do postele k batoleti.
Zakázat batoleti během "pracovní doby" běhat do ložnice.
Poslední dva body musíme ještě trénovat.
BOD DRUHÝ, poněkud obsáhlý: domácí vzdělávání
Abych nezanedbala výchovu, pojala jsem velkorysý plán, jak takovému malému zvědavému tvorovi vysvětlit, co se děje a proč jsou věci jinak, než obvykle. Jenže jsem zapomněla, že je na návštěvě zrovna "a proč? období".
S nošením roušky byl velmi rychle hotový. Prohlásil se za bubáka. A přijal za svou realitu, že svět zasáhla invaze bubáků, neboť venku ukazuje na kolemjdoucí a říká: "Hele, pán je taky bubák. Jé a paní taky. Všichni jsou bubák, mami?" Nakonec to postihlo i chudáka Krtka. Musela jsem mu taky ušít roušku.
A proč nemůžu jít do školky? Protože je zavřená. A proč je zavřená? Protože by děti mohly být nemocné. A proč by děti mohly být nemocné? Protože tady teď lítá takový bacil. A proč lítá bacil?" Nádech, výdech, významná odmlka... A kde lítá, mami? Já ho nevidím! Ufff!
Na poli domácího vzdělávání ohledně koronaviru jsem tedy pohořela a nejspíš by mi taky, stejně jako bráchovi, pančelka poslala mailem za pět.
Ale v ostatních předmětech se fakt snažím:
Vyrobili jsme krmítko a dali do něj slunečnici. No ano, už to nikdo takhle na jaře nežere, ale výuce pracovních činností a biologie bylo učiněno za dost. Koupila jsem též knížku, jak správně krmit naše divoké sídlištní ptáky.
Vyseli jsme divoká rajčata a začali víc zalévat přeživší jahodníky na balkoně. Rajčata klíčí a rostou. Jahodníky se tváří, že je pořád únor.
Pak jsme vystřihli z časopisu Puntík všechny vystřihovánky, část z nich nepodlehlo zkáze, a tak jsme si slepili terénní auto průzkumníka Žárovky. Tím jsme pokryli i výtvarnou výchovu.
Matematika vypadá tak, že startujeme závod autíček. Tři, dva, jeden, pět, start!
V češtině stále opakujeme tázací věty začínající na "proč". Zároveň se synek naučil hezké pořekadlo: "Proč? Pro slepičí kvoč!". Taky umí nazpaměť knížku Krtek a autíčko. Před spaním ji totiž musím číst alespoň pět krát, u toho střídat hlasy a vydávat všechny popsané zvuky. To máme hned i dramatickou a literární výchovu! No vida!
Nezapomínáme na rodinnou výchovu. Zadělali jsme těsto na velikonoční perníčky, snad dojde i na pečení. Vyprali jsme všechny plyšáky a vůbec už asi celý byt.
BOD TŘETÍ: Doma budeš!
Tohle splnit je asi jako chtít po tygrovi, aby se dal na rostlinnou stravu.
Několikrát za den řeším záchvat "mamijáchciven." Hledám zatím cestu, jak na to... Do lesa jedině MHD, navíc jsou teď za městem všichni, když zavřeli ty shopy, žejo. A co na sídlišti mezi korzujícími pejskaři a partičkami zabírajícími všechny volné lavičky?
Takže doma jsme a když mám chvilku, představuji si, že se procházím po athénské akropoli a obdivně u toho óchám a áchám. A taky, že vidím západ jarního jižního slunce z terasy hotelu, který nám byl zabukován jako svatební dar. Svatební cestu tedy, stejně jako všechny naše další cesty, odkládáme.
BOD ČTVRTÝ: Buď prospěšný!
Zkouším tu občanskou prospěšnost každý den. Jako všichni v tomhle státě, šiju roušky. Chtěla jsem být i dobrovolníkem a nosit seniorům nákupy, ale to jsem vzdala, neboť to nebylo časově slučitelné ani s šitím, ani se stavěním Lega.
Za účelem splnit svou občanskou rouškovou povinnost, jsem zabavila osiřelý počítačový stůl v obýváku. Stolek pod stroj nahradil stůl jídelní. Nají se u něj sice jen náš chlapeček a jeho třicet autíček, ale když je potřeba zachránit republiku, musí stolovací kultura stranou...
Doufám, že to všechno zvládáte s nadhledem a hladinu stresových hormonů držíte na únosné míře.
No comments:
Post a Comment